CXXXIV.STÍHÁNÍ — DRUHÝ DEN

Za úsvitu hlídky znovu dochvilně obsadily všechny tři stožáry.

„Vidíte ji?“ volal Achab, když vyčkal jen maličko, až se trochu rozjasnilo.

„Nevidím nic, pane.“

„Zavolejte všechny muže na palubu a napněte plachty! Cestuje rychleji, než jsem se domníval. Plachty nadkošové – ano, měli jsme je nechat po celou noc. Ale nevadí – byl to jen odpočinek před závodem.“

Zde nutno poznamenat, že takové vytrvalé pronásledování určité velryby bez přestání ve dne v noci není věc nijak neslýchaná při velrybaření v jižních mořích. Někteří nantucketští kapitáni mají velký talent a vrozenou genialitu, jsou to mužové, kteří nabyli úžasné zručnosti, zkušené předvídavosti a sebedůvěry tak nepřemožitelné, že z prostého pozorování velryby naposled spatřené dovedou za jistých daných okolností velmi přesně předpovědět jak směr, kterým po nějakou dobu popluje, když už zmizela z dohledu, tak i pravděpodobnou její rychlost. V těchto případech si rybář při lovu velryby počíná u kormidla asi jako lodivod, když ztratil z dohledu pobřeží, jehož celkový směr je mu dobře znám a k němuž se chce brzo zas vrátit, ale o kus dál: lodivod v té situaci stojí u kompasu a přesně určuje polohu mysu právě viditelného, aby tím jistěji zamířil ke vzdálenému, neviditelnému předhoří, ke kterému se má nakonec dostat. Byla-li velryba pronásledována a bedlivě pozorována po několik hodin za denního světla, potom, když ji zastře noc, odhadne bystrý lovec její budoucí stopu ve tmě právě tak přesně jako lodivod své pobřeží. Je tedy pro lovce neobyčejně obratného ona příslovečně mizivá stopa na vodě stejně spolehlivá jako pevná země. Moderní železnice je mohutný železný leviatan, jehož každé hnutí je tak důvěrně známo, že lidé mohou s hodinkami v ruce vypočítat jeho rychlost jako lékaři tep dítěte a mohou snadno říci, že vlak směřující k hlavní stanici nebo z ní odjíždějící dojede na to a to místo v tu a tu hodinu. Podobně je to v případech, kdy naši Nantuckeťané odhadují časy leviatana hlubin podle zjištěného tempa jeho plavby a říkají si, že za tolik a tolik hodin od této chvíle urazí velryba dvě stě mil a dosáhne asi toho a toho stupně šířky a délky. Ale aby taková bystrá předpověď nakonec vedla opravdu k úspěchu, musí velrybáři pomáhat vítr a moře, neboť co je námořníkovi platno vědět, že jeho přístav je vzdálen přesně třiadevadesát a čtvrt míle, když je v bezvětří nebo bojuje proti větru? Z těchto údajů lze odvodit mnohé podrobnější poučky o stíhání velryb.

Loď se řítila kupředu, nechávajíc v moři takovou brázdu, jako by se změnila ze zbloudilé dělové koule v radlici a obracela rovné pole.

„Panečku!“ zvolal Stubb. „Tahle rychlost člověku leze z paluby do nohou a brní ho až u srdce. Loď a já jsme dva stateční kamarádi! – Haha! Zvedněte mě někdo a spusťte mě po hřbetě na moře! U všech hromů, vždyť moje páteř je kýl! Haha! Natíráme si to, že za sebou ani nezvedáme prach!“

„Tamhle chrlí – chrlí – chrlí! Rovnou před námi!“ ozvalo se teď z vrcholku stožáru.

„Ano, ano!“ zvolal Stubb. „Věděl jsem to – nemůžeš nám uniknout. – Jen chrl a plivej svůj vodotrysk, ó velrybo, sám šílený ďábel je za tebou! Jen foukej na trumpetu – nadýmej plíce! Achab ti zastaví krev, jako když mlynář zavře stavidla u náhonu!“

Stubb jako by promluvil skoro za celou posádku. Lovecká vášeň jim teď zpěnila krev jako staré víno, znovu zkvašené. Jestliže předtím někteří bledli obavami a zlými předtuchami, vzrůstající bázeň z Achaba je nejen zatlačila, nýbrž i rozdrtila a rozehnala na všechny strany jako pádící bizon rozpráší na všechny strany bázlivé prérijní zajíce. Ruka osudu uchvátila duše všech. Vzrušující nebezpečí včerejšího dne, trýznivá nejistota minulé noci a pevný, nebojácný, slepý a bezohledný způsob, jakým se divoké plavidlo vrhalo za letící kořistí, to všechno s sebou strhovalo jejich srdce. Vítr nadouvající plachty jako obrovská břicha a ženoucí loď neviditelnými pažemi, kterým se nemohli ubránit, byl pravým symbolem neviditelné moci, která je tak zotročila k letu o závod.

Byli jedním mužem, ne třiceti. Všechny je nesla jedna loď; třebaže se skládala z různých nesourodých věcí – ze dřeva dubového, javorového a jedlového; ze železa, smoly a konopí – přece to všechno do sebe zapadalo a splývalo v jeden pevný trup, který se řítí kupředu a jejž udržuje v rovnováze a zároveň i řídí dlouhý ústřední kýl. Stejně i všechny osobní vlastnosti členů posádky, chrabrost jednoho, bázlivost druhého, vina a trestuhodnost, všechny ty rozličnosti stmeloval vjedno a vše řídil k osudnému cíli Achab, jejich jediný pán a kýl.

V lanoví bylo živo. Vrcholky stožárů se podobaly korunám vysokých palem, trčely na nich na všechny strany chomáče paží a nohou. Někteří muži se jednou rukou drželi ráhna a druhou napřaženou netrpělivě mávali; jiní seděli daleko na kolébajících se ráhnech a zacláněli si oči před prudkým sluncem. Všechna ráhna byla poseta smrtelníky, kteří byli připravení a zralí pro svůj osud. Ach, jak se stále snažili proniknout nekonečným modrem, aby vyhledali tvora, který je mohl zničit!

„Proč ji nehlásíte, jestli ji vidíte?“ křičel Achab, když po prvním hlášení uplynulo několik minut a další výkřiky se už neozvaly. „Vytáhněte mě nahoru, muži! Dali jste se oklamat. Moby Dick přece nevychrlí jen jeden vodomet a potom nezmizí.“

Bylo tomu opravdu tak. V ukvapené horlivosti muži považovali za velrybí vodotrysk něco jiného, jak skutečnost sama brzy dosvědčila. Sotva se Achab dostal na své stanoviště, sotva dole otočili provaz kolem kolíku na palubě, rozhlaholil jeho hlas celý orchestr a rozechvěl vzduch jako hromadné výstřely z pušek. Bylo slyšet vítězné haló třicaterých statných plic, když se Moby Dick – mnohem blíže k lodi než domnělý vodotrysk – necelou míli vpředu – opravdu objevil. Bílá velryba totiž nyní prozrazovala svou přítomnost ne klidným a lhostejným vydechováním, nikoli pokojným tryskáním mystické fontány na hlavě, nýbrž jevem mnohem podivuhodnějším: lámala vlny. Stoupá-li vorvaň prudkou rychlostí z velikých hloubek, vymrští se takto celým tělem do čistého vzduchu a zvedne celou horu oslňující pěny, takže je ho vidět na vzdálenost sedmi mil i dál. V takových chvílích se zdá, že rozervané, vzbouřené vlny, které se sebe setřásá, jsou jeho hřívou. V některých případech bývá toto vyskakování výzvou k boji.

„Tam láme vlny! Tam láme vlny!“ zněl pokřik, když se bílá velryba v nezměrné vyzývavosti vrhala jako losos k obloze. A pěna, jež se tak nenadále objevila na modré hladině moře a odrážela se od tmavší ještě modři nebes, svítila a zářila v tu chvíli oslepivě jako ledovec a potom postupně čím dál víc bledla a ztrácela svou původní jiskřivou jasnost, až z ní zbyla jen slabá mlha jako za dešťové přeháňky v údolí.

„Ano, jen si naposled vyskoč k slunci, Moby Dicku!“ vzkřikl Achab, „co nevidět udeří tvá poslední hodina a harpuna! – Dolů! – Dolů všichni až na jednoho muže vpředu. Čluny! – Připravte se!“

Mužům ani nenapadlo pomalu slézat po provazových žebřících v úponách stožárů, sjeli dolů na palubu po jednotlivých provazech a tyčích jako létavice, kdežto Achaba spustili sice méně hbitě, ale přesto dosti rychle z jeho stanoviště.

„Spusťte čluny,“ zvolal, jakmile se octl ve svém člunu – byl to náhradní člun, který vystrojili včera odpoledne. „Pane Starbucku, loď patří tobě – drž ji stranou od člunů, ale ne příliš daleko! Všechny čluny dolů!“

Moby Dick jim snad chtěl náhle nahnat hrůzu tím, že tentokrát zaútočí sám první: obrátil se teď a připlouval ke třem posádkám. Achabův člun byl uprostřed. Achab povzbuzoval mužstvo a řekl jim, že ho vezme od hlavy – to jest, že zamíří přímo k čelu Moby Dicka – což není nic nezvyklého. V určitém okruhu totiž takový směr útoku vylučuje útočníka ze zorného pole velryby, které je bočné. Ale nežli se do této blízkosti dostali, viděla bílá velryba všechny tři čluny tak zřetelně jako tři stěžně lodi, a vydrážděna k zuřivé rychlosti, vrazila takřka mžikem mezi čluny a s otevřenými čelistmi a bijícím ocasem se postavila k strašnému boji na všech stranách. Nedbala harpun vrhaných na ni ze všech člunů; zdálo se, že má jen jediný úmysl: zničit naše čluny do posledního prkna. Ale čluny obratně řízené se neustále otáčely jako vycvičení oři na kolbišti, zatím jí unikaly, ačkoli někdy jen o šířku prkna, a po celou tu dobu Achabův nelidský válečný pokřik přehlušoval všechny ostatní výkřiky.

Konečně však bílá velryba nepostižnými obraty křížem krážem zamotala volné konce všech tří provazců k ní přichycených a tisícerým způsobem je tak zapletla, že se zkrátily a čluny byly bezmocně přitahovány k harpunám zabodnutým do velryby. Velryba teď na okamžik uhnula stranou, jako by chtěla sebrat síly k mohutnějšímu útoku. Achab využil příležitosti a odvinul víc provazec, potom jej rychle přitahoval a škubal jím, doufaje, že takto uvolní některé smyčky – ale náhle se naskytl pohled divočejší než hrozivé řady žralocích zubů.

U přídě Achabova člunu se pojednou vynořila trčící, blýskavá, mokrá ostří a hroty volných harpun a kopí, zachycených a spirálovitě zamotaných ve spleti provazců. Dalo se udělat jen jedno. Achab popadl lodní nůž, sáhl znalecky do paprsků z oceli – dovnitř – skrz ně – a potom ven – vtáhl dovnitř vnější šňůru, podal ji námořníkovi na přídi, potom dvakrát přeřízl šňůru poblíž přídě, hodil odříznutý svazek oceli do moře a zase byl zcela klidný. V tom okamžiku se bílá velryba vrhla mezi zbývající smyčky ostatních provazců a tím neodvratně přitahovala zapletené dosud čluny Stubbův a Flaskův k svým ocasním ploutvím. Srazila je k sobě jako dvě skořápky na pobřeží bičovaném příbojem a pak se potopila do moře a zmizela v zpěněném víru, v kterém vonné cedrové třísky rozbitých člunů chvilku tancovaly kolem dokola jako nastrouhaný muškátový oříšek v míse punče, když se jím prudce zamíchá.

Obě posádky kroužily ve vodě a zachycovaly se bubnů na provazce, vesel a ostatní plovoucí výstroje; na okraji víru se malý Flask vynořoval a ponořoval jako prázdná láhev, zvedaje nohy do výše, aby unikl hrozným čelistem žraloků; Stubb horlivě volal, aby ho někdo vylovil; starcův provazec, nyní přetržený, dovoloval mu zachránit ze zpěněného víru, koho jen mohl. A za té strašné situace, kdy hrozilo tisíc zhmotnělých nebezpečí najednou, se zdálo, jako by byl Achabův dosud neporušený člun přitahován neviditelnými dráty vzhůru k nebi, vtom však bílá velryba vystřelila jako šíp kolmo z moře, vrazila širokým čelem do dna člunu a vymrštila jej do vzduchu, takže se několikrát otočil, až zase dopadl na hladinu – kýlem vzhůru – a Achab a jeho muži se zpod něho vyhrabávali jako tuleni z jeskyně na mořském břehu.

Jak velryba vyletěla na hladinu, zmírnila se její původní vzestupná prudkost a bezděčně ji vrhla nadél poněkud stranou od středu zkázy, kterou způsobila. Obrácena k němu zády, ležela chvíli klidně a pomalu pohybovala ocasními ploutvemi ze strany na stranu, jako když hmatá. Kdykoli se její kůže dotklo plovoucí veslo, kousek prkna, nejmenší tříska nebo odštěpek člunu, vždycky se jí ocas rychle stáhl a začal tlouci do vody. Brzy však, jako by se uspokojila, že pro tentokrát je se svou prací hotova, vyrazila vrásčitým čelem kupředu, a táhnouc za sebou spletené provazce, pokračovala v cestě na stranu závětrnou klidným tempem pocestného.

Pozorná loď i tentokrát sledovala celý zápas a přispěchala znovu na pomoc. Spustila člun, vylovila plovoucí námořníky, bubny a provazce, a co jiného se dalo zachytit, a bezpečně je dopravila na palubu. Někteří muži měli vykloubená ramena, zápěstí a kotníky, jiní začernalé podlitiny; harpuny a kopí byly zkrouceny, šňůry nemožně zamotány, vesla a prkna rozbitá; to všechno tady bylo, ale nezdálo se, že by byl někdo utrpěl smrtelné nebo jen vážnější zranění. Jako včera Fedallah, tak se tentokrát Achab pevně držel rozbité poloviny svého člunu, v níž se dalo plout poměrně bezpečně, a ani tím nebyl tak vysílen jako včerejší nehodou.

Když mu však pomohli na palubu, všichni na něm utkvěli očima: místo aby se sám postavil, zůstal napolo viset na rameni Starbucka, který mu celkem nejvíc pomáhal. Kostěnou nohu měl ukousnutou a zůstala z ní jen krátká, ostrá tříska.

„Ano, ano, Starbucku, je to hezké, můžeme-li se občas opřít, ať už nás podpírá kdokoli; škoda, že se starý Achab neopřel častěji.“

„Asi ten železný kroužek nevydržel, pane,“ řekl tesař a přistoupil blíže. „Dal jsem si na té noze záležet.“

„Doufám, pane, že žádná kost není zlomena,“ poznamenal Stubb s opravdovou starostí.

„Ano, a všechny jsou napadrť, Stubbe! Vždyť to vidíš. – Ale i když mám kost zlomenou, já, starý Achab, jsem nedotčen; myslím, že žádná moje živá kost není o nic víc kusem mého já než ta mrtvá, o kterou jsem přišel. Ani bílá velryba, ani člověk, ani démon nemohou třeba jen škrábnout starého Achaba v jeho pravé, nedostupné bytosti. Žádná olovnice se nemůže dotknout jejího dna, žádný stožár se nedotkne její střechy. – Hlídky nahoře, kterým směrem?“

„Přímo na stranu závětrnou, pane.“

„Kormidlo, za ní! Natáhnout opět plachty! Lodní službo, snesete zbylé náhradní čluny a vystrojíte je. Pane Starbucku, jdi a vykonej přehlídku mužstva člunů.“

„Dovol, pane, nejprve ti pomohu k zábradlí.“

„Ach, ach, ach! Jak mě ta tříska bodá! Prokletý osud, když kapitán duchem nepřemožitelný musí mít takového zbabělého důstojníka!“

„Pane?“

„To myslím své tělo, člověče, ne tebe. Dej mi nějakou hůl, tady to přeražené kopí bude dobré. Shromáždi muže! Opravdu jsem ho ještě neviděl. Proboha, to není možné – pohřešován? – Rychle! Všechny je svolej!“

Ukázalo se, že tušení starého muže bylo správné. Při přehlídce mužstva Pars chyběl.

„Pars!“ zvolal Stubb, „asi ho zachytily –“

„Mor na tebe! – Běžte všichni hledat, nahoru, dolů, do kajuty, na příď – najděte ho – není pryč – není pryč! –“

Ale brzy se vrátili se zprávou, že Parse nelze nikde najít.

„Ano, pane,“ řekl Stubb, „asi ho zachytily smyčky vašeho provazce – tak se mi zdálo, že vidím, jak ho táhne pod vodu.“

„Právě můj provazec! Můj provazec? Co znamená to slůvko? Jaký to v něm zní umíráček, že se starý Achab třese, jako kdyby sám byl zvonicí? A také harpuna! Přeházejte tady tu hromadu – nevidíte ji? – tu ukovanou harpunu, lidé, harpunu pro bílou velrybu – ne, ne, ne – zatracený hlupáku! Tato ruka ji vymrštila. Je v rybě! – Hlídky! Nespouštějte z ní zrak! – Rychle! – Všichni strojte čluny – seberte vesla – harpunáři, harpuny, harpuny! Vrchní nadkošové plachty výš – přitáhněte všechny spodní cípy! Kormidelníku, pevně, pevně, je-li ti život milý! Desetkrát obepluji nezměřitelnou zeměkouli, ano, a potopím se skrz ni, ale zabiju ji přece!“

„Velký Bože, zjev se aspoň na jediný okamžik!“ zvolal Starbuck, „nikdy, nikdy nechytneš bílou velrybu, starče! – Pro Ježíše Krista, nech toho už, je to horší než ďáblovo šílenství! Dva dny ji honíme; dvakrát nás rozbila na třísky. Tu nohu ti podruhé urvala. Tvůj zlý stín zmizel – všichni dobří andělé tě zahrnují výstrahami. Co bys ještě chtěl? – Máme tu vražednou rybu pronásledovat, dokud nepohltí posledního muže? –Má nás stáhnout až na dno mořské? Má nás zavléci až do horoucích pekel? Ach, ach – je to bezbožné a rouhavé stíhat ji dál!“

„Starbucku, v poslední době jsem k tobě pocítil zvláštní příchylnost; od té chvíle, kdy jsme si oba navzájem viděli na očích – ty víš co! Ale pokud jde o tu velrybu, budiž pro mne tvoje tvář jako dlaň této ruky – bílá plocha beze rtů, bez rysů. Achab zůstane vždy Achabem, člověče! Celé toto dějství je nezměnitelně předurčeno. Zkoušeli jsme je, ty a já, bilion let dříve, než se valil tento oceán. Pošetilče! Jsem náměstkem Osudu, jednám podle rozkazů. Dej si pozor, ty podřízený muži, abys poslouchal mých. Stoupněte si kolem mne, námořníci! Vidíte starého člověka, který je osekán až na pařez; opírá se o roztříštěné kopí; stojí na jediné noze. To je Achab – jeho tělo. Ale Achabova duše je stonožka, která se pohybuje po stu noh. Mám pocit, že jsem napjat a natržen jako lana táhnoucí za bouře fregatu, jíž bouře urvala stožáry. Možná že i tak vypadám. Avšak než se přetrhnu, uslyšíte, že prasknu; a dokud neuslyšíte to prasknutí, vězte, že Achabovo vlečné lano ho ještě táhne k cíli! Věříte, lidé, v tak zvané předzvěsti? Tedy se hlasitě smějte a volejte: opakovat! Neboť nežli se tonoucí utopí, vypluje dvakrát na hladinu; potom se zvedne ještě jednou a potopí se navěky. Tak je to i s Moby Dickem – po dva dny je na hladině – zítra bude třetí den. Ano, muži, vynoří se ještě jednou – ale jen aby vydechl svůj poslední vodotrysk. Neztrácíte odvahu, muži?“

„Jsme nebojácní jako oheň,“ zvolal Stubb.

„A právě tak nemyslící,“ zahučel Achab. Když potom muži odešli na příď, hučel si dále: „Tak zvané předzvěsti! Včera jsem říkal totéž tamhle Starbuckovi o svém rozbitém člunu! Ach, jak usilovně se snažím vypudit jiným ze srdce to, co tak pevně zakotvilo v mém vlastním! Pars – Pars! Je pryč, pryč? A on měl odejít přede mnou – ale já nemohu zahynout, dokud ho ještě jednou nespatřím. Jak to je? – To je záhada, která by dovedla poplést všechny advokáty, i kdyby je podporovali duchové celé řady soudců: jako jestřábí zobák mě to klove do mozku. Ale já to rozřeším, přece jen rozřeším!“

Za soumraku viděli velrybu dosud na straně závětrné.

Znovu tedy skasali plachty a všechno se dálo asi tak jako minulé noci. Jen zvuk kladiv a bzukot brusu bylo slyšet skoro až do bílého rána, jak muži pracovali při svítilnách, aby úplně a pečlivě vystrojili náhradní čluny a nabrousili si nové zbraně na zítřek. Zatím tesař dělal z rozbitého kýlu Achabova zničeného člunu novou nohu pro něho. Achab stál jako předešlé noci se staženým kloboukem nehnutě v svém palubním otvoru. Jeho skrytý pohled, točící se za sluncem, vracel se už napřed po ciferníku slunečních hodin a utkvěl ve směru východním tam, kde mělo nejdřív vyjít slunce.