LXXXIV.DLOUHÝ VRH KOPÍM

Aby se kola vozů otáčela snadno a rychle, bývají jejich osy namazány, a z téhož důvodu provádějí někteří velrybáři cosi obdobného na svých člunech: mažou dno tukem. Není pochyby, že takové opatření nemůže škodit, spíš může přinést výhodu, kterou nelze pohrdat, uvážíme-li, že tuk a voda jsou nepřátelé, že tuk je kluzký a že jde o to, aby člun po vodě dobře klouzal. Kvíkveg pevně věřil v namazání člunu tukem a jednoho rána, nedlouho potom, co zmizela německá loď Jungfrau, pustil se s neobvyklou horlivostí do této práce. Lezl pod spodkem člunu, visícího nad lodním bokem, a vtíral do něho mastnotu, jako by chtěl přičinlivě zajistit úrodu vlasů na lysém kýlu. Pracoval patrně pod vlivem zvláštní předtuchy. Události potvrdily, že měl dobré tušení.

K polednímu hlídky spatřily velryby, ale sotva se k nim loď přiblížila, obrátily se a prchaly překotnou rychlostí; byl to nespořádaný útěk, jako když prchaly Kleopatřiny lodi od Aktia.

Přesto se čluny pustily do pronásledování a Stubbův člun byl v čele. Taštegovi se s velkým úsilím konečně podařilo zabodnout jednu harpunu, ale zasažená velryba se vůbec nepotopila, nýbrž prchala ustavičně po hladině, a zvýšenou rychlostí. Takové nepřetržité napětí musí zaraženou harpunu dříve nebo později nezbytně vytrhnout. Bylo proto nutno zasáhnout prchající velrybu kopím nebo se smířit s tím, že unikne. Přirazit člunem k jejímu boku bylo nemožné, poněvadž plovala neobyčejně rychle a zuřivě. Co tedy zbývalo?

Ze všech znamenitých úskoků a fortelů, triků a nesčetných důmyslných kousků, k nímž zkušený velrybář bývá tak často donucen, žádný nepřekoná onen skvělý manévr s kopím, zvaný dlouhý vrh kopím. Žádný šerm končíři ani šavlemi se mu zdaleka nevyrovná. Je nevyhnutelný jen u velryby nezadržitelně prchající. Velkolepou hlavní zvláštností tohoto vrhu je pozoruhodná vzdálenost, na jakou se přesně vrhá dlouhé kopí z člunu, který se prudce kymácí a poskakuje, za nejvyšší rychlosti. Celé kopí, ocel i dřevo dohromady, měří deset až dvanáct stop. Ratiště bývá mnohem lehčí než u harpuny a je také z lehčího materiálu, z jedle. K držadlu je připojen tenký provaz velmi dlouhý, zvaný vlečné lanko, jímž možno kopí po vrhu přitáhnout zpátky.

Než budeme pokračovat, musíme se tu zmínit o závažné věci: harpunu můžete sice vrhat na takovou dálku stejným způsobem jako kopí, ale přece jen se to dělá málokdy, a když se to podnikne, bývá zásah ještě řidčeji úspěšný: vážnou překážkou je tu totiž větší váha a menší délka harpuny, srovnáváme-li ji s kopím. Proto je zpravidla nutno přichytit se dříve k velrybě, než může dojít k dlouhému vrhu kopím.

Podívejte se nyní na Stubba, kterému právě humorná, uvážlivá chladnokrevnost a mysl klidná v nejhorších situacích dávaly zvláštní kvalifikaci, aby mohl vyniknout v tomto vrhu kopím. Podívejte se na něho! Stojí zpříma na zmítané přídi letícího člunu, v mracích pěny, a táhnoucí velryba je čtyřicet stop před ním. Stubb lehce drží dlouhé kopí, dvakrát nebo třikrát je po délce přehlédne, aby se přesvědčil, že je opravdu rovné, nabere do jedné ruky svištivé smyčky lanka, aby mu volný konec zůstal v hrsti a zbytek se mohl volně rozvinovat. Potom přidrží kopí ve výši svého opasku a namíří je na velrybu. Stále zaměřuje kopí na velrybu a ustavičně je vyrovnává v ruce, skláněje dřevěný konec, čímž stále zvedá špičku, až má zbraň dobře vyváženou na dlani, patnáct stop ve vzduchu. Připomíná vám trochu kejklíře, udržujícího v rovnováze dlouhou tyč na bradě. V příštím okamžiku rychlý, nevylíčitelný pohyb, svítivá ocel překlene zpěněnou vzdálenost nádherným, vysokým obloukem a kopí se chvěje v zraněném důležitém místě velrybího těla. Velryba teď chrlí místo jiskřivé vody červenou krev.

„To v ní otevřelo pípu!“ zvolal Stubb. „To je nesmrtelný Čtvrtý červenec. Ze všech fontán dnes musí tryskat víno! Teď kdyby to tak byla stará orleánská whisky nebo stará ohijská nebo i ta mizerná žitná! Taštego, kamaráde, to potom nastavíš konvici k fontáně a budeme pít dokola! Ano, opravdu, na mou duši! Uvařili bychom znamenitý punč v otvoru jejího chrliče a z té živé punčové bowle můžeme zunkat živou vodu.“

Za takového žertovného hovoru se opakuje znovu a znovu zručný vrh a kopí se vrací k svému pánu jako chrt obratně držený na šňůře. Umírající velryba sebou začíná trhat v předsmrtné křeči. Natažený provazec se uvolňuje. Vrhač usedne na záď se založenýma rukama a mlčky pozoruje, jak obluda umírá.