CV.ZMENŠUJE SE VELIKOST VELRYBY?— VYHYNE?

Když k nám takto leviatan připlouvá od pramenů věčnosti, je snad vhodné se otázat, zda v dlouhém sledu pokolení nedegeneroval proti původní velikosti svých předků.

Při zkoumání však shledáme, že dnešní velryby jsou nejen mohutnější nežli ty, jejichž fosilní pozůstatky se vyskytují v útvaru třetihorním (který zaujímá určitou geologickou periodu před člověkem), nýbrž že z velryb třetihorního útvaru jsou příslušnice jeho časnějších formací co do velikosti předstihovány velrybami z formací pozdějších.

Ze všech velryb z doby před Adamem, které byly dosud vykopány, je daleko největší velryba z Alabamy, o níž byla zmínka v předešlé kapitole a jejíž kostra je kratší než sedmdesát stop. Naproti tomu, jak jsme již viděli, měří kostra nynější velké velryby dvaasedmdesát stop. A slyšel jsem od velrybářských odborníků, že byli chyceni vorvani, kteří v tu chvíli měli délku téměř sto stop.

Není však možné, že velryby, i když ty dnešní co do velikosti vynikají nad velryby ze všech dřívějších geologických údobí, není možné, že od časů Adamových přece jen degenerovaly?

K tomuto závěru musíme zcela jistě dojít, věříme-li líčení takových pánů jako Plinius a starých přírodopisců vůbec. Plinius nám totiž vypráví o velrybách, které zaujímají svým tělem celé akry, a Aldrovandi vypravuje o jiných velrybách, které jsou dlouhé osm set stop – velryby jako tunely Rope Walks a Temžský! A dokonce i v dobách Bankse a Solandra, přírodopisců Cookových, najdeme jednoho dánského člena Akademie věd, který praví, že jisté islandské velryby (reydan-siskur neboli vráskovitý břich) dosahují délky sto dvaceti yardů, to znamená tři sta šedesáti stop. A francouzský přírodopisec Lacépѐde stanoví ve svých pečlivě propracovaných dějinách velryb, hned na začátku díla (stránka 3), velikost grónské velryby na jedno sto metrů, to je tři sta dvacet osm stop. A toto dílo bylo vydáno už L. P. 1825.

Uvěří však některý velrybář těmto báchorkám? Ne. Dnešní velryba je stejně velká jako její předkové za Plinia. A dostanu-li se někdy tam, kde je Plinius, řeknu mu to já, velrybář (větší, než byl on), odvážně do očí. Nedovedu totiž pochopit, jak je možné, že egyptské mumie, které byly pohřbeny tisíce let předtím, než se Plinius narodil, neměří v rakvích ani tolik, kolik dnešní Kentuckeťan v ponožkách, a že dobytek a jiná zvířata, zobrazená na nejstarších egyptských a ninivských deskách, podle poměrné velikosti stejně jasně ukazují, že plemenný, ve stáji krmený a cenou poctěný dobytek smithfieldský se velikostí nejen vyrovná nejtučnějším z tučných krav faraónových, ale daleko je předčí. Když tohle všechno srovnám, nemohu připustit, že by ze všech zvířat jediná velryba mohla zdegenerovat.

Zbývá ještě jiná otázka, kterou hloubavější Nantuckeťané často přetřásají. Je totiž sporné, zda při vševidoucím téměř hlídkování na vrcholech stožárů velrybářských lodí, které pronikají i úžinami Behringovými a do nejvzdálenějších tajných zásuvek a uzamčených skrýší světa, a když jsou tisíceré harpuny a kopí vrhány podél pobřeží všech světadílů, zda může leviatan dlouho vydržet tak veliké pronásledování a tak nemilosrdné hubení. Nebude nakonec ve vodách vyhuben a nevykouří poslední velryba stejně jako poslední člověk svou poslední dýmku a nerozplyne se potom v posledním obláčku kouře?

Srovnáváme-li hrbatá stáda velryb s hrbatými stády buvolů, která ani ne před čtyřiceti lety zaplavovala v desetitisících prérie Illinoisu a Missouri, potřásala strašnými hřívami a zpod nasupeného obočí metala blesky na staveniště lidských poříčních velkoměst, kde vám teď úslužný obchodník s realitami nabízí píď země za dolar, tu se při takovém srovnání zdá, že pronásledovaná velryba už nemůže uniknout rychlému vyhubení.

Musíte se však na tuto věc podívat ze všech stran. Třebaže před tak krátkou dobou – v minulé generaci – převyšoval počet buvolů v Illinois počet obyvatelů Londýna v dnešní době a třeba po buvolech nezůstal v celé krajině ani jediný roh, ani kopyto a třeba příčinou toho podivuhodného vyhlazení bylo kopí člověka, přece mnohem rozdílnější povaha velrybářského lovu rozhodně vylučuje tak neslavný konec leviatana. Čtyřicet mužů na jedné lodi, lovící vorvaně po osmačtyřicet měsíců, myslí, že měli znamenitý úspěch, a děkují Bohu, přivezou-li nakonec domů olej ze čtyřiceti velryb. Naproti tomu za dnů starých kanadských a indiánských lovců a traperů na Západě, kdy byl nejzazší Západ (při jehož západu stále ještě slunce vycházejí) divočinou a pralesem, týž počet mužů v mokasínech po týž počet měsíců vsedal na koně, místo aby plul v plachetních lodích, a zabíjel ne čtyřicet, nýbrž čtyřicet tisíc a více buvolů. To je skutečnost, kterou lze, kdyby bylo nutno, dokázat statisticky.

Díváme-li se na věc správně, není argumentem pro domněnku o postupném vyhubení vorvaně například ani to, že v dřívějších letech (řekněme ke konci minulého století) bylo možno potkat tyto leviatany v malých houfcích častěji než nyní, a že tedy plavby nebyly tak zdlouhavé a byly mnohem výnosnější. Vždyť, jak už jsem jinde poznamenal, plovou nyní velryby po moři z bezpečnostních důvodů v obrovských karavanách, takže rozptýlení samotáři, dvojice a houfce a školy z dřívějších dnů se nyní do značné míry shlukují v rozsáhlé flotily, vyskytující se nečetně a ve velkém odstupu. Tak je to. A stejně klamný se zdá názor, že nevyskytují-li se už tak zvané kosticové velryby v lovištích, která jimi dříve oplývala, tedy tento druh rovněž vymírá. Jsou totiž jenom zaháněny od předhoří k mysu; a když jedno pobřeží už neoživují jejich vodomety, buďte jisti, že některý jiný a vzdálenější břeh byl nedávno ohromen tímto nezvyklým divadlem.

A dále: pokud jde o tyto naposled uvedené leviatany, mají dvě silné pevnosti, které podle vší lidské pravděpodobnosti zůstanou navždy nedobytné. A jako chladnokrevní Švýcaři ustoupili do hor, když nepřítel vpadl do jejich údolí, podobně i kosticové velryby, honěné ze savan a mýtin středních moří, mohou nakonec ustoupit do svých polárních pevností, a potápějíce se tu pod poslední skelně hladká opevnění a hradby, mohou vyplout mezi ledovými poli a velkými krami a v začarovaném kruhu věčného prosince vzdorovat všemu lidskému pronásledování.

Ale poněvadž se harpunuje asi padesát kosticových velryb na jednoho vorvaně, někteří filozofové z přední paluby usoudili, že toto zřejmé vybíjení už velmi podstatně ztenčilo jejich skupiny. Jenže i když před nějakým časem určitý počet těchto ryb – ne méně než 13000 – byl každoročně pobit na severozápadním pobřeží jen Američany, přece jsou tu důvody, které činí i tuto okolnost méně závažnou nebo vůbec bezvýznamnou.

Je sice přirozené, že tak trochu nedůvěřujeme údajům o množství velkých tvorů na zeměkouli, ale co máme říci takovému Hartovi, dějepisci indické provincie Goa, když nám tvrdí, že při jednom lovu lapil siamský král 4000 slonů a že v těchto končinách jsou sloni tak hojní jako stáda dobytka v mírných pásmech? Tyto slony lidé loví již po tisíce let: lovili je Semiramis, Porus, Hannibal a všichni pozdější mocnáři na Východě. Vyskytují-li se tu stále v tak hojném počtu, není snad opravdu třeba pochybovat, že velká velryba může tím spíše přečkat všechno lovení, poněvadž se může pohybovat v pastvištích, která jsou dvakrát větší než celá Asie, obě Ameriky, Evropa, Nové Holandsko a všechny ostrovy v moři dohromady.

Nadto musíme uvážit, že při domnělé dlouhověkosti velryb, které se patrně dožívají sta let i více, žije v každém časovém údobí několik různých dospělých generací současně. Co to znamená, to snadno pochopíme, představíme-li si, že by všechna pohřebiště, hřbitovy a rodinné hrobky vydaly oživlá těla mužů, žen a dětí, kteří žili v minulých pětasedmdesáti letech, a přidaly tento nesčetný zástup k dnešnímu obyvatelstvu zeměkoule.

Ze všech těchto důvodů považujeme velrybu jako druh za nesmrtelnou, byť v jednotlivcích hynula sebevíc. Brázdila moře, dříve než pevniny prorazily vodou. Plavala kdysi nad místy, kde dnes stojí Tuilerie, Windsorský zámek a Kreml. Za Noemovy potopy pohrdla Noemovou archou. A bude-li svět zase zatopen jako Nizozemsko při hubení krys, věčná velryba to přece jen přežije, a vzpínajíc se na nejvyšším hřebenu rovníkové povodně, bude chrlit k obloze svůj zpěněný vzdor.