XXIX.VCHÁZÍ ACHAB,K NĚMU PŘISTUPUJE STUBB

Uplynulo několik dní, Pequod měla ledy a ledovce za sebou a brázdila teď vody v zářivém jihoamerickém jaru, které na moři panuje téměř neustále na prahu věčného srpna v tropech. Teple svěží dni, jasné, zvonivé, vonné, překypující a štědré dni byly jako křišťálové poháry, naplňované perským šerbetem až přes okraj, vypíjené do dna, se sněhem z růžové vody. Noci plné hvězd a nádhery vypadaly jako hrdé dámy v sametu, posázeném šperky, obírající se doma v pyšném osamění vzpomínkami na nepřítomné dobyvačné rytíře, slunce se zlatými helmicemi! Měl-li člověk spát, bylo nesnadno volit mezi takovými rozkošnými dny a svůdnými nocemi. Ale všechna čarovnost tohoto nepomíjejícího počasí nejen obdarovala vnější svět novými kouzly a novými silami – působila také niterně na duši, zvláště když nastaly tiché, lahodné hodiny večerní. Tehdy paměť vytvářela své krystaly, jako se průzračný led tvoří většinou za tichého soumraku. A všechny tyto jemné vlivy působily víc a víc na Achabovu mysl.

Stáří spí vždy málo. Jako kdyby člověk, čím déle je spjat se životem, chtěl mít tím méně společného s něčím, co se podobá smrti. Z námořních velitelů nejčastěji šediví vousáči opouštějí lůžko, aby se podívali na palubu zahalenou nocí. Achab nebyl výjimkou; jenže v poslední době pobýval tak často na vzduchu, že býval hostem spíše v kajutě, než aby z kajuty navštěvoval palubu. „Člověku se zdá, jako by sestupoval do hrobky,“ pobrukoval si, „když starý kapitán jako já sestupuje touhle úzkou chodbou, aby zalezl do svého lůžka, vyhloubeného jako hrob.“

Proto téměř každých čtyřiadvacet hodin, když byly rozestavěny noční hlídky a skupina na palubě střežila spánek skupiny dole, a bylo-li třeba spustit lano na přední palubu, námořníci je neshazovali hrubě jako ve dne, nýbrž kladli je na pravé místo opatrně, aby nevyrušili své spící kamarády; když tedy zavládl takový stálý klid, mlčenlivý kormidelník obvykle začal pozorovat schůdky ke kajutě a zanedlouho se vynořil starý muž, přidržující se železného zábradlí, aby si pomohl při belhavé chůzi. Přece jen v něm bylo trochu šetrné lidskosti; neboť v takových chvílích obyčejně nepřecházel po zvýšené palubě na zádi; jeho unaveným důstojníkům, odpočívajícím nějakých šest palců od jeho chodidla z velrybích kostí, bylo by se jistě zdálo o skřípajících zubech žraloků, až by uslyšeli dunění a vrzání této kostěné nohy. Avšak jednou ho přepadl neklid příliš mocný, aby mohl mít ohledy k bližním, a když těžkým, dunivým krokem měřil loď od zádi až k hlavnímu stožáru, Stubb, starý druhý důstojník, vystoupil zdola a omlouvaje se podotkl poněkud rozpačitě, když si kapitán Achab přeje chodit po palubě, že mu to nikdo nemůže zakazovat, ale snad by se ten hluk dal nějak ztlumit. Potom neurčitě a váhavě nadhodil, že by se kostěné chodidlo mohlo obalit chomáčem koudele. Ach, Stubbe, tys tehdy neznal Achaba!

„Copak jsem dělová koule, Stubbe,“ zvolal Achab, „že bys mě chtěl takhle obalit koudelí? Jdi si po svém, zapomněl jsem. Jdi dolů, do svého nočního hrobu, kde takoví, jako jsi ty, spí mezi rubáši, aby si zvykli, že nakonec jeden vyplní. – Dolů, pse, do boudy!“

Stubb, užaslý nad tím, co nakonec vykřikl stařec, tak nenadále rozezlený, na chvíli ztratil řeč. Potom odpověděl rozčileně: „Nejsem, pane, zvyklý, aby se mnou někdo takhle mluvil. To se mi ani trochu nelíbí, pane.“

„Dost!“ zasykl Achab mezi stisknutými zuby a prudce odcházel, jako by se chtěl vyhnout prchlivému pokušení.

„Ne, pane, ještě ne!“ řekl Stubb, nabyv smělosti. „Nedám si od nikoho jen tak beze všeho nadat psů, pane.“

„Tak budiž desetkrát nazván oslem, mulem a hlupákem a zmiz, nebo tě odklidím ze světa.“

Při těchto slovech k němu Achab kráčel s výrazem tak zuřivým, že Stubb bezděky ustoupil.

„Ještě nikdy se mi něco podobného nestalo, abych za to nedal pořádnou ránu,“ hučel Stubb, když sestupoval do své kajuty. „To je tuze divné. Počkat, Stubbe! Teď opravdu nevím, nemám-li se vrátit a udeřit ho, či spíš – copak to? – padnout tady na kolena a modlit se za něho. Ano, taková myšlenka mě právě napadla. Ale bylo by to poprvé, že bych se opravdu modlil. To je podivné; velmi podivné, a on je také podivný, ano, od přídě k zádi je to nejpodivnější muž, s kterým kdy Stubb plul na jedné lodi. Jak na mne zablýskal očima, jsou jako pánvičky s prachem! Je šílený? Jeho mysl jistě něco tíží, jako musí být něco těžkého na palubě, když praská. Vždyť ze čtyřiadvaceti hodin nestráví na lůžku víc než tři hodiny; a ani tehdy nespí. Což mi neříkal steward, že ráno vždycky najde starcovo ložní prádlo nadobro zmačkané a uválené, pokrývky skopané v nohách lůžka a prostěradlo div ne svázané v uzly? A polštář bývá prý tak strašně horký, jako by na něm byla ležela rozpálená cihla. Rozpálený stařec! Myslím, že se v něm probudilo svědomí, jak tomu říkají někteří lidé na pevnině – je to jakési křečovité škubání ve svalech, horší než bolest zubů. Ano, ano, nevím, co to je, ale Pánbůh mě chraň, abych to nechytil. On je samá záhada: rád bych věděl, proč každou noc chodí do skladiště na zádi, jak ho steward podezírá. Co tam kutí, to bych rád věděl! Kdopak si s ním dává schůzky ve skladišti? Není to podivné? Ale nač si tím lámat hlavu, nic to nepomůže – hlavní je, aby se člověk vyspal! Ať jsem zatracený, člověku stojí za to se narodit, jen když může zrovna usnout. Když o tom přemýšlím, je to vůbec to první, co nemluvňata dělají, a to je také podivné. Ať jsem zatracený, všechno je podivné, když tak o tom přemýšlím. To je však proti mým zásadám. Moje jedenácté přikázání zní ‚Nemysli‘, a ‚Spi, kdy můžeš‘, to je moje dvanácté. Tak tady to zase máme. Ale jak to? Což mi nevynadal psů? Hrome! Řekl mi, že jsem desetkrát osel, a na tohle ještě naházel hromadu hlupáků! Mohl mě stejně dobře kopnout a tak to ukončit. Možná že mě kopl, a já si toho nevšiml, tak nějak jsem byl zaražen jeho čelem; zářilo jako vybílená kost. Nestojím pořádně na nohou. Nějak mě to vyšinulo, že se na mne ten staroch tak vrhl. Proboha, jistě to byl nějaký sen – Jakže? Jak? Jak? – Nejlépe bude nechat toho. Tak, půjdem zase do postele a ráno uvidíme, jak se na to tahle zpropadená hlava dívá při denním světle.“