XI.NOČNÍ KOŠILE

Leželi jsme takto v posteli, chvílemi hovoříce, chvílemi dřímajíce, a Kvíkveg občas láskyplně přehodil své snědé tetované nohy přes moje a potom je zas odtáhl; dokonalá družnost, pohoda i pohova. Konečně naše povídání zapudilo poslední zbytky dřímoty a my si připadali už vyspalí, třebas bylo do úsvitu ještě daleko.

Ano, všechna ospalost z nás spadla, takže nás unavovalo ležet a pomalu jsme se popošinovali, až jsme shledali, že oba sedíme. Přikrývkami jsme byli dobře obaleni, zády jsme se opírali o čelo postele, kolena jsme měli přitažena všechna čtyři dohromady a oba nosy k nim nakloněny, jako by v našich kolenou byla místo čéšek zahřívadla. Bylo nám blaze a teploučko, a to tím spíš, že venku bylo tak mrazivo; chlad obklopoval ovšem i naše přikrývky, když se ve světnici netopilo. Tím spíš, říkám, neboť máme-li mít opravdové potěšení z tělesného tepla, musí některá malá část těla zůstávat v chladu. Není totiž na světě vlastnosti, která by své hodnoty nabývala jinak než protikladem. Nic neexistuje samo o sobě. Libujete-li si, že je vám po celém těle báječně, a trvá-li tento stav delší dobu, potom už nelze říci, že by vám bylo tak báječně. Ale když jste jako Kvíkveg a já v posteli a špička nosu nebo temeno hlavy vás trochu zebe, potom si to rozkošné a neklamné teplo uvědomujete nejhlouběji. Z toho důvodu by v ložnici nikdy nemělo být vytápěcí zařízení, které je přepychovým nepohodlím boháčů. Tento druh rozkoše totiž dosáhne vrcholu, když je náš útulný pelíšek oddělen pouze přikrývkou od chladného vzduchu vnějšího. To pěkně ležíte jako jediná teplá jiskra v srdci arktického krystalu.

Když už jsme hezkou chvíli seděli takto skrčeni, napadlo mě náhle otevřít oči. Kdykoli se zabalím do přikrývek, ve dne nebo v noci, ať spím či bdím, vždycky zavírám oči, abych co nejvíce znásobil pocit útulnosti v posteli. Nikdo si opravdu neuvědomí své vlastní já, nemá-li oči zavřeny. Jako by tma byla vlastním živlem naší bytosti, třebas světlo lépe vyhovuje naší podstatě z hlíny. Když jsem otevřel oči a probral se ze své příjemné a úmyslně vytvořené temnoty do vtíravého a drsného vůkolního přítmí neosvětlené půlnoci, pocítil jsem náhlou nelibost. Nenamítal jsem také nic proti návrhu Kvíkvegovu, že by snad bylo nejlepší rozsvítit, když už nepomýšlíme na spaní, a ostatně Kvíkveg dostal chuť trochu si zakouřit ze svého tomahavku. Ještě minulé noci jsem cítil veliký odpor k tomu, že kouří v posteli. A hle, jak zvláčnějí naše zkostnatělé předsudky, když je vezme do ruky láska! Nic mi teď nemohlo být příjemnější, než když si Kvíkveg vedle mne pokuřoval, byť i v posteli, neboť ho to naplňovalo takovou zářivou domáckou radostí. Už jsem neměl zbytečnou starost o požární pojistku hostinského. Jen jsem se radoval ze soustředěné, důvěrné pohody, pramenící z toho, že sdílím dýmku a přikrývku s opravdovým přítelem. Své ošumělé kazajky jsme si přehodili přes ramena a podávali jsme si teď tomahavk z ruky do ruky, až nad námi pomalu vyrostl modrý oblak kouře, osvětlovaný plamenem lampy znovu zapálené.

Nevím, zda právě tento vlnivý oblak odnášel divocha do dálek, ale začal hovořit o svém rodném ostrově, a jelikož jsem si přál zvědět jeho životní příběhy, prosil jsem ho, aby mi je vyprávěl. Rád mi vyhověl. Tenkrát jsem sice nerozuměl každému slovu, ale poznatky z pozdější doby, kdy jsem se lépe obeznámil s jeho lámaným vyjadřováním, dovolují mi teď podat celý příběh, jak se o to pokouším v prostém náčrtku.