XLVI.DOHADY

Ačkoli Achab, sžíraný žhavým ohněm svého záměru, měl při všech myšlenkách a činech neustále na zřeteli konečné polapení Moby Dicka, ačkoli byl zřejmě ochoten obětovat této jediné vášni všechny pozemské zájmy, přece se mohlo stát, že byl povahou a dlouhým zvykem natolik srostlý s velrybářským řemeslem, že se nedovedl zcela vzdát vedlejšího cíle plavby. Nebo aspoň, bylo-li tomu jinak, nechyběly tu jiné pohnutky, které naň měly větší vliv. Zašli bychom asi příliš daleko, kdybychom při zmínce o jeho monománii i jen naznačili, že se mstivá nenávist k bílé velrybě snad mohla do jisté míry vztahovat na všechny vorvaně, a tudíž čím více těchto oblud zabije, tím že je pravděpodobnější, že každá příští velryba, s níž se utká, bude ta nenáviděná, kterou pronásleduje. Takové domněnce můžete odporovat, ale zůstávají tu další úvahy, jež ho přece jen mohly ovlivňovat, ač se snad přímo nesrovnávaly s divokostí jeho hlavní vášně.

Aby Achab dosáhl svého cíle, musí použít nástrojů, a ze všech nástrojů používaných k temným účelům jsou právě lidé nejméně spolehliví. Achab například věděl, že i když ovládá Starbucka sebevíc svým magnetismem, přece tento vliv nezasáhne celou jeho duchovní bytost, stejně jako pouhá převaha tělesná ještě nezahrnuje nadvládu duševní. K čisté duchovnosti má totiž intelekt jen jakýsi vztah tělesný. Starbuckovo tělo a Starbuckova ovládnutá vůle patřily Achabovi jen tak dlouho, dokud Achab přidržoval svůj magnet Starbuckovi u mozku; přesto však kapitán věděl, že i tehdy se první důstojník v hloubi duše hrozí jeho plánu, a kdyby mohl, s radostí by se z něho vyvlekl nebo jej dokonce zmařil. Možná také, že uplyne ještě mnoho času, než bude bílá velryba spatřena. V tomto dlouhém mezidobí se může Starbuck postavit v čelo otevřeným výbuchům vzpoury proti vedení kapitána Achaba, nebudou-li na něho působit obvyklé vlivy, přiměřené účelu a okolnostem. Nejen to, ale důmyslnost Achabova šílenství, pokud šlo o Moby Dicka, neprojevovala se ničím jasněji než právě neobyčejnou vnímavostí a chytrostí, s níž vytušil, že lov musí být prozatím nějak zbaven té zvláštní fantastické bezbožnosti, která ho obklopovala. Celou hrůzu výpravy bylo třeba zahalit temným závojem (poněvadž jen u málo lidí odvaha dovede odolávat ustavičnému přemítání, není-li přerušováno činností), a když důstojníci a mužstvo stojí na dlouhých nočních hlídkách, musí myslit na něco bližšího, než je Moby Dick. Nechť divošská posádka uvítala sebedychtivěji a sebebouřlivěji oznámení o jeho záměru, přece všichni námořníci všech oborů jsou více méně vrtkaví a nespolehliví – žijí venku v měnlivém počasí a nadýchají se jeho nestálosti – a zůstávají-li ve službě pro nějaký vzdálený cíl, pro jehož dosažení se zatím nedá nic dělat, i když nakonec slibuje vášnivé vzrušení – je nade vše nutné, aby prozatím měli jiné zájmy a jiné práce, které by je udržely v zdravé pohotovosti k závěrečnému prudkému útoku.

Achab nezapomínal ani na jinou věc. Ve chvíli velkého vzrušení lidé odhazují všechny nízké pohnutky, ale takové chvíle jsou pomíjivé. Tuctový člověk je od přirozenosti chamtivý, říkal si Achab. I když připustíme, že bílá velryba plně vzrušuje srdce mé divošské posádky, a dráždíc jejich divokost, probouzí v nich i jistou velkodušnost potulných rytířů, přece jen, když se námořníci z této šlechetnosti pouštějí za Moby Dickem, musí mít také potravu pro své všední, denní choutky. Vždyť ani urození a vznešení křižáčtí rytíři za starých dob nebyli ochotni projet dva tisíce mil, aby bojovali o Svatý hrob, kdyby cestou nebyli mohli loupit, krást nebo si jinak bohabojně přivydělávat. Kdyby byli přísně přidržováni jen k svému konečnému a romantickému úkolu, příliš mnoho by se jich bylo od onoho konečného romantického úkolu s odporem odvrátilo. Nepřipravím tyto muže – uvažoval Achab – o všechnu naději na peníze, ano, na hotové peníze. Nyní snad penězi pohrdají; ale až uplyne několik měsíců a jim se nedostane žádné naděje na zisk, vzbouří se v nich najednou spící hlad po penězích, a to by byl Achabův konec.

Kromě toho nechyběl ani jiný důvod k opatrnosti, týkající se spíš Achaba samého. Patrně v prudkém vzkypění a snad i trochu předčasně prozradil Achab hlavní, ale soukromý cíl výpravy Pequody a nyní si byl plně vědom, že se tím nepřímo vystavil nevývratnému obvinění, že se bezprávně zmocnil lodi, a kdyby se jeho posádce zachtělo, mohla mu plným právem a zcela beztrestně, a to z hlediska mravního i zákonného, odepřít další poslušnost, ba dokonce jej i násilím zbavit velení. Achab se ovšem musel mít na pozoru, aby nebyl ani v nejmenším nařčen z uchvácení moci, a bedlivě se chránit před možnými následky, kdyby takový utajovaný dojem šíře pronikal. Takovou ochranu mu mohla poskytnout jen převaha vlastního mozku, srdce a ruky, podepřená bdělou a přesně počítající pozorností ke každému sebemenšímu povětrnostnímu vlivu, kterému by mohlo jeho mužstvo podléhat.

Ze všech těchto důvodů a snad ještě z jiných, které jsou příliš analytické, abychom je tu obšírně vykládali, Achab jasně viděl, že se musí stále ještě horlivě věnovat původnímu účelu, za kterým Pequod vyplula; musí nejen zachovávat všechny běžné zvyklosti, ale nadto ještě usilovně vzbuzovat dojem, že se svému povolání oddává vášnivě.

Buď jak buď, tehdy bylo často slyšet jeho hlas, jak volá na tři vrcholy stožárů a nabádá muže na hlídce, aby pozorovali bystře obzor a neopominuli hlásit ani delfína. Tato bdělost nezůstala dlouho bez odměny.