CXXIII.MUŠKETA

Kormidelník, řídící Pequodu držadlem z velrybí čelisti, byl jeho křečovitými pohyby za nejprudších nárazů tajfunu mnohokrát vržen na palubu, ačkoli bylo zajištěno výpomocnými lany – ale ta byla málo napjatá – poněvadž držadlo potřebovalo trochu volnosti k pohybu.

Za bouře tak prudké jako tato, kdy se loď ve vichřici zmítá jako pouhý korkový míček, nebývá zjevem nijak neobvyklým, že se jehly v kompasech občas točí kolem dokola. Tak tomu bylo i na Pequodě: při každém nárazu mohl kormidelník pozorovat, s jakou závratnou rychlostí se jehly otáčejí na mapách. Je to podívaná, při které se sotva kdo ubrání jakémusi neobvyklému rozčilení.

Několik hodin po půlnoci se tajfun natolik uklidnil, že po velké námaze Starbuckově a Stubbově – jeden pracoval na přídi a druhý na zádi – byly roztrhané zbytky kosatky a plachet z předního a hlavního stožáru odříznuty od ráhen a vířivě se nesly ke straně návětrné jako peří albatrosa, které často odletuje do větru, když se pták zmítaný bouří udržuje ve vzduchu.

Námořníci připevnili a skasali tři nové náhradní plachty a dále nazad upevnili počasovou vratiplachtu, takže loď brzo brázdila vlny zase poněkud jistěji. Kormidelníkovi byl znovu určen kurz – tentokrát na východojihovýchod – kterým měl vést loď, bude-li to možné. Dokud bouře zuřila, kormidloval totiž jen souhlasně s jejími poryvy. Když nyní dostával loď co možná do správného směru, dívaje se přitom stále na kompas, vida! dobré znamení! Vítr přicházel odzadu. Ano, nepříznivý vítr se měnil v příznivý!

Okamžitě byly plachty napjaty za zpěvu veselé písně Hola, příznivý vítr nám vane! Vesele do toho, braši! Posádka zpívala radostí, že tak slibná událost brzy usvědčila ze lži zlověstná znamení předchozí.

Starbuck splnil stále platný rozkaz svého velitele – aby mu totiž okamžitě ohlásil, a to v kteroukoli ze čtyřiadvaceti hodin, každou důležitou změnu na palubě – a sotva nařídil plachty proti větru – i když to činil s odporem a zachmuřeně – hned potom mechanicky sešel dolů, aby o tom podal zprávu kapitánu Achabovi.

Nežli zaťukal na kapitánovu kajutu, bezděky před ní na okamžik stanul. Visutá lampa, houpající se dlouhými výkyvy sem a tam, hořela jasně a vrhala výrazné stíny na přiražené starcovy dveře, jež byly tenké a místo hořejších výplní měly zasazeny žaluzie. Osamělá kabina pod palubou vzbuzovala dojem, že v ní vládne jakési bzučivé ticho, i když je kolem dokola přehlušuje řev živlů. Nabité muškety svítily na polici, opřeny o přední pažení. Starbuck byl počestný, přímý člověk, ale v okamžiku, kdy spatřil muškety, záhadně se mu vynořila ze srdce zlá myšlenka, jenže byla tak smíšena s průvodními úmysly neutrálními a dobrými, že si v té chvíli sotva uvědomil, jak je špatná.

„Byl by mě jednou zastřelil,“ řekl si pro sebe, „ano, tamhle je právě ta mušketa, kterou na mne namířil; ta s tou ozdobnou pažbou. Sáhnu na ni – zvednu ji. Tak. Kupodivu, že já, který jsem vymrštil tolik smrtících kopí, teď se tak chvěji. Nabita? Musím se podívat. Ano, ano, a prach je v pánvičce. To není dobré. Neměl bych jej vysypat? – Počkejme. Vyléčím se z toho. Budu směle držet pušku v ruce a přemýšlet. Přicházím mu oznámit příznivý vítr. Ale jak příznivý? Příznivý pro smrt a zkázu – to znamená příznivý pro Moby Dicka. Příznivý vítr, který je příznivý jen pro tu prokletou rybu. – Právě tuto hlaveň na mne namířil! – právě tu; tuhle – tady ji držím. Byl by mě zabil právě tou věcí, kterou teď mám v ruce. Ano, a byl by klidně pobil celou posádku. Což neříká, že nestrhne ráhna v žádné bouři? – Což neroztříštil svůj nebeský kvadrant? A netápe po cestě na tomto nebezpečném moři, když polohu lodi určuje omylným rychloměrem? A nepřísahal právě v tomto tajfunu, že neužije hromosvodů? Máme pokorně strpět, aby šílený stařec strhl s sebou do zkázy celou lodní posádku? – Ano, stane se svévolným vrahem víc než třiceti lidí, postihne-li tuto loď nějaké smrtelné neštěstí. A že se loď do smrtelného neštěstí řítí, bude-li Achab jednat podle svého, na to má duše přísahá. Kdyby tedy byl v tomto okamžiku – odstraněn, nedopustil by se toho zločinu. Co, mluví ze sna? Ano, právě tam, tam uvnitř spí. Spí? Ano, ale dosud žije a brzy se opět probudí. Vždyť já ti nemohu odporovat, starče! Nevyslechneš žádný rozumný důvod, žádnou výstrahu, žádnou prosbu; vším tím opovrhuješ. Žádáš si jen jediné věci: abychom slepě poslouchali tvých slepých rozkazů. Ano, a neříkáš, že jsme se zaslíbili tvou přísahou? Neříkáš, že všichni jsme Achabové? Velký Bože, odpusť! – Ale cožpak tu není jiného východiska – zákonného východiska? Uvěznit ho a odvézt ho domů? Co? Je nějaká naděje, že je možno vyrvat tomuto starci živou moc z jeho živých rukou? Jen blázen by se o to pokoušel. Řekněme, že by byl přemožen; že bychom ho celého omotali provazy a lany a připoutali řetězem k železným kruhům v podlaze této kajuty. Byl by v té chvíli hroznější než tygr v kleci. Nesnesl bych ten pohled. Nemohl bych patrně uniknout jeho vytí. Všechna pohoda i sám spánek a neocenitelný rozum by mě opustily na té dlouhé, nesnesitelné plavbě. Nuže, co tedy zbývá? Pevnina je na sta mil odtud a nejblíže je uzavřené Japonsko. Stojím tu sám na širém moři a mezi mnou a zákonem leží dva oceány a celá pevnina. – Ano, ano, je to tak. – Je nebe vrahem, když jeho blesk zasáhne v posteli budoucího vraha a seškvaří prostěradla a kůží dohromady? – A byl bych tedy já vrahem, kdybych –“ a obezřetně, kradmo přiložil ústí nabité muškety na dveře, dívaje se poněkud stranou.

„V této výši se uvnitř kývá Achabovo visuté lůžko; tady je jeho hlava. Jen stisknout, a Starbuck se může dožít shledání se ženou a dítětem. – Ach Marie, Marie! – hochu, hochu, hochu! –Ale neprobudím-li tě k smrti, starče, kdoví, do jakých neprobádaných hloubek klesne ještě tento týden Starbuckovo tělo a celá posádka s ním? Velký Bože, kde jsi? Mám? Mám? – Vítr se zmírnil a změnil, pane. Horní a hlavní plachty jsou napjaty a nataženy! Loď pluje svým kurzem.“

„Všichni na záď! Ach Moby Dicku, konečně svírám tvé srdce!“

Taková slova zazněla z neklidného spánku starého muže, jako kdyby Starbuckův hlas způsobil, že sen dlouho němý začal mluvit.

Mušketa dosud napřažená se zachvěla na dveřích jako paže opilcova. Zdálo se, že Starbuck zápasí s andělem. Obrátil se však ode dveří, položil smrtící hlaveň na polici a odešel.

„Spí příliš tvrdě, pane Stubbe. Sejdi dolů, probuď ho a řekni mu to. Musím tu dohlédnout na palubu. Však víš, co mu říci.“