LXXIII.STUBB A FLASKZABIJÍ GRÓNSKOU VELRYBU A POTOM O NÍ ROZMLOUVAJÍ

Nesmíme zapomenout, že po celý ten čas nám visela po boku Pequody obrovská hlava vorvaňova. Musíme ji tam nechat viset, dokud se nenaskytne příležitost, abychom se jí zabývali. Pro tuto chvíli spěchají jiné věci a jediné, co nyní pro tu hlavu můžeme udělat, je prosit nebe, aby kladkostroj vydržel.

Za uplynulou noc a za dopoledne Pequod pomalu doplula na moře, které občasnými plochami žlutého planktonu dávalo neobvyklé znamení, že jsou nablízku grónské velryby, druh leviatanů, o kterých by jen málokdo předpokládal, že v tuto roční dobu budou někde poblíž. Ačkoli všichni námořníci obyčejně pohrdali lovem těchto nižších tvorů a třeba Pequod vůbec neměla za úkol je lovit, a přestože jsme jich u Crozetských ostrovů mnoho minuli a nespustili člun, přece nyní, když jsme přivlekli k lodi vorvaně a zbavili ho hlavy, k obecnému překvapení jsme uslyšeli, že onoho dne má být chycena grónská velryba, naskytne-li se příležitost.

Dlouho jsme na to nemuseli čekat. Na závětrné straně spatřila hlídka vysoké vodotrysky. Dva čluny, Stubbův a Flaskův, byly vyslány na lov. Vzdalovaly se čím dál víc, až konečně se téměř ztratily z dohledu i hlídkám na stožárech. Náhle však hlídky spatřily v dálce obrovskou hromadu rozbouřené bílé vody a brzy potom zazněla ze stožárů zpráva, že jeden nebo oba čluny se jistě zachytily. Po nějaké době bylo zřetelně vidět, jak velryba vleče čluny přímo k lodi. Obluda se dostala tak blízko ke kýlu, že se nejprve zdálo, že se chystá něco zlého. Náhle se však potopila víříc vodu asi patnáct yardů od lodi a úplně nám zmizela z očí, jako kdyby se potopila pod kýl. „Odříznout, odříznout!“ křičeli z lodi do člunů, neboť se na okamžik zdálo, že strašlivou prudkostí narazí na bok lodi. Ale čluny měly ještě dost provazce v bubnech, a protože se velryba nepotápěla příliš rychle, rozvinovaly provazec a přitom se vší silou snažily dostat před loď. Po několik minut byl tento zápas nesmírně kritický, neboť zatímco muži stále popouštěli napjatý provazec jedním směrem, veslovali stále směrem opačným, takže jim hrozilo, že budou v tom protichůdném úsilí potopeni. Ale jim šlo pouze o to, aby postoupili jen o několik stop, a nepovolili, dokud se jim to nepodařilo. Vtom už jsme pocítili prudký otřes, letící podél kýlu jako blesk, a napjatý provazec, otírající se o spodek lodi, vynořil se náhle pod její přídí; třásl se a pleskal o vodu a tak prudce se oklepával, že kapky dopadaly na vodu jako střípky skla. Velryba za lodí se zatím také vynořila a čluny se mohly opět volně pohybovat. Vysílená velryba teď zmírnila rychlost, změnila slepě směr a plovala kolem zádi lodi, táhnouc oba čluny za sebou, takže takto opisovaly úplný kruh.

Čluny se přitahovaly blíž a blíže, až byly velrybě těsně po bocích. Stubb odpovídal Flaskovi na každou jeho ránu kopím novou ranou. Tak zuřila kol dokola Pequody bitva a množství žraloků, kteří dříve obeplouvali mrtvolu vorvaně, spěchalo k čerstvé krvi, právě prolévané, a hltavě pilo z každé nové rány, jako pili dychtiví Izraelité u pramenů vytryskujících ze skály, do níž bylo udeřeno.

Konečně její vodotrysk zhoustl a velryba se po hrozném převracení a vrhnutí obrátila mrtva na záda.

Zatímco oba velitelé člunů upevňovali provazy k ocasním ploutvím a ještě jinak připravovali mrtvolu k vleku, rozpředl se mezi nimi tento rozhovor:

„Rád bych věděl, co chce starý s tímhle kusem zkaženého sádla,“ řekl Stubb, rozmrzelý při pomyšlení, že se musí zabývat leviatanem tak nedůstojným.

„Co s ním chce?“ opakoval Flask, stáčeje zbývající zásobní šňůru do přídě člunu. „Neslyšel jsi, že loď, která jednou měla na pravoboku hlavu vorvaně a současně na levoboku hlavu grónské velryby, neslyšel jsi, Stubbe, že taková loď se nikdy nemůže překotit?“

„Proč ne?“

„To nevím, ale slyšel jsem, když to povídal ten gumigutový duch Fedallah, a ten ví všechno o lodních kouzlech, jak se zdá. Někdy si však myslím, že jeho kouzla nakonec lodi nepřinesou nic dobrého. Ten chlapík se mi, Stubbe, vůbec nezamlouvá. Všiml sis, Stubbe, že ten jeho Špičák vypadá jako hadí hlava?“

„Nevšímej si ho! Já se na něho nikdy ani nepodívám. Naskytne-li se mi někdy za tmavé noci příležitost a on bude stát přímo u zábradlí a nikdo jiný tam nebude, pak – podívej se semhle, Flasku“ – a zvláštním pohybem obou rukou ukázal na moře – „ano, to udělám! Flasku, já si myslím, že ten Fedallah je přestrojený ďábel. Věříš snad té povídačce, že byl ukryt na lodi? Říkám ti, je to ďábel. Jeho ocas nevidíš jen proto, že jej schovává. Myslím, že jej nosí stočený v kapse. Hrom aby ho zabil! Když tak o tom mluvím, napadá mi, že stále žádá o cupaninu na vycpání špiček u bot.“

„Spí v botách, co? Nemá vůbec žádné visuté lůžko. Ale v noci jsem ho viděl ležet ve svinutém lanu.“

„O tom nepochybuji, a dělá to pro ten svůj zatracený ocas. Svinuje ho, víš, do smyčky lana.“

„Co to s ním náš starý pořád má?“

„Patrně jde o nějakou výměnu nebo obchod, myslím.“

„Obchod? – Jaký?“

„Inu, víš, starý se pevně rozhodl dostat bílou velrybu a ten ďábel se snaží vlichotit se mu a vylákat na něm jeho stříbrné hodinky nebo jeho duši nebo něco takového, a potom mu vydá Moby Dicka.“

„Nepovídej! To jen vtipkuješ, Stubbe! Jak by to Fedallah dokázal?“

„Nevím, Flasku, ale řeknu ti, ďábel je zvláštní chlapík a mazaný, to mi věř! Vypravuje se, že se jednou zatoulal na starou admirálskou loď, a mrskaje ocasem ďábelsky nenuceně a elegantně, zeptal se, je-li starý pán doma. Nu, byl doma a otázal se, čeho si čert přeje. Ďábel zadupal kopyty a popuzeně řekl: ‚Chci Jana.‘ ‚Nač?‘ zeptal se starý pán. ‚Co je ti po tom? osopil se naň ďábel rozlíceně, ‚chci ho k něčemu použít.‘ ‚Vezmi si ho,‘ řekl starý pán – a přisámbůh, Flasku, nenakazil-li ďábel Jana asijskou cholerou, nežli s ním byl hotov, pak tuhle velrybu spolknu najednou. Ale dej dobrý pozor! Ještě s tím nejsi hotov? Nu tak, vesluj dopředu a zavlečeme velrybu na bok lodi.“

„Myslím, že si pamatuji něco podobného tomu, cos vyprávěl,“ řekl Flask, když konečně oba čluny postupovaly se svým břemenem k lodi, ale nemohu si vzpomenout, kde jsem to slyšel.“

„O třech Španělech? Dobrodružství těch tří krvežíznivých pirátů? Četls to, Flasku? Myslím, že ano.“

„Ne, takovou knihu jsem nikdy neviděl, ale slyšel jsem o ní. Řekni mi, Stubbe, myslíš si, že ďábel, o kterém jsi právě mluvil, byl tentýž, který podle tebe je teď na palubě Pequody?“

„Jsem já tentýž člověk, který pomáhal zabít tuhle velrybu? Cožpak ďábel nežije věčně? Kdo to jakživ slyšel, že by ďábel zemřel? Viděls už někdy, že by některý farář nosil smutek po ďáblovi? Má-li ďábel klíč, aby se dostal do admirálovy kajuty, myslíš, že nemůže prolézt světlíkem? Nu, co tomu říkáš, pane Flasku?“

„Kolik myslíš, že je tomu Fedallahovi let, Stubbe?“

„Vidíš tamhle ten hlavní stožár?“ pravil, ukazuje k lodi, „tak to je jednička. A teď vezmi všechny obruče ze skladiště Pequody a seřaď je pěkně za ten stožár jako nuly, rozumíš; tak, a to ještě ani zdaleka nebude Fedallahovo stáří. Ani všichni bednáři na světě by nedovedli sehnat tolik obručí, aby nadělali dost nul.“

„Podívej se, Stubbe, před chvílí ses myslím trochu vychloubal, že bys chtěl hodit Fedallaha do moře, kdyby se ti naskytla vhodná příležitost. Je-li však opravdu tak starý, jak naznačují všechny ty tvé obruče, a má-li žít věčně, řekni mi, co by to pomohlo, hodit ho přes palubu?“

„Aspoň ho pořádně zkoupat.“

„Vždyť by vylezl zpátky.“

„Hodil bych ho tam znova a koupal bych ho pořád.“

„Což kdyby on si usmyslil vykoupat tebe – ano, a utopit tě – co potom?“

„To bych ho rád viděl, kdyby se o to pokusil! Tak bych mu zbouloval obličej, že by se hezky dlouho neopovážil ukázat ho v admirálově kajutě, neřku-li tam dole na nejspodnější palubě, kde žije, a tady na horních palubách, kde se tak často plíží. Zatracený ďábel! Tak ty si myslíš, Flasku, že já se toho ďábla bojím? Kdo jiný se ho bojí než ten starý pán, který se neopováží ho polapit a hodit ho do dvojitých pout, jak zasluhuje, a radši ho nechá obcházet a unášet lidi? Ano, dokonce s ním podepsal smlouvu, že všechny lidi, které čert unese, pro něho upeče. To je potom pán!“

„Myslíš, že Fedallah chce unést kapitána Achaba?“

„Jestli si to myslím? Brzy se to dovíš, Flasku. Ale teď ho budu dobře hlídat, a kdybych uviděl, že se děje něco podezřelého, pěkně ho chytnu za krk a řeknu: Podívej se, Belzebube, to neuděláš! Bude-li se vzpírat, tak mu na mou duši hrábnu do kapsy pro ocas, ten přidělám na vratidlo a budu točit a zvedat, až se mu ocas utrhne od těla – víš, a až potom uvidí, jaký mu zbyl mizerný pahýl, myslím, že pěkně zmizí a nebude už mít ani to chabé uspokojení, že cítí oháňku mezi nohama.“

„A co s tím ocasem uděláš, Stubbe?“

„Co s ním udělám? Prodám ho jako bič na voly, až se vrátíme domů. Co taky s ním?“

„Myslíš to doopravdy, co říkáš a cos říkal předtím, Stubbe?“

„Myslím, nemyslím, už jsme u lodi.“

Z lodi volali na čluny, aby zatáhli úlovek na levobok, kde už připravovali řetězy a jiné nářadí k zajištění velryby.

„Neříkal jsem ti to?“ ozval se Flask. „Ano, brzy uvidíš, že hlava téhle grónské velryby bude vyzvednuta naproti hlavě vorvaní.“

Zakrátko se ukázalo, že Flask měl pravdu. Jestliže se předtím Pequod příkře klonila k vorvaní hlavě, teď, když se obě hlavy vyvážily, loď se narovnala. Můžete si snadno představit, že byla řádně zatížena. Stejně tak, když proniknete do podstaty učení Lockova, přikloníte se k tomu směru; ale pusťte se potom do filozofie Kantovy, a poletíte zase zpět; jenže vám přitom bude tuze bídně. Takto některé mysli neustále vyrovnávají svůj člun. Ach, vy bláhoví, hoďte všechny ty pobuřující hlavy přes palubu a poplujete lehce a správně!

Při zpracovávání těla grónské velryby, když je upevněno podél lodi, dochází k stejným předběžným opatřením jako u vorvaně. Jenže hlava vorvaně se odřízne celá, kdežto u grónské velryby se pysky a jazyk oddělí zvlášť a vyzvednou na palubu se všemi dobře známými černými kosticemi, přirostlými k takzvané koruně. Tentokrát však jsme neučinili nic podobného. Zdechliny obou velryb jsme pustili za záď, takže se loď, obtížená hlavami, nemálo podobala mule nesoucí dva velmi těžké košíky.

Zatím Fedallah klidně prohlížel hlavu grónské velryby a zalétal ustavičně zrakem od hlubokých vrásek na ní k čarám na své ruce. Achab náhodou stál tak, že Pársí Fedallah zabíral jeho stín. Měl-li Pársí vůbec nějaký stín, zdálo se, že splývá se stínem Achabovým a prodlužuje jej. Posádka se lopotila a pronášela o všem, co se dělo, divoké názory.