IX.KÁZÁNÍ

Otec Javor se vzpřímil a mírným hlasem nevtíravé autority nařídil rozptýleným věřícím, aby se srazili k sobě. „Pravobok sem, sem! Levobok doprostřed, sem, k pravoboku! Do středu lodi, doprostřed!“

Ozval se tlumený zvuk těžkých námořnických bot mezi lavicemi a ještě tišší šoupání ženských botek a všechno se zas uklidnilo a všechny oči byly upřeny na kazatele.

Na chvíli se odmlčel; potom poklekl na přídi kazatelny, velké snědé ruce zkřížil přes prsa, a pozdvihnuv oči, modlil se tak hluboce zbožně, že se zdálo, jako by klečel a modlil se na dně mořském.

Skončil táhlými, slavnostními tóny, připomínajícími neustálé vyzvánění zvonu na lodi uváznuvší v mlze na skalisku – a v takovém tónu začal číst tuto hymnu. U závěrečných slok změnil však přednes a přešel v hlahol nadšený a radostný:

Já s hrůzou žebra velryby
nad hlavou zřel se rozklenout —
na vlnách sluncem zalitých,
jež zkázu nesly mi a soud.

Já temný jícen pekla zřel,
ta věčná muka, trýzně, zlo,
jež zná jen, kdo je vytrpěl.
Oh, zoufalství mne zmáhalo!

V bídě jsem Boha vyzýval,
když víra má dál nemohla —
a On mým nářkům sluchu přál
a velryba mne vyvrhla.

On pospíšil mi pomoci,
jak by jej delfín unášel,
strašnou, však bleskem planoucí
tvář měl Bůh Osvoboditel!

Má píseň navždy uchová
tu chvíli štěstí v zoufalství,
v ní zvučí, Bože, sláva Tvá,
Tvá moc i milosrdenství!

Téměř všichni zpívali tuto hymnu, která se vzdouvala vysoko nad skučení bouře. Potom nastala krátká přestávka; kněz pomalu obracel listy v bibli a konečně, položiv ruku na příslušnou stránku, řekl: „Milovaní námořníci, chopte se řádně prvního verše druhé kapitoly o Jonášovi – ‚Nastrojil pak byl Hospodin rybu velikou, aby pozřela Jonáše‘.

Námořníci, tato kniha, obsahující jen čtyři kapitoly – čtyři vlákna – je jedním z nejtenčích pramenů v mocném lanu Písma. A přece – jakých hlubin duše dosahuje Jonášova olovnice! Jak významným ponaučením je pro nás tento prorok! Jak úžasně působí chvalozpěv v břiše velryby! Připomíná vlny a je nespoutaně velkolepý. Cítíme, jak se vody valí přes nás, dotýkáme se jím travnatého dna moře; kolem nás jsou mořské řasy a všechno bahno dna. Čemu nás však učí kniha Jonášova? Námořníci, je to dvoupramenné naučení; naučení nám všem jakožto hříšným lidem a naučení mně jakožto lodivodu živého Boha. Naučení pro hříšníky se týká nás všech, poněvadž je to příběh o hříchu, o zatvrzelém srdci, o bázni náhle probuzené, o rychlém trestu, lítosti, modlitbách a konečném osvobození a radosti Jonášově. Jak tomu bývá u všech hříšníků mezi lidmi, hříchem tohoto syna Amatova bylo úmyslné neuposlechnutí příkazu božího – nezáleží teď na tom, jaký příkaz to byl, ani jak mu byl sdělen – Jonáš jej považoval za příkaz těžko proveditelný. Ale nám připadá nesnadné všechno, co od nás Bůh žádá – pamatujte si to – a proto nám častěji rozkazuje, než aby se snažil nás k něčemu přemluvit. Posloucháme-li Boha, musíme neposlouchat sebe; a právě v tom, že sebe neposloucháme, záleží nesnadnost poslušenství Boha.

Obtížen tímto hříchem neposlušnosti se Jonáš ještě dále rouhá Bohu tím, že se snaží před ním uprchnout. Domnívá se, že loď, dílo lidských rukou, dopraví jej do krajin, kde Bůh nevládne, kde poroučejí jen mocní tohoto světa. Plíží se po přístavištích v Joppe a hledá loď plující do Tarsu. V tom je možná utajen smysl dosud nepostřehnutý. Podle všech známek Tars nemohl být jiné město než nynější Cadiz. Tak se domnívají učenci. A kde je Cadiz, námořníci? Cadiz je ve Španělsku, od Joppe po vodě tak daleko, jak jen mohl Jonáš v oněch dobách doplout, když Atlantik byl moře skoro neznámé. Vždyť Joppe, nynější Jaffa, námořníci, je na nejvýchodnějším pobřeží Středozemního moře, v Sýrii. Tars nebo Cadiz je od ní víc než dva tisíce mil na západ, nedaleko Gibraltarské úžiny. Nevidíte tudíž, námořníci, že Jonáš chtěl utéci před Bohem na druhý konec světa? Ubohý bloud! Ach! Člověk hodný nejhlubšího opovržení a obecného posměchu; klobouk si narazí přes provinilé oči, a tak se skrývá před Bohem; jako ohavný lupič slídí mezi loďmi, chtěje horempádem za moře. Jeho roztěkaný pohled ho tak usvědčuje, že kdyby tenkrát byli bývali strážníci, byli by Jonáše zatkli pro pouhé podezření z něčeho nekalého, ještě než by vstoupil na palubu. Jak je zřejmé, že je to uprchlík! Žádná zavazadla, ani krabici, kufřík nebo tlumok – bez přátel, kteří by ho doprovázeli k přístavišti na rozloučenou. Konečně po dlouhém hledání najde tarskou loď, nakládající poslední zboží. Když Jonáš vstoupí na loď a chce promluvit s kapitánem v kajutě, všichni námořníci na chvíli přestanou pracovat a pozorují cizincův zlý pohled. Jonáš to všechno vidí, ale marně se snaží, aby vypadal klidně a sebevědomě, marně se pokouší o žalostný úsměv. Cizincovy bodavé pohledy přesvědčují námořníky, že nemůže být nevinen. Rozpustile, jak oni hovoří, a přece vážně šeptá jeden druhému: ‚Poslechni, Jacku, ten okradl vdovu‘, nebo ‚Joe, všimni si ho: je to bigamista‘, nebo ‚Harry, myslím, že je to ten cizoložník, co se proboural z vězení ve staré Gomoře, nebo možná některý uprchlý vrah ze Sodomy‘. Jiný si běží přečíst vyhlášku přibitou na kůlu na hrázi, u kterého je loď přivázána; nabízí se v ní pět set zlaťáků za dopadení otcovraha a obsahuje popis jeho osoby. Čte a dívá se střídavě na Jonáše a na vyhlášku; zatím se všichni jeho stejně podezíraví kamarádi námořníci teď seskupili kolem Jonáše, připraveni chopit se ho. Polekaný Jonáš se chvěje a snaží se vypadat co nejsměleji, ale tím jen stupňuje zbabělý výraz. Nechce se přiznat, že je podezřelý, což samo o sobě je silně podezřelé. Tváří se, jak nejlépe dovede. Když námořníci zjistí, že to není hledaný muž, dovolí mu jít dál a Jonáš sestupuje do kabiny.

‚Kdo tam?‘ volá kapitán od psacího stolu, kde nakvap vyplňuje listiny pro celní úřad. ‚Kdo tam?‘ Ach, jak tato nevinná otázka zkruší Jonáše! Užuž se chce obrátit a uprchnout. Ale vzpamatuje se. ‚Rád bych se přeplavil na této lodi do Tarsu, kdy asi vyplujete, pane?‘ Kapitán, pilně zaměstnaný, dosud ještě nepohlédl na Jonáše, třebas nyní stojí před ním; sotva však zaslechl jeho dutý hlas, už se naň zkoumavě podívá. ‚Vyplujeme s prvním přílivem,‘ konečně pomalu odpovídá a stále si jej ostře prohlíží. ‚Ne dříve, pane?‘ ‚To je dost brzo pro každého poctivého muže, který s námi popluje.‘ Ha, Jonáši, to je nová rána! Avšak rychle kapitána odvádí od této stopy. ‚Pojedu s vámi,‘ řekne, ‚kolik stojí cesta? Zaplatím ihned.‘ Neboť je výslovně psáno, námořníci, jako by se to nemělo v tomto vyprávění přehlédnout, že přeplavbu zaplatil hned, dříve než loď vyplula. A podíváme-li se na to v souvislosti s ostatním textem, je to významné.

Nuže, námořníci, Jonášův kapitán patřil k těm, kteří poznají kaž­dého zločince, ale z chamtivosti jej odhalí jen tehdy, když je bez groše. Na tomto světě, námořníci, hřích, který si platí cestu, může putovat svobodně a bez pasu; kdežto ctnost, je-li nemajetná, je zadržována na každé hranici. Jonášův kapitán se tedy chystá vyzkoušet hloubku jeho měšce, než ho bude soudit veřejně. Počítá mu trojnásobek obvyklé sazby a Jonáš souhlasí. Tehdy už kapitán ví, že Jonáš utíká před spravedlností, ale zároveň se odhodlává být nápomocen při útěku, který za sebou nechává cestu dlážděnou zlatem. A přece, když Jonáš opravdu vytáhne měšec, kapitána ještě znepokojuje opatrné podezření. Zazvoní každou mincí, aby zjistil, není-li padělaná. Aspoň penězokaz to není, říká si v duchu a přijímá Jonáše za cestujícího. ‚Vykažte mi kajutu, pane,‘ řekne Jonáš, ‚jsem unaven po cestě, potřebuji se vyspat.‘ ‚Vypadáš na to,‘ odpoví kapitán, ‚tady je tvá kajuta.‘ Jonáš vstoupí a rád by zamkl dveře, kdyby byl v zámku klíč. Kapitán slyší jeho pošetilé šmátrání po dveřích; tiše se zasměje do vousů a zabručí něco v tom smyslu, že kobky odsouzenců se nikdy nezamykají zevnitř. V šatech a zaprášen, jak přišel, vrhá se Jonáš na lůžko a shledává, že strop malé kajuty mu téměř doléhá na čelo. Je tu dusno a Jonáš lapá po vzduchu. A tehdy, v této těsné díře pod ponornou čárou lodi, Jonáš cítí ohlašující se předzvěst oné dusivé hodiny, kdy ho velryba bude věznit v nejmenší prostoře svých útrob.

Visací lampa v Jonášově kajutě, přišroubovaná k ose na stěně, se lehce pohupuje. Loď se mírně naklání k přístavišti pod tíhou posledních naložených balíků a lampa, plamen a všechno se sice zlehka pohybuje, ale přece si stále zachovává šikmou polohu vzhledem k místnosti; ve skutečnosti ovšem lampa visí dokonale rovně, dokazujíc jen, že všechno kolem ní je klamné a lživé. Ta lampa Jonáše děsí a leká; leží na lůžku a jeho prokleté oči se rozhlížejí kajutou. Uprchlík, který až dosud měl štěstí, nenachází útočiště pro svůj neklidný pohled. A rozpor mezi lampou a okolím ho děsí čím dál tím víc. Podlaha, strop a stěny jsou nakřivo. ‚Ach! Tak ve mně visí mé svědomí,‘ sténá, ‚jeho plamen hoří zpříma, ale komůrky mé duše jsou všechny pokřiveny!‘

Jonáš se podobal člověku, který po noční pitce chvátá na lůžko, ještě vrávoraje, ale kterého už začíná bodat svědomí, jako když se vzpíná římský závodní kůň a ocelový postroj do něho bije tím prudčeji; podobal se člověku, který se v té své mizérii pořád obrací a převrací zchvacován závratí a zoufalstvím, prose Boha o zničení, dokud záchvat nepřejde, až posléze v nejprudším víru pociťovaných běd zmocňuje se ho hluboká otupělost, otupělost člověka, který krvácí na smrt, protože je zraněno svědomí a není čím ránu ošetřit; tak po trýznivém zmítání na lůžku tíha zoufalství strhla Jonáše do spánku.

Tehdy nadešla doba přílivu; loď zvedla kotvy, a nikým nepozdravována, odplouvá rozkymáceně od opuštěného mola do Tarsu. Ta loď, moji přátelé, byla první pašerácká loď, o níž máme záznam! Kontrabandem byl Jonáš. Ale moře se vzpírá; nechce nést břemeno tak prokleté. Přichází hrozná bouře a loď ji asi nepřečká. Vrchní lodník teď volá mužstvo, aby zmenšilo náklad; bedny, balíky a nádoby padají přes palubu. Vítr skučí, muži křičí, každé prkno hřmí dupotem nohou právě Jonášovi nad hlavou a za tohoto divokého jeku spí Jonáš svým ohavným spánkem. Nevidí černou oblohu ani rozzuřené moře, necítí otřesy v trámoví a pramálo slyší nebo dbá o vzdálený spěch mocné velryby, která ho teď již s otevřenou tlamou hledá v moři. Ano, námořníci, Jonáš byl ukryt dole v boku lodi, na přístěnkovém lůžku v kajutě – také jsem na něm líhal – a tvrdě spal. Polekaný kapitán k němu přišel a křičel mu do hluchého ucha: ‚Jak si to představuješ, spáči, vstaň!‘ Vyburcován tím hrozným křikem ze své otupělosti, Jonáš se namáhavě staví na nohy, doklopýtá na palubu, chytí se zábradlí a dívá se na moře. Vtom se naň vrhne jako tygr mořská vlna, jež se převalila přes zábradlí. Vlna za vlnou se tak vrhá do lodi, a nemajíc kudy rychle odtéci, převaluje se s hukotem z přídi na záď, až námořníci bezmála tonou na lodi dosud plovoucí. A kdykoli bledý měsíc ukáže v temnotě nad hlavou svou zděšenou tvář mezi hlubokými průrvami, užaslý Jonáš vidí, jak zmítaná špice lodní přídi trčí vysoko vzhůru, ale brzo je sražena dolů do prokletých hlubin.

Děs za děsem se mu ječivě valí do duše. Podle jeho zbabělých posunků je až příliš zřejmé, že prchá před Bohem. Námořníci na něho ukazují; jejich podezření proti němu stále vzrůstá, až konečně, chtějíce vyzkoumat pravdu, nechávají rozhodnout samo nebe a metají los, aby zjistili, kdo je příčinou, že se nad nimi rozpoutala ta hrozná bouře. Los padne na Jonáše, je prozrazen. Jak zuřivě na něho útočí: ‚Jaké máš zaměstnání? Odkud přicházíš? Z které země? Tvá národnost?‘ Ale jen si všimněte, drazí námořníci, chování Jonášova! Zvědaví námořníci se ho jen ptají, kdo jest a odkud pochází, a dostane se jim odpovědi nejen na tyto otázky, ale odpoví jim i na otázku, kterou nevyslovili, neboť tuto nežádanou odpověď vynutí na Jonášovi tvrdá ruka boží, jež na něm spočívá.

‚Jsem Hebrej,‘ volá a dodává: ‚Bojím se Hospodina, Boha nebes, který stvořil moře a suchou zemi!‘ Bojíš se ho, ó Jonáši? Ano, tehdy ses měl báti Hospodina! Jonáš se teď začíná ze všeho zpovídat; námořníci se hrozí čím dál víc, ale stále ještě zůstávají soucitní. Když tedy Jonáš, který dosud neprosí Boha o milost, protože příliš dobře zná temnoty trestu za svůj čin – když nešťastný Jonáš na ně volá, aby se ho chopili a uvrhli ho rovnou do moře, poněvadž ví, že ta hrozná bouře byla na ně seslána jen kvůli němu, odvracejí se od něho milosrdně a hledí loď zachránit jinak. Ale všechno je marné; rozhořčená bouře vyje hlasitěji. Potom jednu ruku prosebně vztáhnou k Bohu a druhou váhavě uchopí Jonáše.

A nyní – hle! Jonáš je zvedán jako kotva a spuštěn do moře. Od východu se ihned šíří blahodějné utišení a moře je klidné, jak Jonáš odnáší bouři s sebou dolů a zanechává za sebou klidnou hladinu. Klesá dolů přímo uprostřed víru vod tak bezuzdně rozpoutaných, že sotva postřehl okamžik, kdy v tom vření dopadl do rozevřené tlamy na něho čekající. Velryba sklapne všechny bílé zuby jako bílé závory vězení. Potom se Jonáš z útrob velryby modlil k Hospodinu. Všimněte si však jeho modlitby a vezměte si z ní důkladné poučení. Jonáš, třeba hříšník, nepláče a nekvílí, aby byl osvobozen hned. Cítí, že tento strašný trest je spravedlivý. Ponechává své osvobození na vůli Hospodinu, spokojuje se s tím, že přese všechny bolesti a utrpení bude moci ještě vzhlížet k Jeho svatostánku. A v tom, námořníci, je pravé a upřímné pokání. Nehartusí o milost, nýbrž je vděčen za trest. Jak se Jonášovo chování Bohu líbilo, je zřejmé z toho, že byl později vysvobozen z moře a z velryby. Námořníci, neukazuji vám případ Jonášův, abyste napodobili jeho hřích, nýbrž ukazuji vám jej jako vzor kajícnosti. Nehřešte; ale zhřešíte-li, snažte se káti z toho jako Jonáš.“

Při těchto slovech jako by jekot burácející, dorážející vichřice dodával nové síly kazateli, jenž při popisu Jonášovy mořské bouře jako by sám byl zmítán bouří. Jeho objemná hruď se vzdouvala jako vlnobití, rozhozené paže připomínaly rvoucí se živly. Z osmahlého čela vycházelo hřmění a blesky vyletovaly kazateli z očí, takže pohled na něho vyvolával u prostých posluchačů náhlou, dosud nepoznanou hrůzu.

Potom se jeho pohled uklidnil; kazatel opět mlčky obracel listy v bibli. Když konečně nehnutě stanul se zavřenýma očima, zdálo se na okamžik, že rozmlouvá s Bohem a se svou duší.

Ale už se zas naklání k lidu, a odevzdaně schýliv hlavu, s výrazem nejhlubší, a přece mužné pokory promlouvá takto:

„Námořníci, na vás Bůh položil jen jednu ruku, na mne však přitiskl ruce obě. Vykládal jsem vám podle svých schopností, třeba slabých, jaké poučení Jonáš dává všem hříšníkům; tedy také vám a ještě více mně, poněvadž jsem větším hříšníkem než vy. A jak rád bych teď sestoupil z tohoto hlavního stěžně a usedl ke světlíkům, kde sedíte vy, a poslouchal, jako vy posloucháte, zatímco někdo z vás by četl jiné a hroznější poučení, které Jonáš dává mně, lodivodu živého Boha! Jak se Jonáš, posvěcený prorocký lodivod nebo zvěstovatel pravdy, když byl vyzván Hospodinem, aby tyto nevítané pravdy křičel do uší zkaženému Ninive, zhrozil nepřátelství, které by proti sobě vzbudil, vyhýbal se svému poslání a pokoušel se uprchnout před povinností a před Bohem, uchýliv se na loď v Joppe. Ale Bůh je všude; do Tarsu Jonáš nedoplul. Jak jsme viděli, Bůh jej dostihl, seslav velrybu, srazil ho v živoucí propast zkázy a střemhlav jej strhl ‚doprostřed moře‘, kde ho hlubinné víry vtáhly deset tisíc sáhů dolů, takže ‚lekno otočilo se okolo hlavy jeho‘ a všechny hrůzy vodního světa se valily přes něho. A přece i tehdy, z míst, kde už k němu nedosáhla žádná olovnice – z břicha hrobu‘ – když velryba narazila na nejspodnější kosti oceánu, i tehdy Bůh uslyšel výkřiky pohlceného kajícího proroka. Potom Bůh promluvil k rybě a z mrazivého chladu a temnoty mořské vyrazila velryba vzhůru k teplému, milému slunci a všem radostem vzduchu a země, ‚i vyvrátila Jonáše na břeh‘. Vtom Hospodin promluvil podruhé a Jonáš, odřený a potlučený – v uších mu ještě zněl mnohohlasý hukot oceánu jako ve dvou mořských lasturách – Jonáš se podrobil příkazu Všemohoucího. A jaký to byl příkaz, námořníci? Kázat pravdu do tváře falši! To byl ten příkaz!

To je, námořníci, ono druhé naučení. Běda lodivodovi živého Boha, který by se mu zpronevěřil! Běda tomu, koho půvaby tohoto světa odvedou od povinností hlásaných evangeliem! Běda tomu, kdo se snaží uklidnit vody, když je Bůh rozvířil v bouři! Běda tomu, kdo se chce raději líbiti než děsiti! Běda tomu, komu více záleží na dobrém jméně než na dobru! Běda tomu, kdo na tomto světě neodporuje nečestnosti! Běda tomu, kdo nemluví pravdu i tehdy, když by mu lež přinesla záchranu! Běda tomu, kdo – jak říká velký lodivod Pavel – káže jiným, ač sám je vyvrhelem!“

Zmlkl na okamžik a pohřížil se v přemítání. Když potom zase zvedl obličej k posluchačům, hleděla mu z očí velká radost a on volal se zbožným nadšením: „Ach, námořníci, vždyť na pravoboku každého hoře je opravdová rozkoš; a vyšší je vrchol této rozkoše, než je hluboké dno moře. Což není hlavní stožár vyšší, než je hluboký kýl? Radost čeká každého – radost velmi, velmi povznášející a hřejivá – každého, kdo se nesmiřitelně postaví proti pyšným bohům a admirálům tohoto světa. Radovat se bude ten, koho ještě udrží nad vodou jeho silné paže, až loď tohoto nízkého, zrádného světa se pod ním potopí. Radovat se bude ten, kdo neustává hledat pravdu a zabíjí, pálí a ničí všechen hřích, i když jej musí vytrhávat z rouch senátorů a soudců. Radosti – svrchované radosti se dostane tomu, kdo neuznává jiného zákona ani pána kromě Hospodina, Boha svého, a nemá jiné vlasti nežli nebesa. Radost bude údělem tomu, koho ani všechny vlny přílivu v moři řvoucího davu nedovedou odervati od tohoto bezpečného kýlu věčnosti. Věčné radosti a potěšení se dostane tomu, kdo při posledním vydechnutí může říci – ‚Ach, Otče – známý mně hlavně metlou svého hněvu – ať jsem smrtelný či nesmrtelný, tady umírám. Snažil jsem se patřit Tobě – víc než tomuto světu nebo sobě samému. Ale to nic není, věčnost ponechávám Tobě, neboť který člověk by mohl žít tak dlouho jako jeho Bůh?‘“

Již nepromluvil. Pomalu udělil požehnání, zakryl si tvář rukama a tak zůstal klečet, až všichni lidé odešli a on zbyl v kapli sám.