XIV.NANTUCKET

Cestou se už nepřihodilo nic, co by stálo za zmínku, a po pěkné plavbě jsme tedy bezpečně přistáli v Nantucketu.

Nantucket! Vezměte si mapu a podívejte se na ni. Hleďte, jaký si to vybral kout; jak tam stojí vzdálen břehu, osamělejší než eddystonský maják. Podívejte se naň! Pouhý kopeček a ostroh písku; samé pobřeží, žádná krajina. Je tady více písku, než byste spotřebovali za dvacet let, kdybyste jím nahrazovali pijavý papír. Někteří vtipálkové vám řeknou, že se tu musí sázet i plevel, neboť tady sám neroste; že sem dovážejí kanadský bodlák; že si musí poslat až do zámoří pro čep, chtějí-li zazátkovat sud s olejem; že v Nantucketu nosí kousky dříví právě s takovou úctou, jako v Římě nosí kousky pravého kříže; že si lidé sázejí před domy muchomůrky, aby v létě měli stín; že jedno stéblo trávy je již oázou, a minete-li za den tři stébla, je to už prérie. Že tu nosí zvláštní střevíce, aby se nebořili do sypkého písku – podobně jako nosí Laponci sněžnice; že jsou tak uzavřeni, tak izolováni, tak naprosto odříznuti a obklíčeni a mořem tak dokonale ohlodáni v ostrov, že se na jejich stolech a židlích často najdou přichycené malé mušličky jako na zádech mořských želv. Ale tyto nadsázky jen ukazují, že Nantucket není Illinois.

Všimněte si teď podivuhodné prastaré zkazky o tom, jak byl ostrov zalidněn rudochy. Legenda vypravuje: Za dávných časů se orel snesl nad pobřeží Nové Anglie a v drápech odnesl indiánské nemluvně. Rodiče se s velkým nářkem dívali, jak je jim dítě unášeno z dohledu nad širé moře. Rozhodli se, že se tím směrem za ním pustí. Sedli do kánoe a po nebezpečné plavbě objevili ostrov a našli tam prázdnou schránku ze slonoviny – kostřičku ubohého indiánka.

Proto není divu, že těmto Nantuckeťanům, narozeným na pobřeží, dávalo živobytí moře. Nejdříve sbírali kraby a škeble v písku; když se trochu osmělili, brodili se v moři a do sítí lovili makrely; když byli ještě zkušenější, odrazili v člunech od břehu a lovili tresky a konečně spustili na moře flotilu velkých lodí, prozkoumali tento vodní svět, opásali jej nepřerušeným pásem plaveb kolem světa, nahlédli do Behringovy úžiny a za všech ročních období a na všech oceánech vyhlásili věčnou válku nejmocnější oživené hmotě, která přežila potopu, nesmírně obludné a mohutné jako hora! Onomu himálajskému mastodontu slaných vod, vybavenému nevědomou silou tak ohromnou, že děs, který vzbuzuje, je hroznější než jeho nejzuřivější zlomyslné útoky!

A tak tito nazí Nantuckeťané, ti mořští poustevníci, vycházejíce ze svého mraveniště v moři, vpadli do vodního světa a dobyli ho, jako by to byli sami Alexandrové. Rozdělili si mezi sebou oceán Atlantický, Tichý a Indický, jako si tři pirátské velmoci rozdělily Polsko. Nechť Amerika připojí Mexiko k Texasu a přivěsí Kubu na Kanadu; nechť Angličané zaplaví celou Indii a vyvěsí svůj oslnivý prapor třebas na slunci; dvě třetiny naší zeměkoule patří Nantuckeťanům. Patří jim, jako patří říše císařům; ostatní námořníci mají jen průjezdní právo. Obchodní lodi – to jsou jen posuvné mosty; ozbrojené lodi – pouhé plovoucí pevnosti, a lodi pirátské a kaperské, třebaže se moře drží jako loupežníci svých silnic, ty pouze vykrádají jiné lodi, jiné odštěpky pevniny, jakými jsou samy, ale nepokoušejí se dobývat živobytí přímo z bezedných hlubin. Nantuckeťan jediný osidluje a oživuje moře; on jediný se na ně pouští, podle slov bible, v lodích; přeorává je jako svou plantáž. Tam je jeho domov; tam je jeho živnost, kterou by nezrušila ani Noemova potopa, třebaže by zaplavila všechny ty miliony lidí v Číně. Žije na moři jako prérijní kohout na prérii; skrývá se mezi vlnami a šplhá po nich jako lovci kamzíků v Alpách. Po léta nezná země; když se k ní konečně vrátí, působí na něho jako jiný svět, podivněji, než by působil na pozemšťana měsíc. Jako racek neznající země, který po západu slunce složí křídla a je vlnami ukolébán do spánku, tak za soumraku Nantuckeťan daleko od země svinuje plachty své lodi a ukládá se k odpočinku, zatímco se přímo pod jeho polštářem bystře prohánějí stáda mrožů a velryb.