XCIX.DUBLON

Pověděli jsme už, jak měl Achab ve zvyku procházet se po velitelské palubě, od jednoho konce k druhému, s pravidelným obratem u kompasu a u hlavního stožáru. Ale při množství jiných věcí, o kterých bylo nutno vyprávět, nedodali jsme, že byl-li nejhloub ponořen do svých chmur, někdy se při těchto procházkách střídavě zastavoval na obou místech a stával tu, dívaje se podivně na předmět před sebou. Když se zastavil před kompasem a upřel oči na zahrocenou jehlu magnetky, vystřeloval jeho pohled jako oštěp a měl zaostřenou prudkost jeho úmyslu, a když zase vykročil a opět stanul u hlavního stožáru, ulpívaje stejným upřeným pohledem na přibité minci, měl stále ještě týž výraz soustředěné odhodlanosti, jen se k ní ještě přimísila jakási divoká touha, ne-li naděje.

Ale jednou ráno, když se chtěl u dublonu obrátit bez zastávky, upoutaly jej náhle podivné symboly a nápisy na minci vyražené, jako by si je teď poprvé začal vykládat nějakým monomanickým způsobem, ať už skrývají význam jakýkoli. A nějaký význam skrývají všechny věci, jinak by byly bezcenné a celý kulatý svět by byl jen prázdnou nulou, která se hodí leda k prodeji na fůry – jako se to dělá s kopci kolem Bostonu – aby se vyplnily bažiny v Mléčné dráze.

Tento dublon byl z nejčistšího ryzího zlata, vytěženého kdesi v srdci krásných kopců, z nichž zlatými písčinami na západ i na východ tekou proudy četných zlatonosných Paktolů. Ačkoli byl nyní přibit mezi rezavé železné skoby a měděné hřebíky pokryté měděnkou, přece si dublon, nepošpinitelný a neposkvrněný, ještě zachoval svůj quitský lesk. I když tu tak tkvěl mezi bezohlednou posádkou a každou chvíli se ho dotýkaly bezohledné ruce a za nekonečných nocí býval zahalen hlubokou temnotou, která dovedla zakrýt každý zlodějský pokus, přece jej každý východ slunce našel tam, kde ho opustil včerejší západ. Vždyť dublon byl chráněn a zasvěcen jedinému cíli, vzbuzujícímu posvátnou hrůzu, a třebaže námořníci jsou po námořnicku rozpustilí, tuto minci považovali všichni do jednoho za talisman bílé velryby. Někdy o tom rozmlouvali za únavných nočních hlídek, zvědavi, komu peníz nakonec připadne a zůstane-li onen muž naživu, aby jej mohl utratit.

Tyto vznešené zlaté mince z Jižní Ameriky jsou jako sluneční medaile a tropické obrázkové peníze. Bývají na nich vyraženy v hýřivé hojnosti palmy, peruánské ovce a sopky, sluneční kotouče a hvězdy, ekliptiky, rohy hojnosti a vlající bohaté prapory, takže se zdá, že toto drahocenné zlato nabude ještě zvláštní vzácnosti a větší nádhery, projde-li oněmi mincovnami, nadanými obrazností tak Španělsky poetickou.

Dublon na Pequodě byl náhodou nejbohatším příkladem toho všeho. Na kulatém okraji měl nápis: REPUBLICA DEL ECUADOR: QUITO. Tato zářivá mince tedy pocházela ze země ležící uprostřed světa, pod velkým rovníkem, ekvátorem, a podle něho nazvané, a byla ražena vysoko pod Andami v podnebí, které trvale nezná podzimu. V kruhu těchto písmen byly zobrazeny tři vrcholky And; z jednoho šlehal plamen, na druhém stál hrad a na třetím kokrhal kohout. Nad nimi se klenula část rozděleného zvěrokruhu, jehož všechna znamení byla vyznačena obvyklými kabalistickými značkami, a dominující slunce vcházelo do rovnodennosti na Váhách.

Před touto rovníkovou mincí se nyní zastavil Achab, pozorován ostatními.

„Je vždy něco sobeckého ve vrcholcích hor a hradech a ve všech ostatních velkých a vysokých věcech. Podívejme se – tři vrcholy, pyšné jako Lucifer. Pevný hrad, to je Achab, sopka, to je Achab, odvážný, nezdolný a vítězný pták, to je také Achab; všechny jsou Achab; tento kulatý zlaťák je jen obrazem kulatější zeměkoule, který jako kouzelníkovo zrcadlo ukazuje všem lidem po řadě jejich vlastní tajemné já. Velká utrpení a malé zisky pro ty, kdož chtějí, aby je svět rozluštil; nedovede rozluštit sám sebe. Zdá se mi, že slunce na minci má žhoucí tvář – a vida, ano, vstupuje do znamení bouří, do rovnodennosti! A sotva před šesti měsíci se vykutálelo z dřívější rovnodennosti ve znamení Berana. Od bouře k bouři! Budiž tedy. Pro člověka zrozeného v bolestech je jen vhodné, aby žil v soužení a umíral v trýzni. Budiž tedy! Tady je pevná hmota, ať si ji utrpení hněte. Budiž tedy!“

„Žádná víla nestiskla v prstech toto zlato, ale ďáblovy drápy jistě na něm od včerejška nechaly své stopy,“ zabručel si Starbuck, opíraje se o zábradlí. „Ten staroch jako by četl strašné písmo Belšazarovo. Nikdy jsem si tu minci pořádně neprohlédl. Odchází do kajuty; přečtu si to. Tmavé údolí mezi třemi mohutnými, nebetyčnými vrcholky, které vypadají bezmála jako nedokonalý pozemský symbol Trojice. V tomto údolí smrti jsme v rukou božích a nade vším naším soumrakem září dosud slunce spravedlnosti jako maják a naděje. Skloníme-li oči, temné údolí ukáže svou plesnivou půdu; ale pozdvihneme-li je, setká se jasné slunce s naším pohledem na půl cestě, aby nás potěšilo. A přece, ach, velké slunce není nijak stálé, a kdybychom o půlnoci chtěli od něho načerpat trochu sladké útěchy, marně bychom po něm pátrali! Tato mince ke mně promlouvá moudře, laskavě a pravdivě, jenže stále smutně. Odejdu od ní, aby mě pravda neuvedla na nepravou cestu.“

„Byl tam starý Mogul,“ mluvil pro sebe Stubb u kotlů, „řádně si jej probral a teď odchází od dublonu Starbuck a oba mají obličeje, řekl bych, tak devět sáhů dlouhé. A to jen proto, že se dívali na kousek zlata. Já kdybych ho měl teď na Negro Hillu nebo na Corlaer’s Hooku, to bych se na něj moc dlouho nedíval, než bych ho utratil. Hm! Podle mého ubohého, bezvýznamného názoru je mi tohle nějak divné. Za svého cestování jsem taky už viděl dublony; dublony ze starého Španělska, dublony z Peru, dublony z Chile, dublony z Bolívie, dublony z Popayánu a spoustu zlatých portugalských moidorů a pistolí, joe­sů, půljoesů a čtvrtjoesů. Co je tedy na tomhle dublonu z rovníku tak strašně zajímavého? U Golcondy! Přečtěme si to jednou! Vida, tady jsou opravdu znamení a divy! Tamhletomu říká starý Bowditch ve svém Nástinu zvěrokruh a můj kalendář dole tomu říká také tak. Musím si dojít pro kalendář. A když prý se ďáblové dají vyvolávat Dabollovou matematikou, já se pokusím vyluštit nějaký smysl z těch zvláštních znamének podle massachusettského kalendáře. Tak, tady je ta kniha. Podívejme se. Znamení a divy – a slunce, to je pořád mezi nimi. Hm, hm, hm! Tady je máme – tady jsou – v celé své kráse: Aries neboli Beran, Taurus neboli Býk – a hrome! tady jsou Gemini neboli Blíženci. Mezi nimi se kutálí slunce. Ano, tady na minci právě překračuje práh dvou ze dvanácti komor v celém prstenci. Kniho, sem se hodíš; skutečně, vy knihy musíte vědět, co se od vás vyžaduje. Vy nám poskytnete holá slova a fakta, ale my si přidáme myšlenky. To je má drobná zkušenost, pokud jde o kalendář z Massachusetts, Bowditchovu navigační příručku a Dabollovu matematiku. Znamení a divy, co? Škoda, že znamení nejsou nijak podivuhodná a divy nijak znamenité! K tomu musí být nějaký klíč! Počkejme chvilku; pst – ticho! Na mou duši, už to mám! Podívej se, dublone, tenhle tvůj zvěrokruh je život člověka v jedné zaokrouhlené kapitole; a teď si to pěkně přečtu přímo z té knihy. Pojď, kalendáři! Tak, začněme: Tady je Aries neboli Beran – chlípník, ten nás zplodí; potom Taurus neboli Býk – ten nás při první příležitosti nabere na rohy; potom Gemini neboli Blíženci – to je ctnost a neřest; snažíme se dosáhnout ctnosti, a vida! už je tu Cancer neboli Rak a stáhne nás zpátky. A jak se vzdalujeme od ctnosti, tady nám leží v cestě Leo neboli Lev řvoucí: několikrát nás zuřivě kousne a hrozně poškrábe. Unikáme, a hle, pozdravíme Virgo neboli Pannu, to je naše první láska. Oženíme se a myslíme si, že jsme šťastni navždy, ale tu se znenadání vynoří Libra neboli Váhy – štěstí je zváženo a my shledáváme, že nedostačuje. A zatímco se tím trápíme, Bože! jak náhle vyskočíme, když nás zezadu píchne Scorpio neboli Štír! Ošetřujeme ránu a vtom už přilétají šípy ze všech stran; to se baví Sagittarius neboli Lučištník. Když vytahujeme šípy, pozor! Tady je bořicí beran Capricornus neboli Kozorožec. Řítí se na nás, udeří naplno a už letíme po nose; potom nás Aquarius neboli Vodnář zaplaví celou potopou a utopí nás. Skončíme znamením Pisces čili Rybami, a to už spíme. Tady máme kázání napsané vysoko na nebi a slunce jím prochází každičký rok, a přece z toho vyjde docela živé a svěží. Radostně probíhá tam nahoře námahou a nesnázemi a stejně tak to dělá tady dole veselý Stubb. Jak radostné slovo je ano! Sbohem, dublone! Ale počkejme, jde sem náš malý Flask. Schovám se za kotle a poslechnu si, co bude povídat. Tak; už je před ním. Teď jistě něco řekne. Tak, tak, už začíná.“

„Nevidím tu nic než kulatou věc ze zlata, a kdokoli ohlásí určitou velrybu, ten tuhle kulatou věc dostane. Proč si ji tedy všichni tak prohlížejí? Má cenu asi šestnáct dolarů, to je pravda; a když jeden doutník stojí dva centy, je to devět set šedesát doutníků. Nerad kouřím ze špinavých dýmek jako Stubb, ale doutníky mám rád, a tady je jich devět set šedesát! A proto poleze Flask nahoru a bude dávat pozor.“

„Mám říci, že je to moudré nebo bláhové? Je-li to opravdu moudré, tedy to bláznivě vypadá. A je-li to opravdu bláznivé, tedy to má jakýsi nádech moudrosti. Ale počkat, tady přichází náš staroch z Manu – ten starý funebrák – jistě byl funebrákem, než se vydal na moře. Přitáčí se k dublonu; oho, a zahýbá na druhou stranu stěžně; aha, na té straně je přibita podkova; teď se zase vrací. Co to znamená? Pozor! Něco si mumlá – má hlas jako vysloužilý kávový mlýnek. Natáhni uši a poslouchej!“

„Má-li kdo spatřit bílou velrybu, musí to být toho měsíce a dne, kdy slunce stojí v některém z těchto znamení. Studoval jsem znamení a znám jejich význam, učila mě je znát stará čarodějnice v Kodani před čtyřiceti lety. Nuže, v kterém znamení tedy bude slunce? Ve znamení podkovy, protože ta je právě naproti tomu zlatu. A které znamení má podkova? Lev je znamením podkovy – řvoucí a dravý Lev. Lodi, stará lodi! Moje stará hlava se chvěje, pomyslím-li na tebe.“

„To je zas jiný výklad, ale pořád na jeden text. Všechny typy lidí v jedné sféře světa, vida. Schovám se ještě! Tady přichází Kvíkveg – celý tetovaný – sám vypadá jako znamení zvířetníku. Co říká ten lidojed? Jako že žiju, srovnává značky. Dívá se na svou stehenní kost: myslí si, že slunce je na stehně nebo v lýtku nebo ve střevech, nejspíš asi tak, jako baby vysvětlují lékařskou astronomii v černošské zemi. A na mou duši, našel něco hned nad stehnem – bude to asi Sagittarius neboli Lučištník. Ne, neví, co si má o dublonu myslit. Soudí, že je to starý knoflík od kalhot některého krále. Ale počkat, pozor! Tady přichází ten ďábelský přízrak Fedallah. Ocas má jako obvykle stočený a schovaný a ve špičkách svých plesových střevíců má jako obvykle koudel. Co to říká, jak se přitom tváří? Ach, vztahuje ruku k tomu znamení a uklání se. Na minci je slunce – jistě je to uctívač ohně, Pars, na to bych vzal jed. Hoho! další a další. Tuhle přichází Pip – chudák! Kdyby byl radši umřel – on nebo já. Skoro mě straší. Také on pozoroval všechny tyto vykladače a mne s nimi – a vida! teď přichází číst s tím nezemsky idiotským obličejem. Postojím ještě stranou a poslechnu si ho. Pozor!“

„Hledím, hledíš, hledí; hledíme, hledíte, hledí.“

„Na mou duši, on asi studuje Murrayovu mluvnici! Zdokonaluje si mozek, chudáček! Ale pozor, co řekne teď – pst!“

„Hledím, hledíš, hledí; hledíme, hledíte, hledí.“

„Podívejme, učí se to nazpaměť! – Musím být zticha.“

„Hledím, hledíš, hledí; hledíme, hledíte, hledí.“

„Hm, to je zvláštní.“

„A já, ty a on; a my, vy a oni, všichni jsme netopýři; a já jsem vrána, zvláště když stojím na vrcholku tady té jedle. Krá, krá, krá, krá, krá, krá! Což nejsem vrána? A kde je strašák na vrány? Tamhle stojí. Dvě kosti má zastrčené do starých nohavic a druhé dvě vrazil do rukávů starého kabátu.“

„Rád bych věděl, myslí-li tím mne – jaká poklona – chudák hoch! – Mohl bych se jít oběsit. Aspoň pro tuto chvíli půjdu od Pipa raději dál. Snesu všechny ostatní, poněvadž žertují srozumitelně; ale tenhle je příliš bláznivě vtipný pro můj zdravý rozum. Tak, tak, nechám ho, ať si brumlá.“

„Tady je pupek lodi, tento dublon, a všichni jen hoří touhou, aby jej odtrhli. Ale odtrhněte svůj pupek, a co se stane? Jenže zůstane-li tady, zas je to zlé, neboť když je něco přibito ke stožáru, znamená to, že vyhlídky začínají být zoufalé. Ha, ha, starý Achabe! Bílá velryba, ta tě přibije! Toto je jedle! Můj otec kácel kdysi v našem kraji Tollandu smrk a našel v něm zarostlý stříbrný prsten. Snubní prsten nějaké staré černošky. Jak se tam dostal? A stejně se budou ptát při vzkříšení, až vyloví tenhle starý stožár a najdou v něm dublon s osadou ústřic místo drsné kůry. Ach, zlato, vzácné, drahocenné zlato! – Zelený lakomec tě brzy shrábne. Vš, vš! Bůh prochází mezi světy a sbírá ostružiny. Vař! Vař a vař nám, Jenny! Hej, hej, hej, hej, Jenny, Jenny! Ať máš ten kukuřičný koláč upečený!“