XXXIX.PRVNÍ NOČNÍ HLÍDKAPŘEDNÍ KOŠ

[Stubb samoten, opravuje zvratné lano.]

Ha! ha! ha! ha! hm! Konečně mám čisté hrdlo! – Přemýšlel jsem o tom neustále, a tohle ha-ha je konečný výsledek. Proč to? Poněvadž smích je nejmoudřejší a nejlehčí odpověď na všechno, co je podivné, a ať se stane co chce, jedna útěcha člověku vždycky zbývá – bezpečná útěcha, že je to všechno předurčeno. Neslyšel jsem všechno, co mluvil se Starbuckem; ale jak jsem to viděl, Starbuck potom vypadal tak trochu jako já tenkrát večer. Jistě ho starý Mogul také položil na lopatky. Tušil jsem to, věděl jsem to. Mít takovou schopnost, mohl jsem to snadno prorokovat – poněvadž jsem to zpozoroval, když jsem se upřeně díval na jeho lebku. Nuže, Stubbe, moudrý Stubbe – to je můj titul – nuže, Stubbe, co na tom, Stubbe? Páchne to zdechlinou. Nevím, co všechno se stane, ale ať je to co chce, půjdu tomu vstříc se smíchem. S takovým šibalským úsměvem, jaký se skrývá ve všem, co nám připadá hrozné! Je mi veselo. Tralala, la, la. Copak asi doma dělá má šťavnatá hruštička? Pláče, div si oči nevypláče? Nebo, dejme tomu, hostí harpunáře, kteří se právě vrátili, a je veselá jako vlajka na fregatě, a já tady – tralala, la, la la, ach –

Dnes večer lásce připijem,
ohnivé lásce, která míjí
jak pěna na okraji pohárů,
jež zašumí, když rty z nich pijí.

Tohle je skvělá sloka – kdo volá? Pan Starbuck? Ano, ano, pane – (stranou) je to můj nadřízený, a nemýlím-li se, dostal také svůj díl. – Ano, ano, pane – právě jsem dodělal tu práci – už jdu.