LVIII.PLANKTON

Plujíce na severovýchod od Crozetských ostrovů, dostali jsme se do obrovské louky planktonu, té drobounké žluté látky, která je hlavní potravou grónských velryb. Vlnila se kolem nás na celé míle, takže se zdálo, že plujeme nekonečnými poli zralé zlaté pšenice.

Druhého dne bylo vidět několik grónských velryb, jež se neměly čeho obávat od lodi lovící vorvaně, jako byla Pequod, a proto s otevřenými tlamami pomalu plovaly planktonem, který se přilepoval na třapcovitá vlákna oněch podivuhodných benátských žaluzií v jejich tlamách a byl takto oddělován od vody unikající u pysků.

Jako sekáči, kteří za jitra zvolna postupují bok po boku s kosami a namáhavě se prosekávají dlouhou vlhkou trávou na bažinatých lukách, tak se pohybovaly i tyto obludy, vydávajíce zvláštní zvuk sekané trávy a nechávajíce za sebou nekonečné pruhy modři na žlutém moři.¹

Ale jenom zvuk při rozrážení planktonu připomínal sekáče. Z vrcholu stožáru vypadaly tyto obrovské černé tvary nejspíše jen jako neživé hromady skal, zvláště když se velryby zastavily a chvíli ležely nehybně. A jako v rozlehlých lovištích v Indii si cizinec mnohdy na dálku nevšimne slonů odpočívajících na rovině, nevěda, že jsou to sloni, a má je za holé, tmavé vyvýšeniny půdy, tak se často stane něco podobného člověku, který poprvé spatří tento druh mořských leviatanů. I když je nakonec rozezná, jejich nesmírná velikost jen stěží připustí představu, že tak obrovská těla by mohla být nadána po všech stránkách týmž životem jako pes nebo kůň.

Jinak se ovšem sotva dovedete dívat na tvory z hlubin se stejnými pocity jako na tvory na pevnině. Někteří staří přírodopisci sice tvrdili, že každý tvor pozemský má obdobu v druhu mořském, a povšechně vzato, může tomu tak být; jenže jakmile se dostaneme k jednotlivostem, kde například je v moři ryba, jejíž vlastnosti odpovídají moudré přítulnosti psa? Snad pouze v ohavném žraloku můžeme vidět jeho protějšek, který se mu rodově podobá.

Ačkoli se obyvatelé pevniny většinou dívají na obyvatele moří s pocity nevýslovně nedružnými a odmítavými, ačkoli víme, že moře je věčně terra incognita, takže Kolumbus plul přes nesčetné neznámé světy, když objevoval svůj západní svět na povrchu; ačkoli nejstrašnější ze všech smrtelných neštěstí od nepaměti bez výběru postihují desítky a sta z tisíců těch, kdo se odvažují na moře; ačkoli už pouhý okamžik přemýšlení nás poučí, že byť se dětinský člověk sebevíc vychloubal svou vědou a zručností a nechť se v slibné budoucnosti tato věda a zručnost zdokonalí sebevíc, moře bude vždy znovu až do soudného dne člověka napadat a vraždit a bude na prach drtit nejmajestátnější a nejpevnější fregaty, jaké dokáže postavit – přece ustavičným opakováním těchto stále stejných dojmů člověk otupěl a necítí už nesmírnou hrůznost moře, kterou je obdařeno od stvoření světa.

První člun, o kterém jsme četli, plul po oceáně, jenž s pravou portugalskou mstivostí zatopil celý svět, nenechav naživu ani jedinou vdovu. A tento oceán se valí dosud; týž oceán zničil lodi, které ztroskotaly loni. Ano, bláhoví smrtelníci, Noemova potopa ještě neopadla; dvě třetiny milého světa dosud pokrývá.

Čím se od sebe liší moře a pevnina, že zázrak na jednom z nich není zázrakem na druhém? Nadpřirozená hrůza zachvátila Židy, když se země rozestoupila pod nohama Chóre a jeho družiny a navždy je pohltila, avšak ani dnes nezapadá nové slunce a moře pohlcuje naprosto stejně lodi a posádky.

Moře je nejen takovým nepřítelem člověka, který je mu cizí, nýbrž zlovolně ničí i své vlastní potomky. Je horší nežli perský hostitel, který vraždil své vlastní hosty; nešetří ani tvorů, které samo zplodilo. Jako divoká tygřice při hravém válení v džungli zalehne svá mláďata, také moře vrhává i nejmocnější velryby na skály a nechává je tam vedle roztříštěných vraků lodí. Nevládne jím žádná moc, žádná síla kromě jeho síly vlastní. Prudce oddychuje a supaje jako šílený válečný oř, který ztratil svého jezdce, řítí se nezkrotný oceán kolem zeměkoule.

Všimněte si zchytralosti moře; jak jeho nejobávanější tvorové plují pod vodou, většinou neviditelní, a zrádně se skrývají pod nejlíbeznějšími odstíny azuru. Všimněte si také ďábelské nádhery a krásy mnohých jeho nejdravějších kmenů, například půvabné modelace četných druhů žraloka. Připomeňme si také znovu všeobecné kanibalství moře, jehož všichni tvorové se navzájem požírají a válčí mezi sebou od počátku světa.

Všimněte si toho všeho, a potom se vraťte k této zelené, vlídné a nejvýš poddajné zemi a uvažujte o obou, o zemi i o moři. Nenajdeme snad sami v sobě cosi podivuhodně obdobného? Jako tento hrůzostrašný oceán obklopuje zelenající se pevninu, tak leží kdesi v duši lidské jeden osamělý ostrov Tahiti, plný míru a radosti, ale obklopený všemi hrůzami života zpola neznámého. Bůh tě opatruj! Neodplouvej od tohoto ostrova, nikdy se nemůžeš vrátit!