LXIV.STUBBOVA VEČEŘE

Stubb zabil velrybu v nevelké vzdálenosti od lodi. Bylo bezvětří, proto jsme utvořili ze tří člunů tandem a pustili se do zdlouhavé práce, totiž přitahovat kořist k Pequodě. A teď jsme se my, osmnáct mužů se šestatřiceti pažemi a se sto osmdesáti prsty, pomalu dřeli po celé hodiny s touto nehybnou, nemotornou mrtvolou v moři; zdálo se nám, jako by se skoro ani nehýbala z místa, leda vždycky za dlouhý čas – to bylo výmluvným důkazem, jak ohromné tělo vlečeme. Po velkém čínském kanále Hang-Ho – nebo jak mu říkají – může táhnout asi pět nádeníků na břehu velkou naloženou džunku rychlostí jedné míle za hodinu. Ale tento velký koráb jsme za sebou vlekli tak těžce a namáhavě, jako by byl plně naložen olovem.

Nastala tma, ale tři světla, prokmitávající v horním lanoví Pequody, nám mdle svítila na cestu, a když jsme se přiblížili, spatřili jsme Achaba, jak spouští přes zábradlí jednu z mnoha dalších svítilen. Chvíli si lhostejně prohlížel taženou velrybu, dal obvyklé rozkazy, jak ji zajistit na noc, a potom podal svítilnu námořníkovi, odešel do kajuty a neukázal se na palubě až zase ráno.

Pravda, kapitán Achab dohlížel na lov této velryby a tak splnil, řekněme, svou běžnou povinnost; ale když teď byl vorvaň mrtev, zdálo se, že Achaba hlodá temná nespokojenost, netrpělivost nebo zoufalství, jako by mu pohled na toto mrtvé tělo připomínal, že Moby Dick musí být teprve zabit; a kdyby mu k lodi námořníci přitáhli tisíc jiných velryb, to všechno by ho ani o vlásek nepřiblížilo k jeho velikému monomanickému cíli. Podle zvuků na palubě Pequody byste byli velmi brzy usoudili, že se všichni námořníci chystají vrhnout kotvu do hlubin, neboť po palubě byly vláčeny těžké řetězy a řinčivě provlékány lodními otvory. Ale těmito zvonivými články měla být připoutána obrovská mrtvola, ne loď. Přivázali ji hlavou k zádi a ocasem k přídi a černé velrybí tělo leželo přímo u lodi. Když jste se na ně dívali temnotou noci, v níž se ztrácela ráhna a plachtoví nahoře, tu se zdálo, že obě – loď a velryba – jsou spřaženy jako dva ohromní býci, z nichž jeden ulehl a druhý zůstal stát.¹

Byl-li náladový Achab nyní zosobněný klid, aspoň pokud to mohli vědět na palubě, druhý důstojník Stubb, rozechvěný úspěchem, dával najevo neobvyklé vzrušení a dobrý rozmar. Bylo v něm tolik nevybité živosti, že usedlý Starbuck, jeho nadřízený, klidně mu na čas postoupil řízení všech záležitostí. Brzo se podivně projevila jedna malá vedlejší příčina veškeré této Stubbovy čilosti. Stubb byl velký labužník a poněkud nestřídmý milovník velryb, které považoval za lahůdku.

„Biftek, jeden biftek, než půjdu spat! Ty, Dagů! Skoč přes zábradlí a uřízni mi kousek svíčkové od kříže!“

Budiž zde řečeno, že tito divocí rybáři sice nedávají obecně a podle slavného vojenského pravidla zaplatit nepříteli všechny běžné útraty války (aspoň ne dřív, než dostanou výdělek z plavby), ale přece jen najdete některé Nantuckeťany, kteří si tuze rádi pochutnají na mase z té části vorvaně, kterou označil Stubb, to jest z bederní, zužující se části jeho těla.

Kolem půlnoci byl vyříznutý biftek upečen. Při světle dvou svítilen s vorvaním tukem se Stubb energicky dal do své vorvaní večeře na palubě u vratidla, jako kdyby seděl u prostřeného stolu. Ale Stubb nebyl jediným hodovníkem, který si oné noci pochutnával na velrybím mase. Tisíce a tisíce žraloků žvýkalo spolu s ním, obléhali mrtvého leviatana a mlaskavě hodovali na jeho tuku. Několik spáčů dole v palandách bylo často vylekáno prudkými údery jejich ocasů o lodní bok, jen několik palců od srdcí spáčů. Když jste nahlédli přes palubu, mohli jste je vidět (tak jako jste je předtím slyšeli), jak se otáčejí v posupných černých vodách a převracejí se na záda, kdykoli z velryby urvali notný kulatý kus, velký jako lidská hlava. Tato zvláštní obratnost žraloka se zdá skoro zázračná. Jak mohou z toho zdánlivě neuchopitelného povrchu vyrvat sousta tak symetrická, to patří k záhadám vesmíru. Po takovém žraločím zakousnutí zůstane na velrybě stopa podobná nejspíše otvoru, který vyhloubil tesař, aby do něho zapadl šroub.

Uprostřed každé dýmem zahalené, ďábelsky hrůzné námořní bit­vy spatříte ovšem žraloky, jak se lačně dívají k lodním palubám jako hladoví psi kolem stolu, na kterém se krájí čerstvé maso, připraveni vrhnout se na každého zabitého muže, který jim bude hozen; a když si udatní řezníci na stole paluby takto lidojedsky navzájem ořezávají živé maso pozlacenými a otřapcovanými noži, tehdy se ovšem pod stolem divoce rvou o mrtvé maso také vyšperkované žraločí tlamy; a kdybyste celou scénu obrátili vzhůru nohama, bylo by to ovšem stále totéž, ti i oni totiž mají stejné pohoršlivé, žraločí zaměstnání. Žraloci doprovázejí neúnavně každou otrokářskou loď, která pluje přes Atlantický oceán, a soustavně se drží jejího boku, aby byli pohotově, kdyby bylo nutno někam dopravit nějaký balík nebo slušně pohřbít mrtvého otroka; a třebaže je možno uvést ještě asi dva podobné případy, kdy se za určitých okolností na určitých místech v určité době žraloci docela společensky scházejí a neobyčejně vesele hodují, přece jen v žádné jiné době nebo situaci je nemůžete najít v množství tak nesčetném a v náladě tak veselé a rozjařené, jako když se hemží kolem mrtvého vorvaně, připoutaného v noci k velrybářské lodi na moři. Jestliže jste dosud nespatřili tuto podívanou, tedy počkejte se svým rozhodnutím, zda je vhodné uctívat ďábla a nutné usmiřovat ho.

Ale Stubb si doposud nevšímal hluku hostiny, která se konala tak blízko něho, a ani žraloci si o nic víc nevšímali mlaskání jeho labužnických rtů.

„Kuchaři! Kuchaři! Kde je ten starý Chundela?“ zvolal konečně, roztáhnuv ještě více nohy, jako by chtěl mít pevnější základnu pro večeři, a současně zabodl vidličku do masa, jako by ji nabodával kopím. „Kuchaři, kuchaři! Poplav ke mně, kuchaři!“

Starý černoch nebyl právě v růžovém rozmaru, poněvadž ho předtím vytáhli z teplého lůžka v nejnevhodnější hodinu; teď se šoural ze své lodní kuchyně, neboť mu jako mnoha starým černochům nějak nesloužily kolenní čéšky, jež neměl v takovém pořádku jako jiné číše. Tento starý Chundela, jak mu říkali, vláčivě se belhal kupředu, podpíraje se nemotorně vidlicí, kterou si zhotovil z narovnaných železných ráfů. Starý Eben se tedy přištrachal, a čekaje na rozkaz, postavil se nehybně proti Stubbovu stolu, zkřížil před sebou obě ruce, a opíraje se o svou dvojitou hůl, nachýlil shrbený hřbet ještě dále dopředu a zároveň naklonil hlavu na stranu, jako kdyby chtěl co nejlépe slyšet.

„Kuchaři,“ pravil Stubb, spěšně zvedaje k ústům kousek poněkud červený, „nemyslíš, že tenhle biftek je trochu přepečený? Moc jsi jej naklepával, kuchaři; proto je moc měkký. Což pořád neříkám, že velrybí biftek musí být tuhý, aby byl dobrý? Tamhle ve vodě jsou žraloci; nevidíš, že mají radši maso krvavé a tuhé? Ti tam dělají pěknou paseku! Kuchaři, jdi a promluv k nim; řekni jim, že jsou tady vítáni a mohou se slušně a střídmě krmit, ale že musí být zticha. Ať mne hrom zabije, vždyť neslyším vlastní slova! Jdi, kuchaři, a vyřiď můj vzkaz. Na, vezmi si lucernu,“ a vzal jednu se stolu. „Nu tak, jdi a udělej jim kázání!“

Starý Chundela se zachmuřeně chopil lucerny a belhal se přes palubu k zábradlí. Potom jednou rukou spustil světlo nízko nad vodu, aby lépe viděl na své shromáždění, druhou slavnostně zamával vidlicí, vyklonil se daleko přes zábradlí a huhňavým hlasem promlouval k žralokům. Stubb se tiše připlížil za něho a poslouchal, co všechno jim řekne.

„Spolubližní, nařízeno povědět vám, že musí přestat ten zatracený kravál tady. Slyšíš? Přestat s tím sakramentská mlaskat pysky! Pan Stubb povídá, že vy může ta zatracená panděra nacpat, až praskáš, ale na mou duši, musíš přestat s tím zatraceným kraválem!“

„Kuchaři,“ zasáhl teď Stubb, doprovázeje slova náhlým plácnutím na rameno, „kuchaři, ty chlape zatracená, to nesmíš takhle klít, když kážeš. Takhle se hříšníci neobracejí, kuchaři!“

„Jak to? Tak mu kázat sám,“ dopáleně se obrátil k odchodu.

„Ne, kuchaři, pokračuj, jen pokračuj.“

„Nu, tak teda, milovaní spolubližní –“

„Správně!“ zvolal Stubb pochvalně, „jen jim maž med okolo huby, zkus to!“

A Chundela pokračoval:

„Vy všichni samá žraloci a od přírody moc žraví, a přece já vám říká, spolubližní, že ta žravost – zatraceně, přestaneš mrskat tím ocasem! Jak chceš slyšet, když takhle zatraceně plácat a kousat?“

„Kuchaři,“ zvolal Stubb, chytiv ho za krk, „nechci, abys takhle klel. Mluv k nim přece slušně!“

Kázání opět pokračovalo.

„Vaše žravost, spolubližní, tu já vám vůbec nevyčítá, to je příroda a to se nedá dělat nic. Ale ovládat tu zlou povahu, to je ta věc! Vy jsou žraloci, pravda; ale když ovládnout žraloka v sobě, tak potom vy andělé. Přece anděl není nic víc než žralok, ale dobře ovládaný. No tak, podívejte se, bratří, jen to zkusit a slušně se chovat, když tady jíš tu velrybu! Povídám, nervat ten velrybí tuk z huby sousedovi! Nemá jeden žralok takové právo na velrybu jako ten druhý? A na mou duši, nikdo od vás neměla právo na tu velrybu. Ta velryba patřit někomu jinému. Já vím, některý od vás má tlama hodně moc velká, větší než ostatní. Ale ty velké tlamy má někdy malá břicha. Proto, kdo máš velká tlama, nemáš ji k tomu, aby polykal velké kusy, ale aby trhal sousta pro menší žraloky, co se k nim v tlačenici sami nedostanou.“

„Správně řečeno, starý Chundelo!“ zvolal Stubb. „To je křesťanství. Jen pokračuj.“

„Pokračovat nemá smysl. Ta holota zatracená pořád se rvát a mlátit, pane Stubb. Neslyšíš jedno slovo. Nemá smysl jim kázat, zatracená hltouni, jak vy jim říká, dokud nemít břicha plná, a jejich břicha beze dna. A až je budou mít plná, tak vás budou neslyšet, protože potom se budou potopit do moře nebo se jít vyspat na korál a ne­uslyšet už naprosto nic, a nikdy vůbec.“

„Na mou duši, taky jsem toho názoru. Dej jim tedy požehnání, Chundelo, a já se vrátím k večeři.“

Nyní Chundela napřáhl obě ruce nad rybí shromáždění, pozvedl svůj řezavý hlas a křičel:

„Mizerná spolubližní! Perte se, jak nejlíp umíte! Nacpěte si ta zatracená panděra, až praskat – a potom zcípněte!“

„Nuže, kuchaři,“ řekl Stubb, obíraje se večeří na vratidle, „stoupni si tam, kdes stál předtím, a dávej dobrý pozor.“

„Dám pozor moc,“ řekl Chundela, opíraje se opět o svou podpěru na vykázaném místě.

„Tak,“ řekl Stubb, pojídaje plnými ústy, „vracím se k tomuhle bifteku. Předně, kolik je ti let, kuchaři?“

„Co to má co dělat s biftekem?“ zeptal se starý černoch suše. „Ticho! Kolik je ti let, kuchaři?“

„Asi tak devadesát, povídá se,“ zabručel zachmuřeně.

„Tak tys žil na tomhle světě už skoro sto let, kuchaři, a ještě nevíš, jak připravit velrybí biftek?“ Při posledním slově rychle vstrčil do úst nový kus masa, takže se to sousto zdálo pokračováním otázky. „Kde ses narodil, kuchaři?“

„Vzadu za palubním otvorem na převozním člunu, když plul přes Roanoke.“

„Tak ty ses narodil na převozním člunu! To je taky divné. Ale já chci vědět, kuchaři, v které zemi ses narodil.“

„Copak já neříká, že v kraji Roanoke?“ odsekl ostře.

„Ne, tos neřekl, kuchaři. Ale řeknu ti, kuchaři, co mám na mysli. Musíš se vrátit domů a znova se narodit. Ještě nevíš, jak se má udělat velrybí biftek.“

„Na mou duši, já už žádný neudělá,“ zavrčel hněvivě, obrátil se a chtěl odejít.

„Počkej ještě, kuchaři – tak, podej mi tu vidlici – a teď vezmi tenhle kousek bifteku a řekni mi, jestli podle tvého soudu je to maso upečeno tak, jak by mělo být. Vezmi, povídám –“ podával mu vidlici – „tu máš a ochutnej.“

Chvíli se starý černoch vrásčitými rty lehce dotýkal masa a pak zamumlal: „Nejlepší upečený biftek, jaký já kdy chutnal. Šťavnatý, moc šťavnatý.“

„Kuchaři,“ začal znovu Stubb. „Patříš k nějaké církvi?“

„Jednou v Kapském Městě jsem zašel do kostela,“ řekl starý muž vzdorovitě.

„Tak tys jednou v životě zašel do posvěceného kostela v Kapském Městě a tam nepochybně poslouchal posvěceného kazatele, který své posluchače oslovoval milovaní spolubližní, viď, kuchaři? A přece přijdeš sem a řekneš mi takovou hroznou lež, jako jsi řekl před chvílí co?“ řekl Stubb. „Kam myslíš, kuchaři, že se dostaneš?“

„Dostanu – moc brzo do postele,“ zabručel a zpola se při těchto slovech obrátil.

„Počkej, zaraz! Já myslím, kam přijdeš, až umřeš, kuchaři. To je strašná otázka. Tak co odpovíš?“

„Až tenhle černý staroch umřeš,“ odpověděl černoch pomalu, změniv zcela svůj hlas a chování, „tak nejde nikam. Jeden velebný anděl přijít a vzít ho.“

„Vezme ho? Jak? V kočáře se čtyřspřežím, jako odvezli Eliáše? A jak ho odvezou?“

„Tam nahoru,“ řekl Chundela, ukázal vidlicí přímo nad hlavu a držel ji tam vážně.

„Tak, ty tedy soudíš, že půjdeš na vrchol našeho hlavního stožáru kuchaři, až umřeš? Copak nevíš, že čím výš lezeš, tím je ti větší zima? Tak na hlavní stožár?“

„To neříká,“ prohlásil Chundela zas už dopáleně.

„Tys řekl, že tam nahoru, ne? A teď se sám podívej, kam tvá vidlice ukazuje. Ale snad myslíš, že se dostaneš do nebe podfukem, že se tam vplížíš otvorem ve stožárovém koši, kuchaři; ale ne, ne, kuchaři, nedostaneš se tam, leda když jdeš po pravé cestě, totiž po lanoví. Je to ošemetné, ale musí to být, jinak to nejde. Nikdo z nás ještě není v nebi. Polož tu vidlici, kuchaři, a poslechni si mé rozkazy. Slyšíš? V jedné ruce drž klobouk a druhou si pěkně přitiskni na srdce, když já dávám rozkazy, kuchaři! Cože! Tam máš srdce? Tam máš žaludek! Výš – výš – to je ono – teď jsi na to kápl. Tak ji tam drž a dávej pozor.“

„Dávám pozor,“ řekl starý černoch, drže obě ruce, jak Stubb žádal, a pošetile kroutil šedivou hlavou, jako kdyby chtěl nastavit obě uši najednou.

„Tak tedy, kuchaři, vidíš, tenhle tvůj velrybí biftek byl tak mizerný, že jsem ho musel co nejrychleji odklidit z dohledu. To vidíš, ne? Nuže, pro příště, až budeš zase dělat velrybí biftek pro mou soukromou tabuli tady nahoře na vratidle, povím ti, co máš udělat, abys jej nezkazil a nepřepekl. Drž maso v jedné ruce a druhou rukou k němu přistrč žhavé uhlí. Když to takhle máš, servíruj, rozumíš? A zítra, kuchaři, až budeme rozsekávat velrybu, nezapomeň být u toho, abys dostal špičky jejích ploutví. Naložíš je do láku. A pokud jde o konec ocasu, pěkně ho nasol, kuchaři. A teď už můžeš jít!“

Chundela udělal sotva tři kroky a už byl zase volán zpět.

„Kuchaři, uděláš mi zítra večer řízky k večeři, až budu mít střední hlídku. Slyšíš? Tak, a teď už plav. – Haló! Počkej. Pokloň se, než odejdeš! – Stůj ještě! K snídani karbanátky z velrybího masa – nezapomeň!“

„Tak bych rád, aby velryba jedla jeho, a ne on velrybu. Na mou duši, vždyť on je víc žralok než pan žralok sám,“ bručel starý muž, belhaje se odtud. A s tímto moudrým povzdechem zalezl do visutého lůžka.