EPILOG

„Já pak utekl jsem toliko sám. Abych oznámil tobě.“

Kniha Jobova

KONEC DRAMATU. Proč tu tedy ještě n__ě__kdo vystupuje? – Poněvadž jeden přežil ztroskotání.

Náhodou se stalo, že po zmizení Parsově vybral osud právě mne, abych zaujal místo Achabova prvního veslaře, když tento veslař nastoupil na osiřelé místo Parsovo. Já jsem byl posledního dne vržen za záď člunu, když z něho tři muži vylétli. Plul jsem tedy na okraji celého výjevu a viděl jej dokonale. Potom mě zachytil oslabený již savý vír kolem potápějící se lodi a přitahoval mě pozvolna k svému středu. Jenže když jsem dospěl až tam, vír se již uklidnil v zpěněné jezírko. Obíhal jsem jako druhý Ixion kolem dokola, stále blíž a blíže k černé bublině podobné knoflíku, jež tvořila osu toho zvolna se otáčejícího kruhu. Sotva jsem dosáhl tohoto životního středu, černá bublina praskla. A nyní se s pomocí důmyslného pera uvolnila záchranná plavatka-rakev a vysoký vztlak ji velmi prudce vymrštil podélně z moře, až se převrátila a plula mi po boku. Udržován nad vodou touto rakví, plul jsem téměř po celý den a noc po mírném smutečním moři. Žraloci se kolem mne kmitali neubližujíce, jako by měli tlamy na zámek; divocí mořští jestřábi létali nade mnou, zobáky jakoby zastrčené do pochvy. Druhého dne ke mně připlouvala loď blíž a blíž a posléze mě vytáhla na palubu. Byla to bludně křižující Ráchel. Pátrajíc bez ustání po svých zmizelých dětech, našla jen jiného sirotka.

FINIS