XLIII.SLYŠ!

Psst! Slyšels ten hluk, Cabaco?“

Byl čas popůlnoční hlídky. Měsíc jasně svítil. Námořníci stáli v řadě, která se táhla od jedné kádě s pitnou vodou uprostřed lodi až ke kádi u zábradlí na zádi. Takto si podávali kbelíky s vodou, aby naplnili zadní káď. Stáli většinou na posvátném území velitelské paluby, proto si dávali pozor, aby ani nemluvili, ani nešoupali nohama. Kbelíky šly z ruky do ruky v nejhlubším tichu, přerušovaném občas jen plesknutím plachty a stálým šumem neúnavně postupujícího kýlu.

Za tohoto ticha Archy, jeden z mužů v řadě, jehož místo bylo u zadních poklopů, zašeptal sousedovi, původem Cholovi, slova výše uvedená.

„Psst! Slyšels ten hluk, Cabaco?“

„Vezmi ten kbelík, Archy, ano? Jakýpak hluk?“

„Už zase – pod poklopy – cožpak to neslyšíš – zakašlání – znělo to jako zakašlání.“

„Jaké zakašlání, k čertu. Podej mi ten prázdný kbelík!“

„Už zas – je to tamhle. Teď zas, jako když se převracejí dva nebo tři spáči.“

„Caramba! Tak už dost, kamaráde, přestaň! To se v tobě obracejí ty tři vypečené suchary, co jsi snědl k večeři – nic jiného. Hleď si kbelíku!“

„Říkej si, co chceš, kamaráde, mám tenké uši.“

„Toť se rozumí, ty jsi přece ten chlapík, co slyšel starou kvakerku cvakat pletacími dráty ještě padesát mil po moři od Nantucketu. Tos přece byl ty!“

„Jen se pošklebuj, uvidíme, co se z toho vyklube! Poslechni, Cabaco, tam dole v zadním skladišti je někdo, koho jsme ještě na palubě neviděli, a mám dojem, že náš starý Mogul o tom taky bude něco vědět. Při jedné ranní hlídce jsem slyšel, jak Stubb říká Flaskovi, že něco takového je ve vzduchu.“

„Pst! Hleď si kbelíku!“