XLII.BĚLOST VELRYBY

Čím byla bílá velryba Achabovi, to už jsme naznačili; čím byla někdy mně, to dosud řečeno nebylo.

Vedle oněch dost pochopitelných úvah o Moby Dickovi, jež musely čas od času vyvolat poplach v duši každého člověka, byla tu ještě jiná myšlenka, či spíše neurčitá, bezejmenná hrůza, jíž byl obestřen a která někdy svou mohutností zcela přehlušila všechno ostatní. A přece to bylo něco tak mystického a téměř nevyslovitelného, že skoro ztrácím naději, že bych to dovedl srozumitelně vyjádřit. Ze všeho nejvíc mě totiž děsila právě bělost velryby. Jak mohu doufat, že vyjádřím své dojmy? A přesto je, třebas nejasně a zkusmo, vyjádřit musím, jinak by všechny tyto kapitoly byly bezcenné.

Ačkoli u mnohých výtvorů přírody bělost rafinovaně zvyšuje krásu, jako by jim udílela něco ze své zvláštní působivé síly, jako je tomu u mramorů, japonérií a perel; ačkoli různí národové uznávali tuto barvu za jakousi královskou výsadu a barbarští vznešení králové v Pegu dokonce dávali přednost titulu „Pán bílých slonů“ před mnohomluvností všech ostatních svých mocenských přívlastků; ačkoli nynější králové Siamu rozvinují své standarty s tímto sněho­bílým čtvernožcem, ač na hannoverské vlajce je postava sněhobílého koně, a říšskou barvou velké říše rakouské, císařské dědičky všemocného Říma, byla rovněž tato císařská barva; ačkoli se tato zvláštní výsada přenáší i na lidskou rasu a dává bělochovi pomyslnou nadvládu nad kteroukoli rasou barevnou; ačkoli kromě toho všeho bělost často značila veselí, neboť u Římanů bíle označený den znamenal radostný den; ačkoli pro různé pozemské tajemné síly a symboly se stala tato barva odznakem mnoha dojímavých a ušlechtilých vlastností – nevinnosti nevěst a požehnaného stáří; ačkoli u amerických rudochů nejzávažnější čestnou zárukou bylo darovat bílý vampumový pás; ačkoli v mnohých zeměpásech bělost v soudcově hermelínu označuje majestát spravedlnosti a dodává denně vznešenosti králům a královnám, jejichž kočár táhnou sněhobílí oři; ačkoli bělost i v nejvyšších mystériích nejvznešenějších náboženství symbolizuje božskou neposkvrněnost a moc; ač perští uctívači ohně pokládali bílý rozvětvený plamen za nejposvátnější na oltáři a ač se v řeckém bájesloví sám velký Zeus vtělil v sněhobílého býka; ačkoli pro šlechetné Irokézy byla oběť posvátného bílého psa za zimního slunovratu největší slavností jejich náboženství, poněvadž toho neposkvrněného věrného tvora považovali za nejčistšího posla, jakého mohou vyslat k Velkému duchu s výročním poselstvím své věrnosti; ačkoli přímo z latinského výrazu pro bělost všichni křesťanští kněží odvozují název jedné části svého liturgického roucha, alby neboli tuniky, která se nosí pod rouchem duchovního; ačkoli se při posvátných obřadech římského vyznání užívá barvy bílé zvlášť při oslavě utrpení Kristova; ačkoli ve zjevení svatého Jana jsou dána bílá roucha vykoupeným a čtyřiadvacet starců stojí v bílých rouchách kolem velkého bílého trůnu a Hospodin tam sedí bílý jako vlna – přese všechny tyto nahromaděné představy toho, co je líbezné, čestné a vznešené, tají se v nejzákladnější představě této barvy přece jen něco úskočného, co vzbuzuje v duši větší zděšení než rudost, kterou nás leká krev.

Právě tato úskočnost způsobuje, že je-li pojem bělosti odloučen od příjemnějších představ a spojen s kterýmkoli předmětem, který je už sám sebou hrozný, stupňuje jeho hrůzu až do krajnosti. Vzpomeňte na bílého polárního medvěda a bílého žraloka z tropů. Nevzbuzuje snad právě jejich hebká bělost tak nesmírnou hrůzu? Příšerná bělost dodává jejich mlčenlivému pohledu tak ohavné mírnosti, že vypadají spíše odporně než strašlivě. Proto na heraldickém štítu tygr s tesáky zuřivě vyceněnými tolik nepodrývá odvahu jako bílý medvěd nebo bílý žralok.¹

A vzpomeňte si na albatrosy. Kde se vzala ta oblaka duchovního obdivu a bledé hrůzy, jimiž tyto bílé přeludy plují ve fantazii každého z nás? První, kdo nám vnukl toto očarování, nebyl Coleridge, nýbrž největší nelichotící dvorní básník boží, příroda.²

Nejslavnější v našich kronikách Západu a v indiánských zkazkách je bílý oř prérijní, nádherný, jako mléko bílý kůň s velkýma očima, s malou hlavou a mohutnou hrudí, kůň, jehož vznešené a přezíravé chování mělo důstojnost tisíce mocnářů. Byl to zvolený Xerxes ohromných stád divokých koní, jejichž pastviny v oněch dobách byly ohraničeny jenom Skalistými horami a Alleghanským pohořím. Jako plamen klusal v jejich čele na západ, jako ta vyvolená hvězda, která každého večera přivádí světelné zástupy. Svítivý vodopád jeho hřívy a zahnutá kometa ocasu dávaly mu ozdobu nádhernější, než by mu byli mohli dát zlatníci a stříbrotepci. Byl to nejkrálovštější a nejarchandělštější zjev toho nepodmaněného světa na západě, zjev, který v očích starých traperů a lovců oživoval slávu oněch pradávných dob, kdy Adam kráčel majestátně jako Bůh, odvážně a hrdě jako tento statný oř. Kráčeje mezi svými pobočníky a maršály v čele nespočetných kohort, které proudily ustavičně po pláních jako nějaká řeka Ohio, nebo obklopen svými poddanými, kteří se pásli kol dokola na obzoru, bílý oř je v trysku přehlížel a teplé nozdry se rděly na jeho chladné mléčné běli. Ať se objevil v jakékoli situaci, vždy byl pro statečné indiány předmětem rozechvělé úcty a posvátné bázně. Podle toho, co se dochovalo v legendách o tomto ušlechtilém koni, nelze vůbec pochybovat, že hlavně jeho duchová bělost jej obestírala božstvím a že si toto božství sice vynucovalo zbožňování, ale zároveň vzbuzovalo jakousi nevyslovitelnou hrůzu.

Jsou však i jiné případy, kdy tato bělost ztrácí všechnu neobvyklou a podivnou slávu, jakou jsme viděli u bílého oře a albatrosa.

Co tak zvláštně odpuzuje a často uráží zrak při pohledu na člověka albína, že často budí odpor i u svých přátel a příbuzných? Působí tak bělost, kterou je poznamenán, vyjádřená i jménem, jímž se označuje. Albín bývá stejně urostlý jako jiní lidé –nemá podstatné tělesné vady – a přece bělost vše pronikající činí z něho tvora ohyzdnějšího, než je nejošklivější zrůda. Proč to?

Ale i za okolností zcela jiných užívá příroda tohoto vrcholného příznaku děsu – sice méně nápadně, ale neméně zlomyslně. Podle svého sněžného vzhledu byl bojovný duch jižních moří nazván bílá bouře. Ani v některých historických případech zchytralá lidská zlomyslnost nezavrhla prostředek tak mocný. Jak divoce se zvyšuje účinek oné partie v kronice Froissartově, když v Gentu vraždí starostu na tržišti Bílé kapuce, smělci zahalení v bílá roucha své radikální strany!

V některých případech i společná dědičná zkušenost celého lidstva vydává svědectví o nadpřirozenosti bílé barvy. Není pochyby, že při pohledu na mrtvého děsí nejvíc jeho mramorová bledost; ta jako by vskutku byla známkou zděšení na onom světě, stejně jako tady je známkou smrtelného strachu. A z oné bledosti mrtvého jsme přejali výraznou barvu rubáše, do něhož mrtvé zahalujeme. Dokonce i naše pověrčivost halí přízraky do sněhobílého pláště. Všichni duchové se vynořují v mléčné, bílé mlze. – A když už jsme v těch hrůzách, dodejme ještě, že i král děsu, jak ho líčí evangelista, jede na bílém koni.

Nechť si člověk v jiné náladě dává bělost za symbol čemukoli vznešenému nebo laskavému, přece nemůže popřít, že tato barva v svém nejhlubším, idealizovaném významu budí v jeho duši zvláštní strašidelný dojem.

Tato skutečnost je sice nesporná, ale jak si ji má smrtelník vysvětlit? Analyzovat ji, to se zdá nemožné. Můžeme uvést některé případy, kdy bělost – i když je právě buď zcela, nebo z valné části zbavena vší přímé souvislosti s něčím strašlivým – přece jen na nás působí stejným kouzlem, třebaže v menší míře. Můžeme tedy doufat, že náhodou najdeme klíč, který by nás dovedl ke skryté příčině, po níž pátráme?

Zkusme to. Avšak při takovém pátrání důvtipnost volá po důvtipu a bez obraznosti nemůže člověk následovat jiného do těchto síní. Ačkoli aspoň některé z těch pomyslných dojmů, jež uvedeme, nepochybně zažila většina lidí, přece jen málokteří si je tehdy docela uvědomili, a proto si teď na ně ani nevzpomenou.

Proč u člověka, který se nikdy nezabýval abstraktními myšlenkami a je jenom nepatrně obeznámen se zvláštní povahou svatodušní neděle, u Angličanů zvané Bílá, pouhá zmínka o tom dni vzbuzuje představu dlouhého, smutného, mlčenlivého procesí poutníků, kráčejících pomalu, se skloněnými hlavami, jež pokrývají kápě bílé jako padlý sníh? Nebo proč v duši prostého a neučeného protestanta ze středních amerických států letmá zmínka o bílém mnichu nebo bílé jeptišce vzbuzuje představu sochy bez očí?

Anebo co způsobuje, kromě pověstí o žalářovaných válečnících a králích (a ty všechno plně nevysvětlují), že Bílá věž v Londýně působí na obraznost nezcestovalého Američana dojmem silnějším než jiné vysoké stavby v jejím sousedství, jako věž Byward nebo dokonce Krvavá věž? Čím to je, že při pouhé zmínce o vznešených vrcholcích Bílých hor v New Hampshiru zavalí duši představa gigantické duchovitosti, kdežto vzpomínka na Modré pohoří ve Virginii je plna tiché, rosné, mlžné zasněnosti? Nebo proč bez ohledu na zemskou šíři a délku vzbuzuje jméno Bílého moře dojem přízračnosti, kdežto Žluté moře nás ukolébává pozemskými představami o mírných odpoledních na vlnách, po nichž přicházejí neobyčejně barvité, a přece zasněné západy slunce? Nebo abychom vybrali případ zcela nehmotný, zasahující jedině obraznost: když čteme staré pohádky ze střední Evropy, proč onen „vysoký bledý muž“ z harckých lesů, jehož neměnná bledost se nehlučně plíží zelení hájů – proč se nám tento přízrak zdá hroznější než všichni povykující šotkové z Blocksburgu?

A copak způsobuje, že bezdeštná Lima je nejpodivnější a nejsmutnější město, jaké lze spatřit? Není to nikterak vzpomínka na její katedrály, jež se zhroutily při zemětřesení, ani vzedmuté vlny jejího bouřlivého moře, ani bezcitnost suché oblohy, z níž nikdy neprší, ani pohled na širé pole nakloněných štíhlých věží, sražených pokrovních kamenů a nachýlených křížů (jako sehnutá ráhna zakotvených lodí), ani její předměstské ulice, v nichž domovní zdi leží přes sebe jako rozhozené karty – tyhle skutečnosti samy nejsou nejpodstatnější. Avšak Lima se zahalila bílým závojem, a z té běli jejího smutku vychází větší děs. Tato bělost, stará jako Pizarro, vzbuzuje dojem, že její zříceniny se nemění, jako by vznikly teprve včera, a nedopouští, aby veselá zeleň dokonala rozklad; prostírá nad rozbořenými hradbami strnulou bledost mrtvice, jež zpevňuje své vlastní znetvořeniny.

Vím, že bělost není běžně považována za hlavního činitele, který zvyšuje hrůzu předmětů jinak hrozných; pro člověka bez obraznosti nejsou hrůzné ani ty případy, kdy jiné lidi poděsí téměř výlučně tato jediná vlastnost, zvláště vyskytne-li se v jakékoli formě blízké mlčení nebo univerzálnosti. Co těmito dvěma tvrzeními myslím, vysvitne snad nejlépe z těchto příkladů.

Předně: Když se námořník blíží k pobřeží cizí země a za noci slyší hukot příboje, probudí se jeho bdělost a pociťuje tolik strachu, kolik je třeba, aby se zbystřily všechny jeho smysly. Ale vyvolejme jej přesně za týchž okolností z jeho visutého lůžka, aby se podíval, jak jeho loď pluje půlnočním mořem mléčné bělosti – jako by kolem něho plulo množství bílých medvědů z okolních pobřeží – potom pocítí němou pověrčivou hrůzu. Zastřený přízrak zbělených vod ho vyděsí jako skutečné strašidlo. Marně ho olovnice ujišťuje, že je ještě daleko od písčin. Odvaha i kormidlová páka klesají a on se neuklidní, dokud nemá pod sebou opět modrou vodu. Ale který námořník by ti řekl: „Pane, to na mne nepůsobil ani tak strach, že narazíme na skrytá skaliska, jako strach z oné odporné bělosti!“

Za druhé: indiánovi narozenému v Peru nevnuká ani trochu strachu stálý pohled na Andy pokryté sněhem, leda snad tehdy, když si představí věčnou mrazivou pustotu v těch ohromných výškách a samozřejmě se zachvěje při pomyšlení, jaká by to byla hrůza, kdyby se sám ztratil v tak nehostinných pustinách. Podobně zálesák ze západu se celkem lhostejně dívá na nekonečné prérie zaváté sněhem, kde ani jediný stín stromu nebo větvičky neporuší jednotvárnou bělost. Jinak je námořníkovi, který pozoruje scenérii v antarktických mořích; tady se občas zachvěje – při nějakém ďábelském kousku kejklířských mocností mrazu a vzduchu – a blízek ztroskotání nevidí duhu, slibující naději a úlevu v jeho neštěstí, nýbrž jen to, co vypadá jako nekonečný hřbitov, šklebící se na něho ostrými ledovými pomníky a roztříštěnými kříži.

Snad si řekneš, že tato bělobová kapitola o bělosti je jen bílou vlajkou, kterou vyvěsila duše zbabělá. Izmaeli, přemohla tě trudnomyslnost.

Něco mi ale pověz. Toto mladé, silné hříbě bylo zrozeno v některém klidném údolí Vermontu, daleko ode všech divokých šelem, a když za ním zatřepeš čerstvou kůží buvola, takže ji ani nevidí, nýbrž jen z ní cítí pach divokého zvířete, začne se plašit za plného denního slunce, frká a s vytřeštěnýma očima začne dupat v šíleném strachu. Proč? Ze svého zeleného severního domova si neodneslo žádnou vzpomínku na dravou a ničivou zvěř, takže podivný pach, který cítí, mu nemůže připomínat nic, co by bylo ve spojení s dřívějšími nebezpečími. Co také toto novoanglické hříbě může vědět o černých bizonech vzdáleného Oregonu?

Neví ovšem nic; ale u tohoto nerozumného zvířete jste viděli instinktivní pocit démonických sil ve světě. Je od Oregonu vzdáleno tisíce mil, ale když ucítí onen divoký pach, jsou pro ně ta trhající a bodající stáda bizonů stejně přítomna jako pro zaběhlé divoké hříbě prérijní, které snad v této chvíli bizoni zadupávají do prachu.

Tlumený hukot valícího se mléčného moře, hrůzný šelest mrazových závěsů na horách, bezútěšné přesouvání sněhových závějí na prériích – to všechno znamená pro Izmaela tolik, co pro polekané hříbě šustot buvolí kůže!

Třebaže nikdo neví, kde leží bezejmenné věci naznačované takovými mystickými znameními, přece pro mne stejně jako pro to hříbě někde existovat musí. I když se tento viditelný svět v mnohém ohledu zdá stvořen v lásce, přece neviditelné oblasti byly stvořeny ve strachu.

Nerozřešili jsme však ještě otázku čaromoci této bělosti a nedověděli se, proč tak mohutně působí na duši. A co je ještě podivnější a významnější – proč, jak jsme viděli, je nejvýmluvnějším symbolem věcí duchovních, ba víc, pravým závojem křesťanského božstva a zároveň také umocňujícím činitelem věcí, které lidstvo nejvíc děsí.

Je to snad proto, že svou neurčitostí předznamenává nemilosrdné pustiny a nekonečnosti vesmíru a že nás tedy zezadu lstivě probodává myšlenkou na zkázu, když se díváme do bílých hloubek Mléčné dráhy? Nebo snad proto, že bělost není v podstatě ani tak barva, jako spíš viditelný nedostatek barvy, a přitom sloučenina všech barev? Je to proto, že v zasněžené širé krajině nás ovane zvláštní němá prázdnota, plná významu – bezbarvost a všebarevnost bezbožectví, jehož se děsíme? A když uvažujeme o druhé teorii přírodních filozofů, že totiž všechny ostatní pozemské barvy – každá nádherná či původní okrasa, něžné zbarvení nebe a lesů při západu slunce, ano, i ozdobný samet motýlů a motýlokvětá líčka mladých dívek – to všechno že jsou jen důmyslné klamy, které vlastně nejsou v hmotě obsaženy, nýbrž jen zvenčí na ni naneseny, takže celá zbožňovaná příroda je nalíčena jako nevěstka, jejíž lákadla nekryjí nic než márnici uvnitř; a jdeme-li dále a uvažujeme, že ona mystická kosmetika, která vyrábí každou barvu, totiž onen veliký princip světla sám v sobě, navždy zůstává bílá nebo bezbarvá, a kdyby působila na hmotu zcela bezprostředně, že by pokryla všechny předměty, i tulipány a růže, svým vlastním bílým zabarvením – přemýšlíme-li o tom všem, leží před námi ochromený vesmír jako malomocný. A jako oni tvrdohlaví cestující po Laponsku, kteří odmítnou nosit na očích barevné a zbarvující brýle, tak se i ubohý nevěrec sám oslepí zíráním na velkolepý bílý povlak, který zahaluje celý obzor kolem něho. A symbolem toho všeho byla bílá velryba. Divíte se ještě vášnivé honbě za ní?

Pokud jde o bílého žraloka, když ho spatříme v jeho normální náladě, jeho bělostný, klouzavý, přízračný klid kupodivu souhlasí s dojmem, jakým působí polární čtvernožec. Tu zvláštnost velmi živě vystihuje francouzský název této ryby. Římská mše za zesnulé začíná slovy „Requiem aeternam“ (věčný klid) a jménem requiem se potom označuje celá ta mše i jiná smuteční hudba. A narážejíce na bílý, mlčenlivý, smrtelný klid u tohoto žraloka a mírnou záhubnost jeho návyků, říkají mu Francouzi requin.

Tvrdím tedy, že tajemství kouzla toho ptáka záleží hlavně v nádherné bělosti jeho těla. To dotvrzuje ještě okolnost, že existují ptáci, kteří byli protimluvně pojmenováni šedí albatrosi, a ty jsem také často viděl, ale nikdy jsem neměl takový pocit, jako když jsem spatřil onoho ptáka v Antarktiku.

Avšak jak byl tento mystický tvor lapen? Nešeptejte, povím vám to: na zrádný hák a šňůru, jak plul po moři. Kapitán si z něho nakonec udělal listonoše, uvázal mu kolem krku kožený lístek se jménem lodi a udáním času a místa a potom jej pustil na svobodu. Nepochybuji o tom, že ten kožený lístek, určený člověku, byl odnesen do nebe, kam ten bílý pták odlétl, aby se připojil k okřídleným cherubínům, vzývajícím a chválícím Boha!