XXXVI.VELITELSKÁ PALUBA

[Vstoupí Achab, potom všichni.]

Nedlouho po té události s dýmkou vystoupil Achab, jak bývalo jeho zvykem, jednoho rána, hned jak posnídal, po schodech od kajuty na palubu. Tam se v tu dobu obyčejně prochází většina námořních kapitánů, jako se venkovští páni po snídani několikrát projdou po zahradě.

Brzy bylo slyšet jeho pevný kostěný krok, jak přechází na obvyklém místě, po prknech tak uvyklých jeho kročejům, že každé z nich bylo křížem krážem poznamenané osobitými stopami jeho chůze a celé rýhované jako geologické kameny. A kdybyste se upřeně zadívali na Achabovo vrubované a rýhované čelo, spatřili byste tam stopy ještě podivnější – stopy jedné věčně bdělé, neustále se vracející myšlenky.

Ale ve chvíli, o které mluvíme, zdály se rýhy na čele hlubší a také jeho nervózní krok zanechával toho jitra hlubší otisky. Achab byl tak zplna zaujat svou myšlenkou, že při každém navyklém obratu, který udělal jednou u hlavního stožáru, jednou u kompasnice, bylo téměř vidět, že se v něm i ta myšlenka obrací jako on a kráčí s ním krok za krokem. Ovládala ho vskutku tak dokonale, až se téměř zdála vnitřním kadlubem každého vnějšího pohybu.

„Pozoruješ ho, Flasku?“ zašeptal Stubb. „Něco mu vrtá hlavou a brzo se to dovíme.“

Hodiny ubíhaly; Achab byl hned uzavřen v kajutě, hned zase rázoval po palubě a na tváři se mu zračilo stále stejné horečné zaujetí pro nějaký záměr.

Den se chýlil ke konci. Náhle se Achab zastavil u zábradlí, a vsunuv kostěnou nohu do vydlabané jamky, chopil se jednou rukou úpony a nařídil Starbuckovi, aby svolal mužstvo na záď.

„Pane!“ namítl důstojník překvapený rozkazem, který se na lodi skoro nikdy nedává, leda v nějakém mimořádném případě.

„Svolej všechny na záď,“ opakoval Achab. „Hlídky na stožárech, hola, slezte dolů!“

Když se celá lodní posádka shromáždila a pozorovala ho s výrazem zvědavým a poněkud postrašeným – vypadal totiž jako návětrný obzor, když se žene bouře – Achab se chvatně podíval přes zábradlí, potom vrhl pohled na posádku, vyrazil ze svého stanoviště, a jako by kolem něho nebylo živé duše, začal si znovu těžce vykračovat po palubě. Se skloněnou hlavou a staženým kloboukem se stále procházel, nevšímaje si udiveného šepotu posádky, až konečně Stubb zašeptal Flaskovi, že je sem Achab svolal, aby se dívali na chodecký výkon. Ale to netrvalo dlouho. Prudce se zastavil a zvolal:

„Co uděláte, námořníci, když spatříte velrybu?“

„Ohlásíme ji!“ zněla horlivá sborová odpověď mnoha hlasů.

„Dobře!“ zvolal Achab s přízvukem divokého souhlasu, postřehnuv, že jeho nenadálá otázka posádku přímo zelektrizovala a vzbudila živý a upřímný ohlas.

„A co potom, námořníci?“

„Spustíme čluny a za ní!“

„A co voláte, námořníci?“

„Mrtvou velrybu, nebo rozbitý člun!“

Každé zvolání jen stále stupňovalo výraz podivné vášnivé radosti a souhlasu na tváři starého muže, zatímco námořníci se na sebe dívali tázavě, jako by se sami divili, že se dovedli tak vzrušit při otázkách zdánlivě bezúčelných.

Ale byli opět plni dychtivosti, když se Achab pootočil v jamce, jednou rukou se chytil úpony vysoko nahoře, a svíraje ji pevně, téměř křečovitě, takto k nim promluvil:

„Všichni, kdo jste hlídkovali na stožárech, slyšeli jste už mé rozkazy o bílé velrybě. Podívejte se! Vidíte tuto španělskou unci zlata?“ a pozdvihl velký zářící peníz proti slunci, „je to šestnáctidolarová mince, hoši. Vidíte ji? Pane Starbucku, podejte mi tamhleto kladivo!“

Zatímco důstojník šel pro kladivo, Achab již nemluvil, ale pomalu třel zlatý peníz o šos kabátu, jako by chtěl zvýšit jeho lesk, a něco si pro sebe pobroukával beze slov, vydávaje přitom zvuk tak podivně tlumený a nečlánkovaný, že se zdálo, jako by to mechanicky hučelo soukolí jeho životních sil.

Přijal od Starbucka kladivo, postoupil k hlavnímu stožáru, pozdvihl kladivo jednou rukou a druhou ukazoval zlatý peníz. Potom pronikavým hlasem zvolal: „Kdokoli z vás mi ohlásí velrybu s bílou hlavou, s vrásčitým čelem, křivou čelistí a se třemi dírami na pravoboku – podívejte se, kdokoli z vás mi oznámí právě tu bílou velrybu, dostane tenhle zlatý peníz, moji hoši!“

„Hurá! Hurá!“ křičeli námořníci a pochvalně mávali klobouky, když přibíjel zlatou minci na stožár.

„Povídám, je to bílá velryba,“ pokračoval Achab, když odhodil kladivo. „Bílá velryba. Napínejte zrak, hoši, bedlivě pátrejte po bílé vodě. Uvidíte-li jen bublinu, zavolejte!“

Taštego, Dagů a Kvíkveg po celou tu dobu přihlíželi se zájmem a překvapením ještě větším nežli ostatní a při zmínce o vrásčitém čele a křivé čelisti sebou trhli, jako by každý z nich byl vzrušen nějakou zvláštní vzpomínkou.

„Kapitáne Achabe,“ řekl Taštego, „vaše bílá velryba, to bude jistě ta, které říkají Moby Dick.“

„Moby Dick?“ vzkřikl Achab. „Tak ty znáš bílou velrybu, Taštego?“

„Nekroutí tak trochu divně ocas jako vějíř, pane, než se potopí?“ zeptal se muž z Gay Headu uvážlivě.

„A má také podivný vodomet!“ zvolal Dagů. „Velmi silný i na vor­vaně a hezky prudký, že ano, kapitáne Achabe?“

„A on má taky jeden, dva, tři – och! hodně moc želez v jeho kůže, kapitáne,“ volal Kvíkveg přerývavě, „a každá zkroucena, jako – jako –“ lapal po slově a kroutil rukou, naznačuje tak vytahování zátky z láhve – „jako – ta –“

„Vývrtka!“ zvolal Achab, „ano, Kvíkvegu, harpuny v něm trčí celé zkroucené a zaseknuté. Ano, Dagů, jeho vodomet je veliký jako celý mandel pšeničných snopů a bílý jako hromada naší nantucketské vlny po velké výroční stříži. Ano, Taštego, ocasem mrská vějířovitě – jako bouře roztrženou kosatkou. U všech ďáblů, mužové, viděli jste Moby Dicka, to je Moby Dick – Moby Dick!“

„Kapitáne Achabe,“ řekl Starbuck, jenž doposud se Stubbem a Flaskem pozoroval svého představeného se vzrůstajícím údivem, ale nakonec zřejmě připadl na myšlenku, která trochu vysvětlovala celý ten div. „Kapitáne Achabe, slyšel jsem o Moby Dickovi – není Moby Dick ten vorvaň, který vám urval nohu?“

„Kdo ti to řekl?“ vzkřikl Achab a potom se odmlčel. „Ano, Starbucku, ano, moji milí vespolek. Byl to Moby Dick, ten mě připravil o můj stožár; Moby Dick mi dopomohl k tomuto mrtvému pahýlu, na kterém teď stojím. Ano, ano,“ vzkřikl s hrozným, hlasitým, zvířecím zaštkáním, jako když je los zasažen do srdce, „ano, ano, byla to ta prokletá bílá velryba, ta mě zničila, ta ze mne udělala nadosmrti takového nebožáckého mrzáka!“ Potom, rozhodiv obě paže, s bezuzdným proklínáním vykřikoval: „Ano, ano! Budu ji pronásledovat kolem Dobré naděje a kolem mysu Hornu a kolem norského Maelstromu a třebas až do plamenů pekelných, než bych se jí vzdal. A proto jste se, námořníci, vydali na cestu, lovit onu bílou velrybu po obou březích pevniny a všemi směry přes celou zeměkouli, dokud nebude chrlit sedlou krev a nerozestře ploutve. Tak co tomu říkáte, námořníci, budete mi pomáhat? Myslím, že vypadáte statečně.“

„Ano, ano!“ zvolali harpunáři a námořníci a přiběhli blíže k rozčilenému starému muži. „Pozor na bílou velrybu, ostré kopí Moby Dickovi!“

„Bůh vám žehnej!“ zpola zaštkal a zpola zavýskl. „Bůh vám žehnej, námořníci! Stewarde, připrav hodně velkou dávku grogu. Ale Starbucku, proč jsi tak protáhl obličej? Ty nechceš pronásledovat bílou velrybu? Neodvážíš se na Moby Dicka?“

„Pustím se do jeho křivé čelisti a odvážím se i do tlamy samé smrti, kapitáne Achabe, bude-li se to jen trochu srovnávat s účelem našeho podniku, ale jsem tady, abych lovil velryby, a ne abych vykonával pomstu svého velitele. Kolik sudů vydá tvá pomsta, kapitáne Achabe, i když zabijeme bílou velrybu? Nevynese ti to mnoho pro náš nantucketský trh.“

„Nantucketský trh! K čertu s ním! Pojď blíž, Starbucku; ty si říkáš o bližší vklad! Jsou-li peníze měřítkem, člověče, a jestliže účetní odhadli zeměkouli jako velkou banku a hustěji posázeli zlatými mincemi, potom dovol, abych ti řekl, že má pomsta vynese velkou odměnu tady!“

„Buší se do prsou,“ šeptal Stubb, „nač to? Myslím, že to duní mohutně, ale dutě.“

„Mstít se němé tváři!“ zvolal Starbuck. „Podlehl jsi slepému pudu! Bláznovství! Dát se vyprovokovat k zuřivosti nerozumným zvířetem, kapitáne Achabe, to mi připadá jako rouhání.“

„Poslyš ještě – muži s bližším vkladem! Vše, co vidíme, jsou jenom lepenkové masky. Ale při každé události – když jde o skutečný zásah, opravdový čin – tu pak neznámé, avšak rozumně uvažující cosi ukáže svou pravou podobu za tupou maskou. Chce-li člověk zasáhnout, musí udeřit skrz masku! Jak může vězeň uniknout ze žaláře, neprobourá-li zeď? Pro mne je bílá velryba takovou zábrannou zdí. Někdy si myslím, že za ní nic není. Ale je tam dosti. Volá mě, zastrašuje mě, vidím v ní rozpínavou sílu, kterou umocňuje nevyzpytatelná zášť. Nenávidím hlavně to nevyzpytatelné. Ať už je bílá velryba jen nástrojem, či ať je bílá velryba samým pánem, vybiji na ní svou zášť. Nemluv mi o rouhání, člověče! Vrhl bych se na slunce, kdyby mě urazilo. Vždyť kdyby to slunce dovedlo, i já bych mu dokázal odplatit. V tomhle je totiž stále kus poctivé hry, poněvadž všemi tvory vládne řevnivost. Ale nade mnou, člověče, nade mnou nemá moci ani ten zákon poctivé hry. Kdo je přese mne? Pravda nemá hranic. Přestaň se na mne dívat! Hloupé, vyjevené civění je nesnesitelnější než upřený pohled ďábla. Tak, tak, červenáš se a bledneš. Můj hněv tě rozpálil do zlobného žáru. Ale podívej se, Starbucku, co je řečeno v hněvu, to neplatí. Jsou lidé, jejichž prudká slova jsou jen nepatrně urážlivá. Nechtěl jsem tě popudit. Nechme toho! Podívej se tamhle na ty barbarské tváře s hnědými skvrnami – na ty živé, dýchající obrazy namalované sluncem! Na pohanské leopardy, na ty bezstarostné nemodlence, kteří prostě žijí a nepátrají po příčinách, proč cítí život tak žhavě! Posádka, člověče, posádka! Což nejsou všichni zajedno s Achabem, pokud jde o tu velrybu? Podívej se na Stubba, směje se! Podívej se tamhle na Chilijce. Řehtá se, sotva na to pomyslí. Starbucku, nemůžeš se v strašlivé bouři udržet, ty osamocený zmítaný stromečku. A oč jde? Přemýšlej o tom! Jde o to, abys pomohl zasáhnout jednu ploutev; to přece není nic těžkého pro Starbucka. Jde o něco víc? Nejlepší kopí z celého Nantucketu jistě nezůstane nečinné při tomto jediném lovu, až každý námořník sevře svůj brousek. Ach, vidím, že jsem tě vehnal do úzkých. Vidím, jak se ti vaří žluč. Mluv, jen promluv. – Ano, ano. Tvé mlčení, to tedy mluví za tebe. (Stranou.) Z mého rozšířeného chřípí cosi vyrazilo a on to vdechl do svých plic. Starbuck je teď můj; teď se mi nemůže postavit na odpor, aby to nebyla vzpoura.“

„Bůh mě ochraňuj – a nás všechny!“ zamumlal tiše Starbuck. Ale Achab v své radosti nad učarovaným, mlčenlivým souhlasem důstojníkovým neslyšel jeho předvídavý povzdech ani tlumený smích z podpalubí, ani věštecké záchvěvy větru v lanoví, ani tupé pleskání plachet o stožáry, jak jejich srdce na okamžik poklesla. Starbuckovy sklopené oči se znovu zapálily životním vzdorem, podpalubní smích odumřel, vítr znovu zadul, plachty se naplnily a loď se nadnesla a valila se vpřed jako dříve. Ach, vy napomenutí a výstrahy! Proč nezůstanete, když jste přišly? Jste však spíše předpověďmi nežli výstrahami, vy stíny! Ani ne tak předpověďmi zvenčí jako spíš potvrzením toho, co se chystá uvnitř. Při nepatrném omezení naší osobnosti vlivy zvenčí nás žene vpřed nejvnitřnější nutkání naší bytosti.

„Džbán! Džbán!“ volal Achab.

Podali mu vrchovatý cínový džbán a on se obrátil k harpunářům a nařídil jim, aby tasili zbraně. Potom si je u vratidla postavil před sebe, s harpunami v rukou, kdežto tři důstojníci mu stáli po boku s třemi kopími, a celou skupinu obklopovali v kruhu ostatní námořníci. Achab chvíli stál a pátravě si prohlížel každého člena své posádky. Ale ty divoké oči čelily jeho pohledu, jako krví podlité oči prérijních vlků se střetávají s očima svého vůdce, nežli se v jejich čele vyřítí po stopě bizona – a zatím, běda! upadne do skryté indiánské pasti.

„Napij se a dej dál!“ zvolal, podávaje těžký naplněný džbán nejbližším námořníkům. „Ať pije nyní jen posádka! Podávejte si to kolem! Rychlý doušek, ale zhluboka, námořníci! Je to horké jako ďáblovo kopyto. Tak, tak, obchází pěkně dokola. Zakrouží to ve vás spirálovitě, rozdvojí se to jako hůl na chytání hadů. Výborně – téměř do dna! Tamtudy vyšel, tudy se vrací. Podejte mi ten džbán! Je prázdný. Mužové, jste jako roky; tak je překypující život zhltnut a ten tam. Stewarde, nalij znova!

Poslyšte, moji stateční! Shromáždil jsem vás všechny tady kolem vratidla. Vy, důstojníci, postavte se mi po bok se svými kopími, a vy, harpunáři, stůjte tam se svými železy; a vy, statní námořníci, obklopte mě kolem dokola, abych mohl do jisté míry oživit jeden vznešený obyčej našich rybářských otců. Och, mužové – ještě to uvidíte. Cože, hochu, už jsi zpátky? Ani falešný peníz se tak rychle nevrátí. Podej mi to! Nádoba mohla být zase vrchovatá, kdybys neměl třesavku – táhni, ty zimnice!

Přistupte, důstojníci! Zkřižte kopí přímo přede mnou! Tak je to dobře! Dovolte, dotknu se osy.“ Při těchto slovech se napřaženou rukou chopil tří vodorovných zářících kopí v místě, kde se stýkala, a přitom je náhle a nervózně stiskl, těkaje dychtivým pohledem ze Starbucka na Stubba a ze Stubba na Flaska. Zdálo se, že do nich chce nějakým úžasným výbojem vnitřní vůle vpravit totéž vášnivé vzrušení, jakým byla nabita leydenská láhev jeho vlastní přitažlivé energie. Tři důstojníci se chvěli před jeho pevným, vytrvalým a tajemným vzezřením. Stubb a Flask od něho odvrátili zrak; poctivé oko Starbuckovo se sklopilo.

„Nadarmo!“ zvolal Achab, „ale snad je to tak dobře. Vždyť kdybyste vy tři byli jen jednou zasaženi plným výbojem, potom by třeba byl můj elektrický zdroj docela vybit. Nadto by vás ten zásah snad i usmrtil. Snad ho ani nepotřebujete. Dolů kopí! A teď, důstojníci, jmenuji vás číšníky mých tří pohanských příbuzných – těchto tří velmi úctyhodných pánů a šlechticů, mých chrabrých harpunářů. Pohrdáte tím úkolem? Což velký papež neumývá nohy žebrákům, používaje při tom místo konvice své tiáry? Ach, moji drazí kardinálové, vaše vlastní laskavost, ta vás k tomu přiměje. Nenařizuji vám to; sami to chcete. A vy, harpunáři, přeřízněte úvazky a stáhněte násadce!“ Harpunáři mlčky uposlechli rozkazu a stáli tu s obnaženými železnými vršky svých harpun – dlouhými asi tři stopy – držíce je před ním špicemi vzhůru.

„Neprobodněte mě tou ostrou ocelí! Skloňte je, obraťte je ostřím dolů! Což nevíte, kde má číše konec? Obraťte tuleje vzhůru. Tak, tak, a teď přistupte, číšníci! Chopte se harpun! Držte je, až budu nalévat!“ Kráčeje od jednoho důstojníka k druhému, naplňoval tuleje harpun ohnivou vodou ze džbánu.

„Nyní stojíte tři proti třem. Zvedněte vražedné číše! Nabídněte si je jako členové tohoto nového nerozlučného svazku! Hola! Starbucku! Už se stalo! Slunce na vás nyní spočine, aby to potvrdilo. Pijte, vy harpunáři! Pijte a přísahejte, vy mužové, kteří řídíte smrtonosný velrybářský člun – smrt Moby Dickovi! Bůh nechť nás všechny uštve, neuštveme-li Moby Dicka k smrti!“

Dlouhé ocelové číše zakončené ostnem byly pozdviženy a za volání a proklínání bílé velryby kořalku naráz vypili, jen to syklo. Starbuck zbledl, obrátil se a zachvěl. Ještě jednou a naposled si rozohněná posádka podávala naplněný džbán dokola a potom na ně Achab zamával volnou rukou a všichni se rozešli. Achab se uchýlil do své kajuty.