XIX.PROROK

Plavci, dali jste se najmout na tu loď?“

Kvíkveg a já jsme právě opustili Pequod a vzdalovali jsme se pomalu od vody, každý na okamžik zabrán do svých vlastních myšlenek; vtom nás takto oslovil cizinec, který se před námi zastavil a ukázal těžkým ukazovákem na naši loď. Byl ošuměle oděn ve vybledlý kabátec a záplatované kalhoty; kolem krku měl cár černého šátku. Neštovice se mu rozlily všemi směry po obličeji a ten zůstal poznamenán spletí vrásek jako koryto rozvodněné řeky, když proudící voda vyschla.

„Dali jste se na ni najmout?“ opakoval.

„Myslíte asi loď Pequod“ řekl jsem, abych získal trochu času a mohl si ho nerušeně prohlédnout.

„Ovšem, Pequod – tamhletu loď,“ pravil, a skrčiv svou zdravou paži, rychle jí vyrazil vpřed, takže nasazený bodák jeho ukazováku mířil přímo na loď.

„Ano,“ odpověděl jsem, „právě jsme podepsali smlouvu.“

„Je v ní něco o vaší duši?“

„O čem?“

„Ach, třeba žádnou nemáte,“ řekl rychle. „Ale na tom nezáleží. Znám mnoho lidí, kteří žádnou nemají – mnoho štěstí jim přeju, a ostatně, je jim proto líp. Duše, to je jakési páté kolo u vozu.“

„Co to blábolíte, námořníku?“ otázal jsem se.

„On má věru dost, aby to nahradilo všechno, co chybí ostatním chlapíkům, pokud jde o duši,“ vyhrkl náhle cizinec, zdůrazniv slovo on.

„Kvíkvegu,“ řekl jsem, „pojďme; tenhle člověk odněkud utekl. Mluví o něčem a o někom, koho neznáme.“

„Počkejte!“ zvolal cizinec. „Máte pravdu – vy jste ještě neviděli Starého hroma, že ne?“

„Kdo je to Starý hrom?“ zeptal jsem se, opět upoután nepříčetnou vážností jeho vystupování.

„Kapitán Achab.“

„Cože! Kapitán naší lodi Pequod?“

„Ano, my staří námořníci mu tak říkáme, aspoň někteří. Ještě jste ho neviděli, že?“

„Neviděli. Slyšeli jsme, že je nemocen, ale už je mu lépe a zanedlouho bude zase zdráv.“

„Zanedlouho bude zase zdráv!“ zasmál se cizinec smíchem důstojně jízlivým. „Podívejte se, až kapitán Achab bude zdráv, potom bude zdráva tato moje levá ruka; dříve ne.“

„Co o něm víte?“

„Co vám o něm říkali? Povězte mi to!“

„Neříkali toho o něm mnoho; jen jsem slyšel, že je dobrým velrybářem a dobrým kapitánem své posádce.“

„To je pravda, to je pravda – ano, obojí je celkem pravda. Ale když on dá rozkaz, musíte sebou hodit. Přijít a zabručet, zabručet a jít – tak to chodí u kapitána Achaba. Ale nevíte nic o tom, co se mu přihodilo kdysi dávno u mysu Hornu, kdy ležel tři dny a tři noci jako mrtvý; nic o krvavé srážce se Španělem před oltářem v Santa? O tom jste nic neslyšeli, co? Také nic o stříbrné míse, do které plivl? A nic o tom, že při poslední plavbě ztratil nohu, jak mu bylo prorokováno. O těch věcech a ještě o jiných jste neslyšeli ani slova, co? Ne, myslím, že jste neslyšeli. A jak byste mohli? Kdopak to ví? Snad ani v Nantucketu ne všichni. Ale přece jen jste možná slyšeli o jeho noze a jak ji ztratil. Tak, to jste tedy slyšeli. Ach ano, tohle už ví každý; že totiž má jen jednu nohu a že mu druhou urval vorvaň.“

„Příteli,“ pravil jsem, „nevím, o čem to blábolíte, a ani se o to nestarám, zdá se mi totiž, že to v hlavě nemáte docela v pořádku. Mluvíte-li však o kapitánu Achabovi tam z té lodi, z Pequody, tedy vám musím říci, že vím všechno o tom, jak ztratil nohu.“

„Všechno o tom víte, co – opravdu? Všecko?“

„Zajisté.“

Ukazuje prstem a upíraje oči na Pequod, žebrácký cizinec chvíli stál, jako by byl pohroužen v neklidné snění, potom se s lehkým trhnutím obrátil a řekl: „Tak vy jste se dali najmout, co? Podepsali jste se na smlouvy? Inu, co je podepsáno, to je podepsáno; a co se má stát, to se také stane; a konečně, možná že ani ne. Stejně je všechno již určeno a přichystáno; nějací námořníci s ním ovšem musejí. Bůh jim buď milostiv – jim i těm ostatním. Dobré jitro, plavci; nevyzpytatelný Bůh vám žehnej. Lituji, že jsem vás zastavil.“

„Poslechněte, příteli,“ spustil jsem, „chcete-li nám říci něco důležitého, tak ven s tím. Ale chcete-li nás jen balamutit, zmýlil jste se v adrese. To je vše, co vám chci říci.“

„Je to řečeno velmi dobře. Rád slyším chlapíka takhle mluvit; takový jako vy – to je pro něho ten pravý. Sbohem, plavci, sbohem! Och, až tam přijdete, řekněte jim, že jsem se rozhodl nedat se k nim.“

„Ó ne, milý kamaráde, tímhle nás nenapálíte – nás nenapálíte. Není nic snadnějšího než se tvářit, jako byste skrýval velké tajemství.“

„Tak dobré jitro, plavci, dobré jitro.“

„Dobré jitro už máme,“ prohodil jsem. „Pojď, Kvíkvegu, nechme toho blázna. Ale počkat, řekněte mi, jak se jmenujete, ano?“

„Eliáš.“

Eliáš! myslil jsem si a odcházeli jsme, posuzujíce každý po svém toho starého otrhaného námořníka; shodli jsme se v tom, že je to tlučhuba, který se pokouší děsit jiné lidi. Ušli jsme sotva sto metrů, a když jsme zahýbali za roh, ohlédl jsem se a viděl jsem, jak nás Eliáš zpovzdálí sleduje. Pohled na něho mě nějak divně zarazil, ale Kvíkvegovi jsem neřekl, že je za námi, a šel jsem dále se svým přítelem – zvědav, zabočí-li cizinec také za roh jako my. Zabočil a potom se mi zdálo, že nás stopuje, ale zaboha jsem nedovedl pochopit, proč to dělá. Tato okolnost, spolu s jeho dvojsmyslným humorem, zpola naznačujícím, zpola odhalujícím i tajivým, vzbudila teď ve mně nejasné pocity podivu a podezření a všecko to souviselo s Pequodou, s kapitánem Achabem, s nohou, kterou ztratil, se záchvatem u mysu Hornu i se stříbrnou mísou a s tím, co o něm řekl kapitán Peleg, když jsem minulého dne odcházel z lodi, a s předpovědí indiánky Tistigy a s plavbou, ke které jsme se zavázali; a s mnoha jinými mlhavými otázkami.

Rozhodl jsem se, že zjistím, zda nás ten otrhaný Eliáš vskutku stopuje či ne, a s tím úmyslem jsme s Kvíkvegem přešli přes cestu a vraceli jsme se po druhé straně. Eliáš však kráčel dále a nevšímal si nás. To mě uklidnilo a znovu a podle mého s konečnou platností jsem si v duchu řekl, že je to tlučhuba.