LXXXII.ČEST A SLÁVA VELRYBÁŘSTVÍ

Jsou některá podnikání, při nichž je nejlepší metodou pečlivý nepořádek.

Čím hlouběji pronikám do této látky o velrybaření a docházím v svém pátrání až k samému jeho původu, tím víc jsem dojat jeho velkou ctihodností a starobylostí. Zejména když shledávám, že tolik velkých polobohů, hrdinů a všemožných proroků tak či onak vyznamenalo toto podnikání, uvádí mě v nadšení myšlenka, že také já, třeba jen okrajově, patřím k takovému slavnému bratrstvu.

Statečný Perseus, syn Diův, byl prvním velrybářem. K věčné poctě našeho povolání budiž řečeno, že první velryba, napadená naším bratrstvem, nebyla zabita ze žádného zištného úmyslu. To byly rytířské doby našeho povolání, kdy jsme se chápali zbraní jen proto, abychom pomáhali utiskovaným, a ne abychom lidem naplňovali jímky lamp. Každý zná krásný příběh o Perseovi a Andromedě: jak byla rozkošná Andromeda, dcera královská, připoutána ke skále na mořském pobřeží, a právě když ji chtěl leviatan unést, přiblížil se nebojácně Perseus, kníže velrybářů, harpunoval obludu, osvobodil dívku a oženil se s ní. Byl to znamenitý, obdivuhodně umělecký výkon, jakého zřídkakdy dosáhne nejlepší harpunář našich dnů, neboť tento leviatan byl zabit jednou ranou. Nechť nikdo nepochybuje o tomto starém argejském příběhu; vždyť ve staré Joppe, nynější Jaffě, na syrském pobřeží stála v jednom pohanském chrámu po celé věky obrovská kostra velryby, o níž tradice toho města a všichni obyvatelé tvrdili, že jsou to kosti právě té velryby, kterou zabil Perseus. Když Joppe dobyli Římané, dopravili tuto kostru vítězoslavně do Itálie. Na tomto příběhu se zdá nejzajímavější a podnětně nejdůležitější to, že právě z Joppe vyplul Jonáš.

Příbuzný tomuto dobrodružství Persea a Andromedy – a ovšem podle některých nepřímo od něho odvozen – je slavný příběh o svatém Jiřím a draku. O tomto draku se domnívám, že to byla velryba, neboť v mnohých starých kronikách jsou velryby a draci divně pomícháni a často se navzájem zastupují. „Jsi jako lev vod a jako drak moře,“ praví Ezechiel, míně tím zřejmě velrybu – vždyť některá vydání bible přímo tohoto slova užívají. Kromě toho by hrdinskému činu svatého Jiří ubylo mnoho slávy, kdyby se byl utkal jen s lezoucím plazem pozemským, místo aby bojoval s velkou obludou hlubin. Hada může zabít kdokoli, ale jen Perseus, svatý Jiří a Coffin mají odvahu pustit se neohroženě do velryby.

Nedejte se zavést dnešním zobrazováním tohoto výjevu. Tvor, s kterým zápasí ten statečný velrybář, je sice nejasně představován v podobě okřídlené šelmy, zápas se sice odehrává na souši a světec sedí na hřbetě koně, ale musíme počítat s velkou nevědomostí oněch dob, kdy pravá podoba velryby byla umělcům neznáma. A uvážíme-li, že tak jako v případě Perseově mohla velryba svatého Jiří vylézt z moře na pobřeží, a pomyslíme-li, že zvíře, na kterém jel svatý Jiří, mohl být jenom velký tuleň nebo mrož; přihlédneme-li k tomu ke všemu, nebude se zdát nijak neslučitelné s posvátnou legendou a s nejstaršími kresbami této scény, když budeme tak zvaného draka považovat jen a jen za samého velkého leviatana. Ostatně v zrcadle tvrdé a přísné pravdy dopadne celý příběh jako ta modla Filištínských zvaná Dagón, napůl ryba, napůl člověk. Když ji postavili před archu Izraele, odpadla jí lidská hlava i obě dlaně a zbyl z ní jen špalek neboli rybí část. Tak je tedy jeden z našeho vlastního slavného cechu, rovněž velrybář, strážným patronem Anglie; a my, harpunáři z Nantucketu, měli bychom být vlastně zařazeni do nejvznešenějšího řádu svatého Jiří. Proto nechť se rytíři oné ctihodné společnosti (z nichž žádný – odvažuji se tvrdit – neměl nikdy co dělat s velrybou jako jejich velký patron) nikdy nedívají na Nantuckeťana s opovržením, poněvadž my i v našich vlněných kazajkách a kalhotách potřísněných dehtem máme na řád svatého Jiří větší právo než oni.

Dlouho jsem byl na pochybách, mám-li mezi nás připustit Herakla. Tohoto starověkého Crocketta a Kita Carsona, tohoto svalnatého vykonavatele radostných, poctivých hrdinských činů, sice podle řeckého bájesloví spolkla a zase vyvrhla velryba, ale není jasné, zda už to z něho učinilo velrybáře. Nikde není psáno, že svou velrybu skutečně harpunoval, totiž neudělal-li to zevnitř. Přesto ho můžeme mít za velrybáře jaksi nedobrovolného; rozhodně aspoň velryba chytila jeho, když už ne on velrybu. Prohlašuji ho proto za člena našeho klanu.

Ale nejlepší odporující si autority pokládají řecký příběh o Heraklovi a velrybě za odvozeninu mnohem staršího židovského příběhu o Jonášovi a velrybě, a vice versa: jistě jsou si velmi podobny. Nuže, přihlašuji-li mezi nás poloboha, proč ne proroka?

Členy našeho řádu však nejsou jen samí hrdinové, svatí, polobozi a proroci. Náš velmistr má být teprve jmenován; jako vznešení králové starověku shledáváme, že u pramenů našeho bratrstva nechybějí ani sami velicí bohové. Měl bych teď vyprávět krásný orientální příběh ze šáster, posvátného zákoníku Indů, který nám dává hrozného Višnua, jednoho z božské trojice hindské; dává nám božského Višnua za Pána – neboť Višnu si při prvním ze svých deseti pozemských vtělení vybral a navždy posvětil velrybu. Když se Bráhma neboli Bůh Bohů – jak praví šástry – odhodlal znovu vytvořit svět po jedné z jeho periodických zkáz, zrodil Višnua, aby toto dílo řídil. Ale Védy, posvátné knihy, jejichž znalost byla pro Višnua, než začal tvořit, patrně nezbytná a které tedy musely obsahovat jakési praktické pokyny pro mladé architekty, Védy ležely na dně mořském. Proto se Višnu vtělil ve velrybu, a ponořiv se s jejím tělem do největších hloubek, zachránil posvátné knihy. Nebyl tedy Višnu velrybářem? Vždyť člověku, který jezdí na koni, se také říká koňař.

Perseus, svatý Jiří, Herakles, Jonáš a Višnu – to je seznam našich členů! Který klub kromě velrybářského má v čele členy tak vynikající?