XLIV.MAPA MOŘE

Kdybyste byli následovali kapitána Achaba do kajuty po oné bouři, která zuřila v noci po tom večeru, kdy posádka nadšeně schválila jeho záměr, byli byste viděli, že přistoupil k zásuvce v nosníku, vyňal z ní velký svitek pomačkaných, zežloutlých námořních map, rozprostřel je před sebou na stole přišroubovaném k podlaze a potom si k nim sedl. Bedlivě zkoumal různé čáry a stínování, které na nich bylo vidět, a potom pomalu, ale jistou rukou zakresloval tužkou další kurzy na místa dosud prázdná. Občas nahlížel do kupy starých lodních deníků vedle sebe; byla v nich zaznamenána roční období a místa, kdy a kde byli za různých dřívějších plaveb různých lodí chyceni nebo spatřeni vorvani.

Při této práci se mu podle pohybu lodi ustavičně houpala nad hlavou těžká cínová lampa, zavěšená na řetěze, a stále mu vrhala na vrásčité čelo přelétavé záblesky a stíny čar, takže se téměř zdálo, že ve chvíli, kdy kreslí čáry a kurzy na krabatých mapách, rýsuje neviditelná tužka čáry a kurzy na mapě jeho čela, poznamenaného hlubokými rýhami.

Nebylo to však nic výjimečného, že Achab té noci v samotě své kajuty takto přemítal nad mapami. Vytahoval je skoro každé noci a téměř vždy vymazal některé značky zakreslené tužkou a nahradil je jinými. Maje před sebou mapy všech čtyř oceánů, Achab se totiž prodíral bludištěm proudů a vírů, aby se jistěji přiblížil k uskutečnění oné monomanické myšlenky, která jej ovládala.

Někomu, kdo není plně obeznámen se zvyky leviatanů, může se zdát, že je to úsilí nesmyslně beznadějné chtít takto vypátrat jediného osamělého tvora v nekonečných mořích naší planety. Nezdálo se to však nesmyslné Achabovi, který znal soustavu všech mořských pohybů a proudů, a vypočítávaje si podle nich, kudy je unášena potrava vorvaňů, a připomínaje si také pravidelné, zjištěné sezony lovu na vorvaně v určitých zeměpisných šířkách, mohl dojít k rozumným dohadům, ba skoro s jistotou určit nejvhodnější čas, kdy má v kterém lovišti pátrat po své kořisti.

Že se vorvani periodicky vracejí do určitých vod, je pravda tak nepochybná, že podle přesvědčení mnohých lovců by se potvrdilo – kdyby vorvani byli pečlivě pozorováni a studováni po celém světě a kdyby byly pečlivě srovnány lodní záznamy o každé plavbě celé velrybářské flotily – že se vorvani stěhují stejně neproměnně jako sledi nebo jako vlaštovky. Podle tohoto náznaku byly již učiněny pokusy vypracovat složité mapy tahu vorvaňů.¹

Vorvaně vede na cestě z jednoho naleziště potravy do druhého jakýsi neklamný pud – řekněme raději tajemná moudrost od Boha – plují většinou po tratích, jak se tomu říká, a konají cestu podle určité mořské linky s takovou neúchylnou přesností, že žádná loď, plující podle mapy, nikdy ani z desetiny nedosáhla přesnosti tak úžasné. Ačkoli je směr, kterým se velryby ubírají, v těchto případech přímý jako přímka zeměměřiče a třeba je linie plavby přesně omezena na jejich rovnou, neúchylnou brázdu, přesto zabírá domnělá trať, po níž v tuto dobu vorvaň pluje, obyčejně několik mil šířky (více nebo méně, podle toho, jak se žíla rozšiřuje nebo zužuje), ale nikdy nepřesahuje oblast, kterou lze přehlédnout z hlavního stožáru velrybářské lodi, když obezřetně proplouvá tímto magickým pásmem. Z toho plyne, že v určitých ročních obdobích lze v rozpětí této šířky a podél této dráhy pátrat s velkou důvěrou po táhnoucích velrybách.

Proto mohl Achab nejen doufat, že v ověřených časech zastihne svou kořist na jednotlivých jejích známých lovištích, ale za stálého křižování po nekonečné vodní pláni mezi těmi lovišti mohl po cestě svým důvtipem vystihnout i čas i místo, kde bude mít přece jen naději na setkání.

Byla tu však okolnost, která jako by na první pohled mařila jeho šílený, ale přece jen soustavný plán. Ale ve skutečnosti snad přece ne. Třeba tito vorvani, žijící pospolitě, mají svá pravidelná údobí pro určitá loviště, přece jen se z toho nedá všeobecně usuzovat, že stáda, která loví na té a té zeměpisné šířce nebo délce, dejme tomu, letos, jsou opravdu táž, která jsme tu zastihli v údobí předešlém, neboť v některých zvláštních a nesporných případech byl dokázán pravý opak. Tato poznámka, ač v menším rozsahu, platí všeobecně také o vorvaních osamělých a poustevnických, dospělých a zestárlých. Byl-li tedy Moby Dick spatřen loni například v lovišti v Indickém oceánu, zvaném Seychelly, nebo v Sopečném zálivu u japonského pobřeží, nedalo se z toho ještě usuzovat, že se s ním Pequod jistě setká, navštíví-li v stejné roční době jedno z těchto lovišť. Totéž platilo i pro jiná jeho loviště, kde se občas objevoval. Každé naleziště potravy bylo jen příležitostnou zastávkou, řekněme zájezdním hostincem na moři, a ne místem trvalého pobytu. A pokud se tu mluvilo o Achabových nadějích na to, že dosáhne svého cíle, byly to jen náznaky, kde všude cestou mohl mít se vší pravděpodobností zvlášť dobré vyhlídky do té doby, než nastane nejpříznivější sestava místa a času, kdy se všechny možnosti promění v pravděpodobnosti a každá možnost bude, jak si Achab zbožně přával, jen krokem k jistotě. Ta nejpříznivější sestava času a místa byla shrnuta v jeden technický výraz: údobí na lince. Neboť tam a tam, v ten a ten čas byl Moby Dick už po několik let pravidelně spatřován a zdržel se v oněch vodách na chvíli, jako slunce za své roční okružní pouti prodlí v každém znamení zvěrokruhu po dobu, kterou lze předpovědět. Tam také docházelo k většině smrtelných zápasů s bílou velrybou; tamější vlny byly proslulé jejími činy; tam také bylo to tragické místo, kde starý monomaniak našel hrozný důvod k své pomstě. Ale při vší opatrné bystrosti a neúnavné bdělosti, s níž Achab vrhl celé své zachmuřené já do této vytrvalé štvanice, neodvážil se založit všechny své naděje jen na onom vůdčím faktu, o kterém jsme se zmínili, byť těmto nadějím vyhovoval sebelíp. A poněvadž měl stále na paměti svou přísahu, nebyl s to uklidnit své nepokojné srdce tou měrou, aby nepátral i jinde.

Pequod vyplula z Nantucketu právě na začátku „údobí na lince“. Žádné sebevětší úsilí nemohlo proto jejímu kapitánu umožnit, aby vykonal velkou plavbu na jih, obeplul mys Horn, a překonav potom šedesát stupňů zeměpisné šířky, octl se v rovníkovém Tichém oceánu včas a mohl tam lovit. Proto bude muset počkat až na sezonu příští. Pequod tedy vyplula předčasně, a přece si Achab možná zvolil pravou chvíli, právě se zřetelem na samu povahu okolností. Vždyť měl před sebou tři sta pětašedesát dnů a nocí volného času; a místo aby netrpělivě čekal na pevnině, stráví tento volný čas rozmanitým lovem; neobjeví-li se ovšem náhodou bílá velryba s vrásčitým čelem, trávící prázdniny v mořích daleko od obvyklých lovišť, kdesi v Perském zálivu nebo v Bengálském zálivu, v mořích čínských nebo v kterýchkoli jiných vodách vyhledávaných vorvani. Monzuny, pampery, větry severozápadní, horké větry ze severní Afriky, pasátní a vůbec všechny větry kromě středomořského a samumu mohou zahnat Moby Dicka do křivolakého kurzu Pequody, jež obeplouvá svět.

Ale i když toto všechno připustíme, přece jen, uvažujeme-li rozumně a klidně, připadá nám ta myšlenka šílená: i kdyby se loď setkala s tou jedinou osamělou velrybou v širém oceánu bez břehů – cožpak by ji lovec mohl poznat jako třebas bělovousého muftiho v přelidněných ulicích Cařihradu? Mohl. Nebylo možno se zmýlit, vždyť Moby Dick měl zvláštní sněhobílé čelo a sněhobílý hrb tak jedinečný. Cožpak jsem svou velrybu nepoznamenal? mumlal si Achab, když se po prohlížení map dlouho po půlnoci hroužil do vzpomínek – poznamenal jsem ji, a má mi uniknout? Její široké ploutve jsou provrtané a zoubkované jako ucho ztracené ovce! Nyní se jeho šílená mysl hnala bez dechu jako o závod, až ho přepadla únava a slabost. Tehdy hledal zotavení a sílu na čerstvém vzduchu na palubě. Ach bože! Jaká muka vytrpí člověk, který je sžírán nesplněnou touhou po pomstě! Spí se zaťatými pěstmi, a když se probudí, má na dlaních krvavé stopy po svých vlastních nehtech.

Často ho vyštvaly z visutého lůžka vysilující a nesnesitelně živé noční sny, které navazovaly na divoké myšlenky jeho dní, s výbuchem zuřivosti je rozpřádaly dál a vířily jimi v jeho hořícím mozku bez ustání dokola, až mu sám tlukot vlastního srdce naháněl nesnesitelnou úzkost. Někdy se stávalo, že ho tato smrtelná duševní muka vyšinula z rovnováhy a v nitru jako by se mu otvírala propast, z níž vyšlehují rozeklané plameny a blesky a z níž na něho prokletí ďáblové kývají, aby mezi ně skočil; když se pod ním šklebilo toto niterné peklo, tehdy se rozlehl po celé lodi divoký výkřik a Achab s planoucím zrakem vyrazil ze své kajuty, jako kdyby prchal z hořícího lůžka. Ale toto snad byly jen nejzřetelnější znaky jeho pevného odhodlání a ne nepotlačitelné příznaky skryté slabosti nebo děs z vlastního rozhodnutí. Vždyť v takových chvílích bláznivý Achab, osnující plány, nesmiřitelně pevný lovec bílé velryby, takový Achab, jaký se odebral na lůžko, nemohl sám za to, že z lůžka opět s hrůzou utekl. To způsobila jeho věčná živoucí podstata čili duše a ve spánku tato duše – prozatím odpoutaná od formující vůle, která jí jindy užívala navenek jako prostřednice či jednatelky – hleděla bezděky uniknout z drásavé blízkosti oné divoké družky, s níž už nesplývala vjedno. Vůle však může žít jen ve spojení s duší. Když Achab zaměřil všechny své myšlenky a snahy k jedinému cíli, tento cíl již pouhou úporností vlastní vůle si na bozích a ďáblech vydobyl jakousi samozvanou a nezávislou vlastní existenci. Ba dokonce tato samozvaná bytost dovedla strašně žít a planout, i když běžná životnost, k níž byla připojena, zděšeně prchala od zplozence tak nežádoucího a nepřirozeného. Proto když to, co se zdálo Achabem, prchalo z kajuty, jeho zmučený duch, planoucí z tělesných očí, byl po tu dobu jen čímsi bezobsažným, jen beztvarou náměsíčnou bytostí, paprskem živého sice světla, který však neměl co osvětlovat – a proto prázdnota sama. Bůh ti pomoz, starče, tvé myšlenky v tobě stvořily nového tvora! Sup užírá neustále srdce tomu, koho hluboké přemýšlení změní v Promethea; a tím supem bývá právě tvor, kterého stvořil.