XCI.PEQUOD POTKÁVÁ RŮŽOVÉ POUPĚ

„Marně jsme prohrabávali žaludek tohoto leviatana, hledajíce ambru. Nesnesitelný zápach znemožnil hledání.“

Sir T. Browne, V. E.

Za nějaký týden po velrybářské scéně naposled vylíčené, když jsme pomalu pluli po ospalém, mlžném poledním moři, osvědčily se mnohé nosy na palubě Pequod jako hlídky mnohem bdělejší než tři páry očí na vrcholcích stožárů. Zvláštní, nepříliš příjemný pach bylo cítit z moře.

„Teď bych se vsadil,“ řekl Stubb, „že tady někde v okolí jsou některé z těch velryb, které jsme onehdy připoutali k drogám. Věděl jsem, že se zanedlouho obrátí břichem vzhůru.“

Páry před námi se brzo rozhrnuly. V dálce ležela loď, jejíž svinuté plachty naznačovaly, že má jistě po boku nějakou velrybu. Když jsme se přiblížili, neznámá loď vytáhla na stožár francouzskou vlajku. Podle toho, že kolem lodi vířili v mračnu mořští supové, kroužili a náhle se vrhali dolů, bylo zřejmé, že velryba u boku je velryba puklá, jak říkají velrybáři, to je taková, která zemře nerušeně na moři a jejíž zdechlina pluje, nepatříc nikomu. Každý si dovede představit, jaký nesnesitelný puch taková hora masa vydává; horší nežli asyrské město za moru, kdy živí nestačí pohřbívat mrtvé. Někteří velrybáři považují tento zápach za tak nesnesitelný, že je sebevětší lakota nedokáže přimět, aby k velrybě přirazili. A přece se najdou velrybáři, kteří to udělají, přestože tuk z takových zdechlin je velmi špatné jakosti a naprosto se nedá přirovnat k oleji růžovému.

Když nás skomírající vánek přihnal ještě blíž, viděli jsme, že francouzská loď má po boku ještě jednu velrybu. Ta druhá snad páchla ještě víc než první. Opravdu se ukázalo, že je to dokonce jedna z oněch pochybných velryb, které jako by vysychaly a umíraly na jakési nesmírné žaludeční potíže nebo poruchu trávení. Jejich mrtvá těla jsou skoro úplně bez tuku. Na příslušném místě však uvidíme, že nad takovou velrybou žádný zkušený velrybář neohrne nos, i kdyby se sebevíc vyhýbal puklým velrybám vůbec.

Pequod byla již zahnána tak blízko k cizí lodi, až Stubb přísahal, že poznává své držadlo u rýče zamotaného do šňůr, které byly omotány kolem ocasu jedné z jejích velryb.

„Máme tu pěkného chlapíka,“ zasmál se posměšně, stoje na lodní přídi, „to je ale šakal! Vím moc dobře, že tihle francouzští žabaři jsou v rybaření břídilové; někdy spustí čluny, poněvadž považují příboj za vorvaní vodomet, a někdy vyplouvají ze svých přístavů s lodí plnou bedniček s lojovými svíčkami a kratiknoty, poněvadž už napřed vědí, že všechen tuk, který ukořistí, nepostačí ani na to, aby si do něho kapitán namočil knot. Ano, tohle všichni víme, ale podívejte se, tady je žabař, který se spokojil s tím, co jsme nechali, myslím totiž tu velrybu připoutanou k droze, ano, a spokojí se dokonce s oškrabováním suchých kostí té druhé drahocenné velryby, kterou tam má. Chudák! Poslechněte, podávejte někdo klobouk dokola, složíme se na něho z křesťanské lásky a darujeme mu trochu tuku. Vždyť tuk, který vyškvaří z tamhleté velryby, připoutané k droze, se nehodí ani k tomu, aby svítil ve vězení, ba ani v cele odsouzence na smrt. Pokud jde o druhou velrybu, říkám vám, že kdybychom rozsekali a vyškvařili tyhle naše tři stožáry, dostaneme z nich víc tuku než oni z toho rance kostí. Ale tak mě napadá, že v sobě může mít něco mnohem cennějšího, než je tuk. Ano, ambru. Rád bych věděl, napadlo-li to našeho starého. Stojí to za pokus. Toť se ví, jsem pro to,“ a s těmito slovy vykročil k velitelské palubě.

Zatím slabý vánek ustal úplně, takže Pequod chtěj nechtěj zůstala v zajetí puchu, nemajíc naději na únik, dokud se opět nezvedne vítr. Sotva Stubb vyšel z kajuty, zavolal posádku svého člunu a odrazil k cizí lodi. Když proplouval kolem její přídě, všiml si, že horní část jejího zobce je podle výstředního francouzského vkusu vyřezána v podobu velké prohnuté stopky a natřena na zeleno. Místo trnů z ní tu a tam vyčnívaly měděné hřebíky. Celek byl ukončen symetricky složeným poupětem jasně červené barvy. Na horních prknech přídě bylo velikými pozlacenými písmeny napsáno Bouton de Rose – Růžové poupě a takové romantické jméno měla tato libovonná loď.

Ačkoli Stubb nerozuměl, co v nápisu znamená slovo Bouton, přece mu vše dostatečně vysvětlilo slovo rose i baňatá klounová hlavice.

„Dřevěné růžové poupě, co?“ zvolal, zacpávaje si rukou nos. „To se znamenitě hodí. Ale jak příšerně páchne!“

Aby mohl přímo mluvit s lidmi na lodi, musel však veslovat kolem přídě k pravoboku, tak se přiblížit až k puklé velrybě a přes ni mluvit.

Když se na ono místo dostal, vykřikl, stále ještě s rukou u nosu: „Bouton de Rose – ahoj! Mluví někdo z vás růžových poupat anglicky?“

„Ano,“ odpověděl přes zábradlí nějaký muž z Guernsey, který, jak se ukázalo, byl prvním důstojníkem.

„Poslechněte, mé poupě z Bouton de Rose, viděli jste bílou velrybu?“

„Jakou velrybu?“

„Bílou velrybu – vorvaně – Moby Dicka, viděli jste ho?“

„Jakživ jsem neslyšel o takové velrybě. Cachalot Blanche! Bílá velryba – ne!“

„Dobrá tedy. Tak zatím sbohem a vrátím se za minutu.“

Potom zas rychle veslovali k Pequodě. Když Stubb spatřil Achaba, kterak očekává jeho hlášení nakloněn přes zábradlí na zadní palubě, přiložil obě ruce jako hlásnici k ústům a zavolal: „Ne, pane, ne!“ Potom se Achab vzdálil a Stubb se vrátil k francouzské lodi.

Nyní uviděl, že muž z Guernsey, který právě vstoupil do řetězů a pracoval rýčem, má nos zabalený do jakéhosi ochranného pouzdra. „Copak je to s vaším nosem?“ ptal se Stubb. „Rozbil jste si jej?“

„Přál bych si, aby byl rozbitý nebo abych neměl vůbec žádný nos!“ odpověděl muž z Guernsey, který patrně nebyl příliš nadšen svou prací. „Ale proč vy si držíte svůj nos?“

„Ach, to nic není. Je to nos z vosku. Musím si jej přidržovat. Krásný den, viďte? Řekl bych, že je tady vzduch jako v zahradě. Hoďte nám kytičku květů, ano, Bouton de Rose?“

„Co tady k čertu vlastně chcete?“ vzkřikl muž z Guernsey náhle rozzloben.

„Ach, jen si zachovejte chladnou krev, ano, chladnou, to je to pravé slovo; proč nenaložíte ty velryby do ledu, když je zpracováváte? Ale žerty stranou. Nevíte, poupátko, že je to úplný nesmysl chtít dostat olej z takovýchto velryb? A tamhleta vyschlá, celá ta mrcha nemá v sobě ani náprstek tuku.“

„To vím moc dobře. Jenže, víte, náš kapitán tomu nechce věřit. Je to jeho první plavba, býval výrobcem kolínské vodičky. Ale pojďte nahoru, vám třebas uvěří, když nechce věřit mně, a tak mě vysvobodíte z téhle špinavé práce.“

„Jsem vám docela k službám, roztomilý příteli,“ souhlasil Stubb a brzy vystoupil na palubu. Tam se mu naskytla zvláštní podívaná. Námořníci v rudých vlněných čapkách s třapci připravovali těžké kladkostroje pro velrybu. Ale pracovali nějak pomalu a mluvili rychle a neprojevovali nijak dobrou náladu. Nosy jim čněly nahoru jako samé čelenové čnělky. Chvílemi některá dvojice odhodila práci a utíkala na vrchol stožáru, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Někteří ze strachu, aby nedostali nakažlivou nemoc, namáčeli koudel do dehtu a občas si ji přikládali ke chřípím. Jiní urazili od svých dýmek troubele skoro až u hlaviček a mohutně bafali, aby si tak neustále naplňovali čichové dutiny tabákovým kouřem.

Stubb byl překvapen přívalem klení a nadávek, vycházejícím z kapitánovy budky na zádi. Když pohlédl tím směrem, spatřil divokou tvář za dveřmi, jež někdo zevnitř pootvíral. Byl to zmučený lékař, který se po marných protestech proti tomu, co se dálo, uchýlil do kapitánovy budky (říkal jí kabinet), aby se vyhnul puchu, přesto však neodolal a občas je hlasitě a rozhořčeně varoval.

Všimnuv si toho všeho, Stubb dobře rozvážil svůj plán. Obrátil se k prvnímu důstojníkovi a trochu si s ním pohovořil. Muž z Guernsey s ošklivostí prohlašoval kapitána za nadutého nevědomce, který je všechny zatáhl do této odporné a nevýnosné bryndy. Opatrným vyzvídáním se Stubb dále dověděl, že muž z Guernsey nemá nejmenší potuchy o ambře. Proto o ní mlčel, ale jinak s ním hovořil otevřeně a důvěrně, takže oba rychle ukuli malý plán, jak obelstít a pokárat kapitána, aby přitom ani v nejmenším nezapochyboval o jejich poctivosti. Podle tohoto plánu měl muž z Guernsey mluvit jako tlumočník a říci kapitánovi, co bude chtít, ale tak, jako kdyby to pocházelo od Stubba. Pokud jde o Stubba, ten měl mluvit jakékoli nesmysly, které mu za rozmluvy přijdou na jazyk.

V tuto chvíli vyšla jejich vyhlédnutá oběť z kajuty. Byl to malý, snědý muž, který na námořního kapitána vypadal příliš útle, zato však měl velké licousy a kníry. Měl na sobě červenou vestu z bavlněného sametu a po straně přívěsky na řetízku od hodinek. Stubb byl nyní tomuto pánovi zdvořile představen mužem z Guernsey, jenž se ihned ujal úkolu tlumočníka.

„Co mu mám říci nejdřív?“ otázal se.

„Nu,“ odpověděl Stubb, prohlížeje si sametovou vestu a hodinkový řetízek s přívěsky, „začněte třeba tím, že mi připadá trochu jako nemluvně, třeba se nechci vydávat za soudce.“

„Říká, monsieur,“ pravil muž z Guernsey francouzsky, obrátiv se k svému kapitánovi, „že právě včera mluvila jeho loď s jednou lodí, jejíž kapitán a první důstojník a šest námořníků zemřeli všichni na horečku, kterou dostali, když přitáhli k boku své lodi puklou velrybu.“

Kapitán se polekal a dychtivě žádal další zprávy.

„Co teď?“ řekl muž z Guernsey Stubbovi.

„Nu, když to bere tak klidně, tedy mu řekněte, že jsem si ho teď prohlédl pozorněji a došel jsem k přesvědčení, že se k řízení velrybářské lodi nehodí o nic víc než santiagská opice. Opravdu, vyřiďte mu ode mne, že je pavián.“

„Přísahá a tvrdí, monsieur, že ta druhá velryba, ta vyschlá, je mnohem nebezpečnější nežli ta puklá. Zapřísahá nás, monsieur, je-li nám život milý, abychom se od těch velryb odpoutali.“

Kapitán okamžitě vyběhl na příď a nařídil posádce, aby přestala zdvíhat kladkostroje a uvolnila ihned kabely a řetězy poutající velryby k lodi.

„Co teď?“ zeptal se muž z Guernsey, když se k nim kapitán vrátil.

„Nu, počkejme. Ano, můžete mu docela dobře říci, že jsem ho napálil a (stranou k sobě) možná také ještě někoho jiného.“

„Říká, monsieur, jak je velice šťasten, že nám mohl prokázat službu.“ Kapitán hned přísahal, že vděčni jsou oni jemu (mínil sebe a prvního důstojníka), a skončil tím, že pozval Stubba do kajuty na láhev bordeaux.

„Chce, abyste s ním vypil sklenku vína,“ pravil tlumočník.

„Poděkujte mu srdečně, ale řekněte mu, že je proti mým zásadám připíjet si s člověkem, kterého jsem napálil. Opravdu, řekněte mu, že už musím jít.“

„Říká, monsieur, že ze zásady nepije, ale chce-li monsieur ještě další den žít a pít, udělá prý monsieur nejlíp, když dá spustit všechny čtyři čluny a odtáhnout loď od těch velryb, protože je příliš klidno, aby samy odplavaly.“

Stubb byl zatím už přes zábradlí, a skočiv do svého člunu, zavolal na muže z Guernsey, že má v člunu dlouhé vlečné lano a že jim tedy, pokud je v jeho silách, pomůže tím, že lehčí velrybu od nich odtáhne. Zatímco francouzské čluny táhly loď jedním směrem, Stubb táhl blahosklonně svou velrybu druhým směrem, okázale nechávaje popuštěné vlečné lano nezvykle dlouhé.

Brzy se zvedl větřík a Stubb předstíral, že se od velryby vzdaluje. Francouzská loď zavěsila čluny a brzy zvětšila vzdálenost, zatímco Pequod vklouzla mezi ni a Stubbovu velrybu. Potom Stubb rychle přirazil k plujícímu tělu, zavolal na Pequodu, co zamýšlí, a hned se chystal česat ovoce své nepoctivé lsti. Chopil se ostrého rýče a začal se dobývat do těla kousek za postranní ploutví. Byli byste bezmála řekli, že si tam v moři vykopává sklep. A když konečně jeho rýč narazil na suchá žebra, vypadalo to, jako když se vykopávají římské dlaždice a nádoby pohřbené v tučném anglickém jílu. Posádka jeho člunu byla velmi vzrušena a horlivě pomáhala svému veliteli, tváříc se starostlivě jako zlatokopové.

Po celou tu dobu nesčetní ptáci se spouštěli, potápěli, křičeli a skřečeli a rvali se kolem nich. Stubb se začínal tvářit zklamaně, zvláště když strašný puch zesílil; pojednou se však ze samého středu tohoto moru zvedl pramének vůně, který plul vlnami hrozného puchu, aniž jím byl pohlcen, jako řeka hned nesplyne s jiným tokem, do kterého se vlévá a v němž po nějakou dobu plyne samostatně.

„Mám ji, mám ji,“ zvolal nadšeně Stubb, naraziv na cosi v podzemních končinách, „peněženka, peněženka!“

Odhodil rýč, vstrčil dovnitř obě ruce a vytáhl plné hrsti něčeho, co vypadalo jako hotové windsorské mýdlo nebo tučný, plesnivý starý sýr. Bylo to mastné a vonné, snadno jste do toho mohli zabořit palec. Barva mezi žlutou a popelavou. A to, drazí přátelé, je ambra. Za unci každý lékárník zaplatí zlatou guineu. Vytáhli asi šest hrstí, ale více jí bylo nevyhnutelně ztraceno v moři, a ještě více by snad byli získali, nebýt toho, že netrpělivý Achab hlasitě volal na Stubba, aby toho nechal a vrátil se na palubu, jinak že jim loď ujede.