LXX.SFINGA

Neměli bychom vynechat zmínku o tom, že dříve než jsme tělo leviatanovo úplně stáhli, oddělili jsme mu hlavu. Useknout vorvaňovi hlavu je vědecký, anatomický výkon, jímž se zkušení velrybářští chirurgové velmi pyšní, a mají proč.

Představte si, že velryba nemá nic, co by se právem dalo nazvat krkem. Naopak, tam, kde se trup a hlava podle všeho spojují, právě tam je velryba nejtlustší. Pamatujte také, že chirurg musí operovat svrchu, že mezi ním a mrtvolou je nějakých osm nebo deset stop a že je téměř skryta v měňavém, zvlněném a často vzbouřeném a dorážejícím moři. A nezapomeňte, že za těchto nepříznivých okolností musí řezat mnoho stop hluboko do masa, nemůže jedinkrát nahlédnout do řezu takto způsobeného, který se ustavičně svírá, a při této podzemní práci se musí obratně vyhýbat všem přilehlým a zakázaným částem a oddělit páteř přesně v určitém místě, právě tam, kde vniká do lebky. Už se tedy nepodivíte Stubbovu vychloubání, že potřebuje jen deset minut k useknutí vorvaní hlavy?

Odříznutá hlava je zavlečena na záď a tam visí na laně, dokud námořníci stahují trup. Jakmile skončí, vyzvednou hlavu na palubu, jde-li o hlavu malé velryby, a tam ji beze spěchu zpracovávají. Ale u leviatana úplně vyspělého to není možné, poněvadž vorvaní hlava zabírá téměř třetinu celého jeho těla, a zplna zavěšovat takovou tíhu, třebas má velrybářská loď obrovské kladkostroje, to by bylo stejně nemožné, jako chtít zvážit holandskou stodolu na klenotnických vážkách.

Když jsme velrybu, ukořistěnou Pequodou, zbavili hlavy a tělo oloupali, nadzdvihli jsme hlavu podle lodního boku – takže zpola vyčnívala z moře, a byla tak ještě do značné míry nadlehčována svým rodným živlem. Loď, sténající námahou, nakláněla se k ní, stahována obrovskou vahou upevněnou na dolním stožáru, a každé ráhno na oné straně vyčnívalo nad vodu jako jeřáb. Krvácející hlava visela u pasu Pequody jako obrovská hlava Holofernova u pasu Juditina.

Skončili jsme tento poslední úkol v poledne a námořníci sešli dolů k obědu. Ticho zavládlo nad palubou nedávno hlučnou, ale nyní opuštěnou. Mohutný, žhavý klid jako vesmírný žlutý lotos rozvinoval na moři šíř a šíř své nehlučné, nezměrné listy.

Po chvíli do toho ticha vyšel Achab ze své kajuty, sám. Prošel se několikrát po zadní palubě, stanul, aby se podíval na bok, potom přišel k závěsným řetězům, vzal Stubbův dlouhý rýč – zůstal tam ještě po odříznutí velrybí hlavy – zabodl jej do spodní části masy napolo zavěšené, jeho druhý konec vsunul pod paži jako berli a stál tak opřen, pozorně upíraje oči na velrybí hlavu.

Byla to hlava černá a jakoby s kápí. Jak tu tak visela uprostřed nesmírného klidu, podobala se sfinze na poušti. „Mluv, ty ohromná, úctyhodná hlavo,“ zašeptal Achab, „i když tě nezdobí vous, vypadáš, jako bys byla zarostlá mechem. Mluv, mocná hlavo, a pověz mi tajemství, které skrýváš! Ty ses potápěla nejhlouběji ze všech potápěčů. Ty, hlavo, na kterou teď svítí shora slunce, pohybovala ses až v základech tohoto světa. Tam, kde rezavějí nezaznamenaná jména a loďstva, kde tlejí nevyřčené naděje a kotvy, tam, kde tato fregata země je v strašlivém mezipalubí zatížena kostmi milionů utonulých, tam, v oné hrozné vodní říši, byl tvůj domov. Tys byla tam, kam se nikdy nedostane potápěčský zvon ani potápěč. Spalas po boku mnoha plavců, jejichž matky ani nezdřímnou, a daly by život za to, aby tam mohly ulehnout. Vidělas milence v objetí, když vyskočili z hořící lodi. Srdce na srdci klesali pod vzbouřené vlny, věrni sobě, i když je nebe snad zradilo. Vidělas zavražděného důstojníka, když ho piráti o půlnoci svrhli z paluby. Celé hodiny padal do hlubší ještě půlnoci nenasytné propasti a jeho vrahové nerušeně pluli dál – zatímco prudké blesky otřásaly sousední lodí, která mohla donést poctivého manžela do otevřené toužící náruče. Ó hlavo, vidělas tolik, že by to i planety roztříštilo a připravilo Abrahama o víru – a přece neřekneš ani slova!“

„Loď na obzoru!“ ohlásil vítězný hlas z vrcholku hlavního stožáru. „Opravdu? Nu tak, to je potěšující,“ zvolal Achab, náhle se vzpřímil a všechna bouřlivá mračna mu prchla z čela. „Takový živý výkřik za mrtvého klidu by dovedl obrátit na víru i lepšího muže. – Kde je?“

„Tři čárky od pravoboku vpředu, pane, a míří s větrem k nám!“

„Čím dál tím líp, hochu. Kdyby tak svatý Pavel připlul tím směrem a přinesl do mého bezvětří pěkný větřík! Ó přírodo, ó duše lidská! Slovy nelze vyjádřit, kam až sahá řetěz vašich obdob! Ani nejmenší živý atom se nepohne v hmotě, aby neměl svého lstivého dvojence v mysli.“