CXXXII.SYMFONIE

Byl jasný den, modrý jako ocel. Těžko rozlišit klenbu ovzduší od moře v tomto azuru rozprostřeném všude; ledaže zádumčivý vzduch byl průzračně čistý a měkký jako pohled ženy, kdežto mohutné a mužné moře se zvedalo dlouhými, silnými, táhlými výdechy jako hruď spícího Samsona.

Sem tam se ve výši třepetala sněhobílá křídla malých ptáků bez jediné skvrny. To byly něžné myšlenky ženského vzduchu, ale tu a tam v hlubinách, daleko v bezedné modři, se řítili mocní leviatani, mečouni a žraloci, a to byly silné, nepokojné, vražedné myšlenky mužského moře.

Třebaže byly vzduch a moře vnitřně tak rozdílné, navenek byl rozdíl jen v odstínech barev a stínech. Jako by byly jedna bytost – jen pohlaví je rozlišovalo.

Zdálo se, že slunce tam vysoko jako vznešený car a král odevzdává něžný vzduch smělému vzdouvajícímu se moři, docela jako nevěstu ženichovi. A na pásu obepínajícím obzor prozrazoval měkký a chvějivý pohyb – viditelný zejména tady na rovníku – hlubokou, pulzující důvěru a neklid lásky, s nimiž ubohá nevěsta odevzdávala své srdce.

Spoutaný a zkrocený, drsný, uzlovitý vráskami, vyzáble pevný a neústupný, s očima jako uhlíky, které planou ještě v popelu zkázy, tak stál nezviklaný Achab v čistém jitru, zvedaje rozštípenou helmici čela k nebeskému čelu krásné dívky.

Ach ty nesmrtelné dětství, ty nevinnosti azuru! Neviditelné okřídlené bytosti, které laškujete všude kolem nás! Líbezné dětství vzduchu a oblohy, jak málo jste byly pamětlivy toho, že strašný Achab se utápí v hoři! Ale tak jsem uviděl malou Miriam a Martu, víly s usměvavýma očima, jak si bezstarostně hrají okolo starého otce, jak si pohrávají s čupřinou ožehnutých kadeří, které na okraji obrůstaly vypálený kráter jeho mozku.

Achab pomalu přešel od palubního otvoru přes palubu, vyklonil se přes bok lodi a pozoroval svůj stín ve vodě, jak před jeho pohledem uniká hloub a hloub, a to tím víc, čím víc on se snaží proniknout do hlubin. Ale rozkošná vůně okouzleného vzduchu jako by konečně na chvíli zapudila sněť v jeho duši. Veselý, šťastný vzduch, přívětivá obloha ho konečně dojaly a pohladily. Macešský svět, tak dlouho krutý – nepřístupný – ovinul mu nyní laskavé paže kolem nepoddajné šíje a zdálo se, že nad ním vzlyká radostí jako nad člověkem sice svéhlavým a zbloudilým, kterého však přece ještě doufá spasit a zachránit. Zpod staženého klobouku skanula Achabovi slza do moře; celý Tichý oceán neměl v sobě tolik bohatství, kolik ho bylo v této maličké krůpěji.

Starbuck pozoroval starce. Viděl, jak se těžce opírá o zábradlí, a zdálo se mu, že ve svém věrném srdci slyší nezměrné štkaní, které potají vycházelo ze středu okolního jasu. Dbal, aby o něj nezavadil nebo jím nebyl zpozorován, ale přesto se k němu přiblížil a stál tam.

Achab se obrátil.

„Starbucku!“

„Prosím?“

„Ach Starbucku! Vane takový mírný, mírný vítr a obloha je tak mírná. Za takového dne – kdy všechno bylo tak milé jako dnes – jsem zasáhl svou první velrybu – osmnáctiletý chlapec-harpunář! Před čtyřiceti lety – před čtyřiceti! Dávno! Čtyřicet let ustavičně na lovu! čtyřicet let strádání, nebezpečí a bouří! Čtyřicet let na nemilosrdném moři! Po čtyřicet let se Achab odříkal pokojné země, po čtyřicet let válčil s hrůzami hlubin. Ano, ano, Starbucku, z těch čtyřiceti let jsem nestrávil na suché zemi ani tři léta. Když si pomyslím, jak jsem to žil, jaká to byla bezútěšná samota, ta kapitánova uzavřenost, ohrazená jako pevnost, do níž smí jen úzkou chodbičkou proniknout projev účasti ze zelené krajiny venku – ach, jak to znavuje, jak to skličuje! Takové poustevnické velitelství je život otroka na pobřeží Guineje! Když na to všechno pomyslím! Dříve jsem to jen vzdáleně tušil a neuvědomoval jsem si to tak jasně. A tak jsem se po čtyřicet let živil jen sušenou a nakládanou stravou – vhodný protějšek suché potravy mé duše! – když nejchudší občan na pevnině má denně čerstvé ovoce a krájí si čerstvý chléb, kdežto já jím plesnivé kůrky – vzdálen, přes celé oceány vzdálen od mladé manželky, s níž jsem se oženil, když mi přešla padesátka – a druhého dne jsem odplul k mysu Hornu, zanechávaje jen jeden důlek na svém manželském polštáři – manželka? manželka? – spíše vdova, jejíž muž žije! Ano, udělal jsem vdovu z té ubohé dívky, když jsem se s ní oženil, Starbucku. A potom přišlo šílenství, zuřivost, vařící krev a rozpálené čelo – tak jsem já, starý Achab, zuřivě zpěněn pronásledoval na tisíci lovech svou kořist – spíš démon než člověk! – Ano, ano! Jaký blázen byl starý Achab po čtyřicet let – blázen, starý blázen! Nač ta uštvaná honba? Proč unavovat a vysilovat ruku veslováním, při vrhu harpunou a kopím? Oč je dnes Achab bohatší nebo lepší? Podívej se. Ach Starbucku! Nesu-li už tak dost těžké břemeno, není to kruté, že mi byla urvána ještě ubohá jedna noha? Pojď, odhrň mi ty šedé vlasy stranou; oslepují mě, až se zdá, že pláči. Takové šediny rostou leda z nějakého popelu! Ale vypadám hodně staře, tak tuze, tuze staře, Starbucku? Cítím se smrtelně unavený, ohnutý, shrbený, jako bych byl sám Adam a klopýtal pod tíhou století navršených od časů ráje. Bože! Bože! Bože! – roztrhni mi srdce! – potop můj mozek! – Výsměchu, výsměchu! hořký, kousavý výsměchu šedivých vlasů, prožil jsem tolik radosti, abych měl na vás právo? Abych vypadal a cítil se tak nesnesitelně stár? Pojď blíž, pojď ke mně blíž, Starbucku! Nech mě pohledět do lidského oka! Je to lepší než dívat se do moře nebo do nebe; lepší než zírat na Boha. Při zelených pastvinách, při ozářeném krbu! Tvé oko je kouzelné zrcadlo, muži, vidím v něm svou ženu a dítě. Ne, ne! Zůstaň na palubě, zůstaň na palubě! – Nespouštěj člun, až já jej spustím, až poznamenaný Achab bude pronásledovat Moby Dicka. Ty se nesmíš vydat do takového nebezpečí. Ne, ne. Vždyť já v tvém oku vidím daleký domov!“

„Ach můj kapitáne! Můj kapitáne! Šlechetná duše! Vznešené staré srdce, přese všechno! Proč by měl kdo pronásledovat tu nenáviděnou rybu! Pryč odtud! Opusťme rychle tyto vražedné vody! Plujme domů! Také Starbuck má ženu a dítě – ženu a dítě svého bratrského, sesterského hravého mládí; právě tak jako ty, pane, máš ženu a dítě milujícího, toužícího, otcovského stáří. Pryč, odplujme pryč – dovol mi okamžitě změnit kurz! Jak radostně, och můj kapitáne, jak vesele si budeme razit cestu, abychom opět spatřili starý Nantucket! Myslím, pane, že i v Nantucketu mají takové mírné modré dny jako tady.“

„Mají, mají. Vídal jsem je někdy za letních jiter. Asi v tuto dobu – ano, hoch si teď odpoledne zdříml – probouzí se vesele; posadí se v postýlce a matka mu vypráví o mně, o starém lidojedu, jak jsem v cizině na hlubinách, ale jak se zas vrátím, abych ho pohoupal.“

„Zrovna jako moje Marie, jako moje Marie! Slíbila, že každého rána donese hocha na kopec, aby spatřil první záblesk plachty svého otce! Ano, ano! Už dost! Hotovo! Zamíříme k Nantucketu! Vzhůru, můj kapitáne, prostuduj kurz a plujme! Dívej se, dívej! Vidíš tvář svého chlapce v okně? Můj mává ručkou na kopci!“

Ale Achabův pohled se odvrátil. Zachvěl se, jako když ovocný strom, zničený snětí, shodí své poslední zčernalé jablko na zem.

„Co to je, jaká bezejmenná, nezbadatelná, nezemská moc to je; jaký lstivý, skrytý plán a vládce a krutý, necitelný panovník mi rozkazuje, abych se proti všem přirozeným touhám a láskám dále štval a hnal a prodíral vpřed? Kdo mě to bezohledně uzpůsobuje, abych konal něco, k čemu bych se ve svém vlastním, přirozeně cítícím srdci ani neodvážil sebrat odvahu? Je Achab Achabem? Jsem to já, Bůh, či kdo to je, kdo zvedá tuto paži? Jestliže se však velké slunce nepohybuje vlastní silou, nýbrž je na nebi jenom poslíčkem, jestliže se ani jediná hvězda nemůže otáčet bez pomoci neviditelné síly – jak potom může tlouci toto nepatrné srdce, jak tento nepatrný mozek může tvořit myšlenky? Musí tu být Bůh a ten způsobuje tlukot srdce, způsobuje, že myslím, že žiji – to Bůh, a ne já! Ach nebesa! Jsme otáčeni, hochu, kolem dokola na tomto světě jako tamhle rumpál, a osud je klikou. A po celou tu dobu hle! nebe se usmívá a moře zůstává nezbádané. Podívej se! Vidíš toho tuňáka! Kdo ho naučil pronásledovat a zakousnout onu létající rybu? Kam přijdou vrahové? Koho zatracovat, když sám soudce jest vlečen před soudnou stolici? Ale je mírný, mírný vítr a mírná obloha; a vzduch voní, jako by sem vanul ze vzdálené louky. Někde na svazích And suší seno, Starbucku, a sekáči usnuli v čerstvě pokosené trávě. Usnuli? Ano, ať se plahočíme sebevíc, všichni nakonec spíme na poli. Spíme? Ano, a rezavíme uprostřed zeleně; jako loňské kosy, odhozené a zapomenuté v nedosečeném pokosu – Starbucku!“

Ale důstojník, zoufalstvím bledý jako mrtvola, nepozorovaně zmizel.

Achab přešel palubu a podíval se na druhou stranu, ale ucouvl před dvěma upřenýma očima, jež se zrcadlily ve vodě. Fedallah se nehnutě nakláněl přes totéž zábradlí.