CVII.TESAŘ

Usaďte se jako sultán mezi měsíce Saturnovy a podívejte se jen na člověka naprosto osamoceného, na pojem člověka; připadá vám jako zázrak, jako cosi velkolepého a strastného. Ale podívejte se z téhož hlediska na lidstvo vcelku, a bude se vám z větší části zdát stádem zbytečných duplikátů současných i dědičných. Tesař na Pequodě nebyl duplikátem, třebaže byl nejskromnější, a zdaleka nepředstavoval vznešenou lidskou odloučenost, a proto přichází osobně na toto jeviště.

Jako všichni lodní tesaři, sloužící na moři, a zejména ti, kteří patří k lodím velrybářským, byl do jisté míry prakticky zběhlý a pohotový v četných řemeslech a zaměstnáních spřízněných s jeho řemeslem; tesařství je totiž starodávný, rozvětvený kmen všech četných řemesel, která mají více nebo méně co dělat se dřevem. Ale kromě toho, že se na něho vztahuje všeobecná poznámka, vyslovená výše, byl tesař na Pequodě neobyčejně zručný v oněch tisícerých mechanických úkonech bezejmenných, potřebných v naléhavých případech, které se znovu a znovu vyskytují na velké lodi za tříleté nebo čtyřleté plavby v necivilizovaných a dalekých mořích. Nezmiňujeme-li se ani o jeho pohotovém plnění běžných povinností, když opravoval děravé čluny, prasklá ráhna, předělával tvar špatně formovaných vesel, zasazoval očnice do paluby (tak se říká dřevěným prstencům se žlábkovitým okrajem pro smyčku lana) nebo nové dřevěné hřeby do bočních planěk a konal rozmanité jiné práce, které přímo příslušely jeho vlastnímu řemeslu, byl nadto ještě neobyčejně zručný ve všemožných nesourodých pracích, užitečných i jen pro zábavu.

Jediným velkým jevištěm, kde sehrával všechny své měnlivé rozmanité role, byl jeho ponk se svěráky, dlouhý, hrubý, těžký ponk, vybavený několika svěráky různé velikosti, železnými i dřevěnými. Ponk byl stále pevně připoután k zadní stěně kotlů na palubě, jenom ne v tu dobu, kdy měla loď po boku velrybu.

Někdo shledá, že hrot svorníku na ovíjení je příliš velký, aby se dal snadno zasadit do připraveného otvoru. Tesař jej sevře do jednoho ze svých stále pohotových svěráků a rychle jej opiluje. Zbloudilý suchozemský pták s podivným peřím zabloudí na palubu a je lapen; tesař pro něj udělá klec, jejíž čisté ostrouhané tyčky jsou z kostic grónské velryby a příčné trámce z vorvaní slonoviny, klec ve tvaru pagody. Veslař si vykloubí zápěstí: tesař připraví chladivou koupel. Stubb zatoužil po tom, aby na lopatce všech jeho vesel byly namalovány červené hvězdy. Tesař zašroubuje každé veslo do velkého dřevěného svěráku a symetricky namaluje souhvězdí. Některý námořník si vzpomene, že bude nosit náušnice ze žraločí kosti: tesař mu propíchne ušní lalůčky. Jiný má bolení zubů: tesař vezme kleště, plácne jednou rukou na ponk a požádá pacienta, aby si sedl. Když sebou ubožák při provádění operace neovladatelně škube, obrátí se tesař k dřevěnému svěráku, zatočí klikou a vybídne pacienta, aby si do něho dal sevřít čelist, chce-li, aby mu zub vytrhl.

Tak byl náš tesař veskrze pohotový a zároveň lhostejný a bez úcty ke všemu. Zuby považoval za kousky bílé kosti; hlavy pokládal jen za horní kladky; muže samé měl klidně za vratidla. Zdálo by se, že k těm rozmanitým pracím, prováděným zručně a svědomitě, je třeba zvláštní živé inteligence. Nebylo tomu docela tak. Onen muž nebyl totiž ničím nápadnější než právě jakousi neosobní tupostí – říkám neosobní, poněvadž se tak hodila do okolní spousty věcí, že se zdála součástí tuposti všeobecné, kterou lze pozorovat v celém viditelném světě a která – i když v nesčíslných podobách je neúnavně činná – přece je věčně klidná a nevšimne si vás, i kdybyste kopali základy pro katedrály. Ale tato skoro hrůzná tupost se v něm spojovala, jak se zdálo, také s naprostou bezcitností – a přece ji občas podivínsky okořenil starý, kulhavý předpotopní sípavý humor, který byl tu a tam prošpikován plesnivým vtipem: takovým, který mohl být dobrý pro ukrácení chvíle půlnočním hlídkám na vousaté přední palubě Noemovy archy. Snad proto, že starý tesař byl po celý živo na cestách, nemohl obrůst mechem, když se neustále potloukal z místa na místo; a co víc, tím se dokonce zbavil všech vnějších přílepků, které na sobě snad původně měl. Byl holým abstraktem, nedílným celkem; nekompromisní jako novorozeně; žil bez jakéhokoli předem uváženého vztahu k vezdejšímu nebo příštímu světu. Dalo se bezmála říci, že tato zvláštní nekompromisnost u něho zahrnuje i jakousi nechápavost, neboť se zdálo, že při svých četných řemeslech nepracuje ani tak rozumem nebo pudem, ani prostě proto, že byl k tomu vychován, ani žádnou více méně stejnoměrnou směsí toho všeho – nýbrž jen a jen jakýmsi hluchoněmým postupem, samovolným a přesným. Byl pouhým vykonavatelem a jeho mozek, měl-li kdy jaký, jistě se mu dávno pozvolna vstřebal do svalů v prstech. Podobal se nemyslivým, ale přesto velmi užitečným sheffieldským nožům, multum in parvo, které na pohled vypadají jako obyčejné, jen trochu zbytnělé kapesní nože, ale obsahují nejenom želízka různých velikostí, nýbrž také šroubovák, vývrtku, pinzetu, šídlo, pero, pravítko, pilníček na nehty a vrták. Proto když chtěli nadřízení něco zašroubovat, použili tesaře za šroubovák, a šroub pevně seděl; když potřebovali pinzetu, mohli jej vzít za nohy, a už tu byla.

Ale jak jsme již dříve naznačili, tento otvírací a sklápěcí tesař-všeuměl byl konec konců něco víc než pouhý strojový automat. Když už mu chyběla obvyklá duše, měl v sobě cosi, co ji jaksi proti všem pravidlům nahrazovalo. Co to bylo, zda rtuť či několik kapek silice čpavkové, nedá se říci, ale bylo to v něm a žilo to v něm již asi šedesát let. A tato jeho nevysvětlitelná, důmyslná životní podstata – ta ho právě nutila, aby větší část života mluvil sám k sobě, ale jako nemyslivé kolo, které hučením také mluví samo k sobě. Nebo ještě lépe: jeho tělo bylo strážní budkou a tento samomluvec v ní měl stráž a ustavičně mluvil, aby neusnul.