CXXXIII.STÍHÁNÍ — PRVNÍ DEN

Oné noci za střední hlídky, když stařec – jak bývalo občas jeho zvykem – vystoupil z palubního otvoru, o který se opíral, a šel k svému důlku, najednou prudce zvedl tvář a větřil v mořském vzduchu, jako začne větřit bystrý lodní pes, když se loď blíží k nějakému barbarskému ostrovu. Prohlásil, že musí být nablízku velryba. Brzy všichni muži na hlídce cítili onen zvláštní pach, který vydává živý vorvaň často na velkou vzdálenost. Žádný námořník nebyl ani překvapen, když si Achab podle kompasu a povětrnostní vlajky zjistil přesný směr pachu, jak to jen bylo možné, a potom rychle poručil, aby poněkud změnili kurz lodi a skasali plachty.

Že tato opatření byla bystrá a prozíravá, potvrdilo se dostatečně za úsvitu, neboť na moři přímo vpředu bylo vidět dlouhou, rovnou stopu, hladkou jako olej; vodními varhánkami na okraji a vyleštěným kovovým povrchem připomínala rychlou proudovou vlnu při ústí hlubokého a prudkého toku do moře.

„Obsaďte vrcholky stožárů! Všichni na palubu!“

Dagů bubnoval okovanými konci tří těžkých sochorů na přední palubu a probouzel spáče lomozem jako o posledním soudu, takže okamžitě vylézali z palubního otvoru, šaty v rukou.

„Co vidíte?“ volal Achab, zvedaje obličej k obloze.

„Nic, nic, pane!“ znělo mu v odpověď.

„Nadkošové plachty! – Závětrovky! Dole a nahoře a na obou stranách!“

Když napjali všechny plachty, uvolnil své lano, kterým se dával vytahovat na vrchol hlavního stožáru, a ve chvíli jej tam zvedali. Asi ve dvou třetinách cesty se podíval vodorovnou mezerou mezí hlavní košovou a nadkošovou plachtou a vyrazil výkřik jako poletující racek: „Tamhle chrlí! – Tamhle chrlí! Hrb má jako zasněžený kopec! Je to Moby Dick!“

Vzrušeni pokřikem, který téměř současně spustili i tři muži, kteří měli hlídku na stožárech, námořníci na palubě utíkali k lanoví, aby se podívali na pověstnou velrybu, kterou tak dlouho pronásledovali. Achab se zatím již dostal na nejvyšší příčku, několik stop nad ostatními hlídkami. Taštego stál právě pod ním na úpatí nadkošové čnělky, takže indiánova hlava byla asi ve stejné výši jako Achabova pata. Z této výšky bylo nyní velrybu vidět ve vzdálenosti asi tak jedné míle dopředu. Při každém vzedmutí moře ukázala vysoký zářivý hrb a pravidelně vyrážela do vzduchu pokojný vodomet. Důvěřivým námořníkům se zdálo, že je to týž mlčenlivý vodotrysk, který tehdy pozorovali za měsíčního svitu na Atlantickém a Indickém oceánu.

„A nikdo z vás ji neviděl dřív?“ volal Achab na muže v ráhnoví kolem něho.

„Já ji viděl, pane, skoro v touž chvíli jako kapitán Achab a volal jsem,“ řekl Taštego.

„To nebylo v tu chvíli, v tu chvíli ne – ne, dublon je můj, osud uchoval dublon pro mne. Jenom já; nikdo z vás nemohl zahlédnout bílou velrybu první. Tam chrlí! Tam chrlí! – Tam! Tam zase! – Tam! zase!“ volal táhlým unylým hlasem, jehož rytmus se přizpůsoboval viditelným vodometům velryby, které se postupně zpomalovaly. „Chce se ponořit! Stáhněte závětrovky! Nadkošovky dolů! Připravte tři čluny! Pane Starbucku, nezapomeň, zůstaneš na palubě a budeš řídit loď. Kormidlo, pozor! Loď k návětří, o čárku k návětří! Tak! Jen pevně, člověče, jen pevně! Zvedá ocasní ploutve! Ne, ne, jen černá voda! Jsou už čluny připraveny? Připravte se, připravte se! Spusť mě, pane Starbucku; spouštěj, spouštěj – rychle, rychleji!“ a sklouzl vzduchem dolů na palubu.

„Míří rovnou na stranu závětrnou, pane,“ zvolal Stubb. „Rovnou od nás. Nemohla ještě spatřit loď.“

„Ticho, člověče! Hleď si zvratných lan! Kormidlo, stočit loď po větru! Zvrátit ráhna podél! – Plachty po větru! – Zastavte ji! – Tak; velmi dobře. Čluny, čluny!“

Brzo spustili všechny čluny kromě Starbuckova na moře. Plachty ve všech člunech byly napjaty – všechna pádla pracovala. Čeřivou rychlostí letěly čluny na stranu závětrnou a Achab byl v čele útoku. Fedallahovi zahořely zapadlé oči bledým, smrtelným leskem; odporný úšklebek křivil jeho ústa.

Jako nehlučné ulity loděnek spěchaly lehké přídě po moři, ale jen pomalu se blížily k nepříteli. Jak se k němu přibližovaly, oceán byl stále hladší, jako by přes své vlny natahoval koberec; podobal se louce za poledne, tak byl pokojný. Konečně se udýchaní lovci dostali tak blízko ke kořisti zdánlivě nic netušící, že bylo jasně vidět celý její svítivý hrb, plující osaměle po moři a vytvářející kolem sebe kruh velmi jemné, načechrané, zelené pěny. Na hlavě vzadu poněkud vyvýšené bylo vidět mohutné křivé vrásky. Daleko vpředu po měkkém tureckém koberci vod klouzal bílý, zářivý stín jejího širokého mléčného čela a hravé čeření laškovně doprovázelo tento stín; vzadu se modré vody z obou stran přelévaly do pohyblivého údolí její klidné brázdy a po obou jejích bocích vyrážely jasné bubliny a tančily vedle ní. Ale ty zase pukaly pod lehkými drápky veselých ptáků, kteří ve stech lehce spočívali na moři a potom zas rozmarně odletovali. A jako vlajková tyč, vyčnívající z pomalovaného trupu velkého korábu, tyčila se ze hřbetu bílé velryby velká, ale rozštípnutá násada kopí nedávno vrženého. Občas se tiše snesl některý z lehkonohých ptáků, jichž přeletovalo celé mračno sem a tam nad velrybou jako baldachýn, zachytil se na této tyči a jeho dlouhá ocasní péra vlála jako praporečky.

Velryba plula lehce a vesele – ztělesněná mocná mírnost, odpočívající při rychlém pohybu. Ani Jupiter, když proměněn v bílého býka unášel na hřbetě uloupenou Evropu, držící se ho za půvabné rohy, a s plavnou, okouzlující hbitostí se nesl k svatebnímu háji na Krétě, dívaje se na dívku něžným, zamilovaným pohledem – ani Jupiter, ten velkolepý nejvyšší bůh, nepřekonal slavnou bílou velrybu, když tak božsky plavala.

Podél obou měkkých boků se vzdouvala rozdělená vlna, která však je okamžitě opouštěla a pak v tom rozdvojení uplývala do dálky; oba ty jasné boky velryby sváděly k ráně. Není divu, že se mezi lovci našli takoví, kteří se odvážili ji napadnout, neboť tento její klid nevýslovně dráždil a lákal, ale dostalo se jim osudného poznání, že ten klid jen zahaluje tornáda. Jak klidná, jak lákavě klidná pluješ, ach velrybo! před očima všech těch, kdo tě spatří poprvé, bez ohledu na to, kolik lidí jsi už právě takto obloudila a zničila.

Vznešeně klidným tropickým mořem se pohyboval Moby Dick mezi vlnami, jejichž pleskot tlumilo nesmírné okouzlení. Odpíral nám dosud hrůzný pohled na svůj ponořený trup, zcela skrývaje svou ohyzdnou zkřivenou čelist. Ale brzy se předkem zvolna zvedl nad vodu, celé mramorované tělo na okamžik vytvořilo vysoký oblouk jako Přírodní most ve Virgínii, a varovně mávaje ve vzduchu praporci ocasních ploutví, zjevil se tento velký bůh, potopil se a zmizel z očí. Bílí mořští ptáci utkvívali ve vzduchu, klouzali na křídlech a žádostivě prodlévali nad rozvířenou tůní, která tu po velrybě zbyla.

S vesly vzhůru, s pádly dolů a staženými plachtami houpaly se tři čluny tiše na vodě, čekajíce, až se Moby Dick znovu vynoří.

„Hodinu,“ řekl Achab, který stál jako vrostlý na zádi svého člunu; upíral oči na místo, kde velryba zmizela, do nezřetelných modrých dálek a širých vábivých plání na straně závětrné. To jen na okamžik – jeho oči začaly totiž znovu kroužit při pozorování vodního okruhu. Vítr teď zesílil a moře se začalo vlnit.

„Ptáci! – Ptáci!“ zvolal Taštego.

Bílí ptáci letěli nyní k Achabovu člunu, všichni v dlouhé řadě za sebou, jako když vzlétají volavky. Několik yardů od něho začali poletovat nad vodou, kroužíce s radostným, vyčkávavým křikem. Jejich zrak byl bystřejší nežli zrak lidský; Achab nedokázal vypátrat žádné znamení v moři. Ale jak se upřeně zadíval dolů do hlubin, náhle spatřil ve velké hloubce bílou, živou skvrnu, ne větší než bílý hranostaj; ta se s úžasnou rychlostí zvedala a přitom zvětšovala, až konečně bylo možno jasně rozeznat, jak z nezbadatelných hlubin vyplouvají dvě dlouhé, zakřivené řady bílých, zářivých zubů. Byla to otevřená tlama se zkroucenou čelistí, tlama Moby Dicka; jeho obrovský, stínovaný trup ještě napolo splýval s modří moře. Svítící tlama se rozvírala pod člunem jako otevřená mramorová hrobka. Achab zabral stranou kormidlovým veslem a odrazil člun od toho hrozného zjevu. Potom zavolal na Fedallaha, aby si s ním vyměnil místo, přešel na příď, uchopil Perthovu harpunu a povelel posádce, aby se chopila vesel a byla připravena.

Tím, že byl člun takto včas otočen kolem své osy, měl být připraven, aby stál přídí proti hlavě velryby, pokud byla ještě pod vodou. Ale Moby Dick jako by postřehl tento úskok; se zlomyslnou inteligencí, která mu byla přisuzována, se takřka v mžiku šikmo přesunul a vrásčitou hlavou podélně udeřil do člunu zespoda.

Strašlivý náraz roztřásl na okamžik prudce každou plaňku a kaž­dé žebro člunu. Velryba zatím už ležela napříč na zádech, pomalu a s citem jako kousající žralok vzala příď zplna do tlamy, takže dlouhá, úzká, ohnutá spodní čelist vyrazila vysoko do vzduchu a jeden z jejích zubů uvázl ve vidlici vesla. Namodralá, perlově bílá vnitřní strana čelisti byla jen šest palců od Achabovy hlavy a sahala výše než on. V tomto postavení teď bílá velryba zatřásla lehkým cedrovým člunem jako mírně krutá kočka myší. Fedallah se díval bez úžasu a zkřížil ruce; ale tygrově žlutá posádka se hrnula jeden přes druhého co nejdále na záď.

Oba pružné okraje člunu se prohýbaly dovnitř a ven, jak si velryba takto ďábelsky pohrávala se ztraceným člunem. Její tělo spočívalo pod člunem, proto nebylo možno na ní vrhnout harpunu z přídě, která byla téměř ve velrybě. Ostatní čluny bezděky zastavily jako před náhlou krizí, kterou nelze odvrátit, kdežto monoman Achab se rozzuřil mučivou blízkostí nepřítele, jež ho takto bezmocného a zaživa vložila právě do tlamy, kterou nenáviděl. Vším tím vydrážděn k šílenství, popadl dlouhou čelist holýma rukama a zuřivě se snažil uvolnit sevření. Jak se tak marně namáhal, čelist mu uklouzla, křehké okraje člunu se prohnuly, zhroutily a praskly, neboť obě čelisti se posunuly jako obrovské nůžky poněkud dozadu, překously člun na dvě půlky a opět se pevně zavřely v moři uprostřed dvou plovoucích vraků. Vraky pluly každý zvlášť, rozdrcené konce se potápěly; posádka vraku ze zádi člunu se tiskla k okrajům a usilovně se snažila udržet vesla a dostat se dál.

Ve chvíli, než velryba překousla člun, Achab první postřehl její úmysl podle záludného vynořování hlavy – onen pohyb pro tu chvíli uvolnil její stisk – a v tom okamžiku se jeho ruka naposledy pokusila vyrazit člun z čelistí. Člun však jen sklouzl dále do velrybí tlamy, a jak se přitom naklonil na bok, srazil mu ruku s čelistí, a když se Achab shýbal, aby se mohl odstrčit, byl vyhozen z člunu, a tak padl obličejem přímo do moře.

Moby Dick s pleskotem opustil svou kořist, ale zůstal nedaleko, podlouhlou bílou hlavu vyrážel kolmo vzhůru z vln a opět do nich zapadal. Současně pomalu obracel celé své vřetenovité tělo, takže když se jeho obrovské, vrásčité čelo vynořilo z vody – asi na dvacet nebo více stop – oslnivě se o ně tříštily právě vzduté vysoké vlny se všemi běžícími vlnami, mstivě vystřikujíce drobnou spršku vysoko do vzduchu.¹ Podobně za bouře ustupují jenom klamně vlny v průlivu La Manche, neboť se jen odrazí od základny Eddystonu a v plném rozběhu se vítězně převalí přes jeho vrcholek.

Ale Moby Dick brzy opět zaujal vodorovné postavení a rychle obeplouval rozbitou posádku stále dokola; po jedné straně zviřoval vodu své mstivé stopy, jako by se chtěl vydráždit ještě k dalšímu a smrtelnějšímu útoku. Pohled na roztříštěný člun ho patrně uváděl v zuřivost – jako krev hroznů a moruší, hozených před slony Antiochovy v knize Makabejských. Zatím byl Achab napolo udušen v pěně zvířené nestoudným ocasem velryby a byl příliš zmrzačen, aby mohl plavat – ačkoli se dokázal udržet nad vodou i uprostřed takového víru. Achabova bezmocná hlava vypadala jako zmítaná bublina, která může při sebemenším náhodném nárazu prasknout. Z rozbité zádi se naň díval Fedallah bez zvědavosti a klidně; posádka, jež se držela druhé zmítané poloviny vraku, nemohla mu přispěchat na pomoc; měli víc než dost práce, aby se postarali sami o sebe. Obíhající bílá velryba byla totiž na pohled tak hrozná a plula v kruzích stále se zužujících rychlostí tak planetární, že se zdálo, jako by se řítila rovnou na ně. Ačkoli oba zbývající neporušené čluny byly dosud velmi blízko, přece se neodvážily veplout do víru a udeřit, poněvadž by to mohlo být signálem k okamžitému zničení ohrožených trosečníků, Achaba i ostatních, a v tom případě by ani oni sami neměli naději, že uniknou. Tedy jen napínali zrak a zůstávali na vnějším okraji příšerného pásma, jehož středem teď byla hlava starcova.

Všechno od samého začátku zatím pozorovaly a hlásily hlídky z vrcholků lodních stožárů. Loď hned otočila plachty a plula rovnou k ohroženému místu. Byla nyní už tak blízko, že na ni Achab z vody zavolal: „Jeďte na –“ ale v tom okamžiku na něj dopadla z vody vlna odražená od Moby Dicka a na chvilku jej potopila. Když se z ní namáhavě opět vynořil a dostal se na hřeben vysoké vlny, vykřikl: „Jeďte na velrybu! – Zažeňte ji!“

Příď Pequody se zaměřila, loď prorazila začarovaný kruh a úspěšně oddělila bílou velrybu od její oběti. Zatímco vorvaň rozmrzele odplouval, spěchaly čluny zachraňovat.

Achab byl vtažen do Stubbova člunu s oslepenýma očima podlitýma krví; ve vráskách mu zasychala bílá pěna. Dlouho musel napínat všecku svou tělesnou sílu – to teď přestalo, a on se na chvíli bezmocně poddal tělesnému vysílení: ležel na dně Stubbova člunu všecek zničen jako člověk podupaný stádem slonů. Z hloubi prsou se mu draly strašné steny jako zoufalé volání z propasti.

Ale jak bylo tělesné zhroucení prudké, tak bylo i krátké. V rozpětí pouhého okamžiku soustředí velcí lidé často do jediné hluboké bolesti úplný souhrn drobnějších bolestí, které mají slabší povahy milosrdně rozděleny na celý život. Ačkoli tedy taková srdce trpí pokaždé úhrnně, přece – určí-li tak bohové – soustřeďují v svém životě celé věky žalu, vytvořené jen z chvilkových nadměrných bolestí; vždyť už samo centrum ušlechtilých povah není pouhý bod, ale obsahuje úplné objemy nižších duší.

„Harpuna,“ zvolal Achab, když se nadzvedl a opřel o loket, „je v bezpečí?“

„Ano, pane, vždyť nebyla vržena; tady je,“ řekl Stubb a ukázal mu ji.

„Položte ji přede mne. Chybí někdo?“

„Jeden, dva, tři, čtyři, pět; – bylo pět vesel, pane, a tady je pět mužů.

„To je dobře. – Pomoz mi, člověče. Chci si stoupnout. Tak, tak. Vidím jí! Tam, tam! Pořád míří na závětrnou stranu; jaký má vysoký vodomet! – Ruce pryč! Nechte mě! Věčná míza už zase proudí Achabovi v kostech! Napněte plachtu, připravte vesla; kormidlo!“

Často se stává, když se člun potopí, že pak jeho posádka, zachráněná jiným člunem, pomáhá veslovat v tomto druhém člunu; stíhání pokračuje se zdvojenými vesly, jak se říká. Podobně tomu bylo i tentokrát. Avšak zvýšená síla člunu se nevyrovnala zvýšené síle velryby, neboť ta podle všeho ztrojnásobila úsilí každé ploutve. Velryba plula rychlostí, která jasně naznačovala, že za těchto okolností by se lov zřejmě protáhl do nekonečna nebo by byl zcela beznadějný. Žádná posádka by tak dlouho nevydržela nepřetržitou usilovnou námahu u vesel, která se dá snést jen při velmi častém střídání. Loď sama, jak se někdy stává, slibovala lépe posloužit při dalším stíhání. Proto k ní čluny zamířily a brzy se houpaly na kladkách. Obě části zničeného člunu loď už dříve zachránila. Všechno bylo pak uloženo, plachty napjaty až do vrchu, po stranách přidány závětrné plachty jako dvojkloubová křídla albatrosa a Pequod se pustila na závětrnou stranu po stopě Moby Dícka. Hlídky ze stožárových vrcholků pravidelně hlásily zářivé vodotrysky velryby v obvyklých intervalech. Kdykoli oznámily, že se velryba potopila, Achab si zjistil čas a potom se procházel po palubě, kompasové hodinky v ruce, a sotva prošla poslední vteřina vyměřené doby, už bylo slyšet jeho hlas: „Čí je nyní dublon? Vidíte ji?“ A jakmile odpověď zněla: „Ne, pane,“ hned nařídil, aby ho vytáhli na stožár. Tak plynul den. Achab byl hned na stožáru, ani se nehýbaje, hned zas neklidně přecházel po palubě.

Když takto bez hlesu přecházel, jen občas zavolal na muže na vrcholcích stožárů, někdy rozkázal buď zvednout plachtu ještě výš, nebo ji roztáhnout do větší šíře – když takto přecházel sem a tam, klobouk stažený do očí, pokaždé musel okolo svého zničeného člunu, který byl hozen na zadní palubu a ležel tam převrácený: rozbitá příď u roztříštěné zádi. Konečně se před ním zastavil, a jako se po obloze již zachmuřené často přeženou ještě nové voje mraků, tak se i přes obličej starého muže nyní přehnala ještě další chmura.

Stubb spatřil, jak se Achab zastavil, a snad že zamýšlel – třeba ne z marnivosti – projevit nezmenšenou statečnost a tak si udržet u kapitána pověst odvážlivce, přistoupil a zvolal, dívaje se na vrak: „Bodlák, kterým osel opovrhl. Moc ostře ho píchal do tlamy, pane, haha!“

„Jaký to tvor bez duše, který se směje před vrakem? Člověče, člověče! Kdybych nevěděl, že jsi statečný a nebojácný jako oheň (a také tak nemyslící), přísahal bych, že jsi zbabělec. Před vrakem se nemá ozvat ani nářek, ani smích.“

„Ano, pane,“ řekl Starbuck, kráčeje blíž, „to je vážný pohled. Je to omen, a zlé omen.“

„Omen, omen? – Na to aby byl slovník! Chtějí-li bohové mluvit k člověku otevřeně, budou tak poctiví a promluví otevřeně. Nebudou potřásat hlavou a pronášet babské tajemné narážky. – Dost už, jděte! Vy dva jste opačné póly jedné věci. Starbuck je obrácený Stubb a Stubb zase Starbuck. Vy dva jste celé lidstvo, a Achab stojí osamělý mezi miliony, jež zalidňují zemi, a jeho bližní mu nejsou ani bohové, ani lidé! Zima, zima – třesu se zimou! – Co teď: – Haló, vy nahoře! Vidíte ji? Vyvolávejte každý vodomet, i kdyby chrlila desetkrát za vteřinu!“

Den se chýlil ke konci, jenom lem jeho zlatého roucha ještě šustil. Brzy bylo skoro tma, ale hlídky dosud zůstávaly na stožárech.

„Už se nedá vidět vodotrysk, pane – je moc tma,“ volal hlas ze vzduchu.

„Kam mířila, když jste ji viděli naposled?“

„Jako dřív, pane, – rovnou k závětrné straně.“

„Dobře – teď v noci bude plout pomaleji. Plachty dolů, pane Starbucku, vrchní nadkošovou i nadkošové závětrovky! Nesmíme ji do rána předjet! Patrně cestuje a může každou chvíli odbočit. Pozor, kormidlo! Drž loď před větrem! Muži nahoře, slezte dolů! – Pane Stubbe, pošli novou hlídku na přední stožár a dbej, ať je obsazen až do rána.“ Potom přistoupil k dublonu na hlavním stožáru a řekl: „Hoši, tohle zlato patří mně, protože jsem si je zasloužil, ale nechám je tu až do chvíle, kdy bílá velryba bude mrtva. A kdo z vás ji první spatří toho dne, kdy bude zabita, dostane pak dublon. A jestliže ji onoho dne spatřím opět první já, rozdělím mezi vás všechny desateronásobek jeho ceny. A teď odtud! Ty máš velení, pane.“

Po těchto slovech si stoupl do palubního otvoru vedoucího ke kajutě, stáhl klobouk přes oči a stál tam až do svítání. Jen v určitých intervalech se pohnul, aby se podíval, jak noc pokročila.