XLVII.TKADLEC

Bylo zamračené, dusné odpoledne. Námořníci se líně ploužili po palubě nebo tupě civěli na olověnou vodu. Kvíkveg a já jsme byli příjemně zaměstnáni pletením tak zvané mečové rohože, kterou jsme chtěli ještě připevnit na svůj člun. Všude bylo takové ticho a klid nabitý očekáváním a ve vzduchu se vznášela taková zakletá nálada, že každý zamlklý námořník se zdál pohroužen do svého neviditelného já.

Byl jsem pomocníkem nebo pážetem Kvíkvegovým při pletení té rohože. Jak jsem protahoval tam a zpět útek tenkého provázku mezi dlouhá vlákna osnovy, užívaje své ruky jako člunku, Kvíkveg, stojící vedle mne, znovu a znovu vsouval mezi provázky těžký meč z dubového dřeva a lhostejně se díval na vodu, nedbale a bezmyšlenkovitě přirážeje každé vlákno, kam patřilo. Jak říkám, na celé lodi i na moři zavládla podivná ospalost, přerušovaná jen tupými údery meče, takže se zdálo, jako by to byl tkalcovský stav času a já sám jen pouhý článek, který ustavičně mechanicky tká osud. Tam ležela upevněná vlákna osnovy, vystavená jen jedinému, stále se opakujícímu, neměnnému záchvěvu, a tento záchvěv stačil jen propustit jiné vlákno, tažené napříč, až se potom spojilo s druhým vláknem. Ta osnova mi připadala jako nutnost; tady, uvažoval jsem, si sám posunuji člunek a vetkávám svůj vlastní osud do těch nezměnitelných vláken. Mezitím na útek dopadal Kvíkvegův meč, neuvažující, lhostejný, jednou šikmo, jednou nakřivo, silně nebo slabě, jak kdy, a tato rozmanitost závěrečného úderu dávala hotovému předivu konečný vzhled obdobně rozmanitý. Ten divochův meč, který dává konečnou podobu a tvar jak osnově, tak útku, ten bezstarostný a lhostejný meč zajisté představuje náhodu. Ano, náhoda, svobodná vůle a nutnost pracují společně a nerozcházejí se. Napjatá osnova nutnosti nemůže být odchýlena od svého základního směru – ač o to usiluje každý její opětovný záchvěv, svobodné vůli pak je dovoleno, aby svým člunkem pohybovala mezi danými vlákny, a náhoda, třebaže je omezena napjatými liniemi nutnosti a je v svých pohybech jen postranně řízena svobodnou vůlí, třebaže je takto určována oběma činiteli, náhoda střídavě ovládá oba a posledním zásahem mění tvářnost událostí.

Takto jsme tkali a tkali, až mě náhle vyburcoval zvuk tak zvláštní, protáhlý, divoký a nezemský, že mi klubko svobodné vůle vypadlo z ruky a já stál, dívaje se do oblak, odkud se ten hlas snášel jako pták. Vysoko na stožáru stál potrhlý Taštego z Gay Headu. Horlivě se nahýbal kupředu, ruku měl nataženou jako taktovku a v krátkých intervalech vyrážel výkřiky. Pravda, stejný zvuk se možná v téže chvíli ozýval po všech mořích z několika set hrdel velrybářských hlídek, stojících vysoko ve vzduchu, ale jen málokteré z těch hrdel umělo dát obvyklému starému pokřiku tak podivuhodný spád jako indián Taštego.

Když tak stál nad námi, zpola se vznášeje ve vzduchu, a tak divoce a dychtivě se rozhlížel po obzoru, člověk měl bezmála dojem, že je to prorok nebo jasnovidec, který spatřil stíny osudu a těmi divokými výkřiky oznamuje jejich příchod.

„Tamhle chrlí! Tam! Tam! Tam! Chrlí! Chrlí!“

„Kde je to?“

„Na straně závětrné, asi dvě míle odtud! Jejich celé stádo.“ Rázem byli všichni vzhůru.

Vorvaň vyráží vodomet s pravidelností stejně nezvratnou a spolehlivou, jako hodinky tikají. Proto velrybáři hned rozeznají tyto ryby od ostatních velrybích odrůd.

„Zvedají ocasy!“ volal nyní Taštego. A velryby zmizely.

„Rychle, stewarde!“ křičel Achab. „Kolik je hodin? Čas, čas!“

Steward utíkal dolů, podíval se na hodiny a ohlásil Achabovi přesný čas.

Loď byla teď řízena tak, aby se odvrátila od větru, a mírně plula vpřed. Taštego hlásil, že velryby zamířily směrem závětrným, proto jsme doufali, že je opět uvidíme přímo před naší přídí. Někdy ovšem vorvaň projeví jedinečnou lstivost: po hlavě se potopí jedním směrem, ale pod vodou se obrátí a rychle pluje směrem opačným, avšak nás teď takto klamat nemohly; nebylo totiž proč se domnívat, že ryby, které Taštego viděl, byly nějak poplašeny nebo že vůbec vědí, že jsme jim nablízku. Jeden muž vybraný pro službu na lodi – to jest jeden z těch, kteří nejsou přiděleni do člunů – v tuto chvíli už vystřídal indiána na vrcholu hlavního stožáru. Námořníci z předního a zadního stožáru slezli dolů, bubny se stočeným provazcem upevnili na místa v člunech, vysunuli jeřáby, hlavní ráhna pošinuli nazad; tři čluny se houpaly nad mořem jako tři trsy přímořského motaru nad vysokými skalisky. Jejich nedočkavé posádky se jednou rukou přidržovaly vnějšího zábradlí a jednou nohou vyčkávavě balancovaly na okraji člunu. Tak to vypadá na válečné lodi, když se dlouhá řada mužů chystá skočit na palubu lodi nepřátelské.

Ale v tomto kritickém okamžiku bylo slyšet nenadálé zvolání, které odvrátilo všechnu pozornost od velryby. Všichni se užasle podívali na chmurného Achaba, obklopeného pěti přízraky, které jako by se právě byly zhmotnily ze vzduchu.