CXII.KOVÁŘ

Využívaje mírného letního počasí, které nyní vládlo v těchto zeměpisných šířkách, a připravuje se na zvláště čilé lovy, jež bylo lze zakrátko očekávat, neodnesl Perth, zamazaný, popálený starý kovář, svou přenosnou kovárnu zpět do skladiště, když skončil pomocné práce pro Achabovu nohu, nýbrž ponechal ji na palubě, pevně přivázanou k okům svorníků na hlavním stožáru. Velitelé člunů i harpunáři a veslaři teď od něho skoro ustavičně žádali nějakou drobnou práci, aby jim buď předělal, opravil, nebo nově zhotovil různé jejich zbraně a výstroj pro čluny. Často jej obklopoval dychtivý kruh mužů čekajících, až budou obslouženi; drželi rýče, hlavice kopí, harpuny a oštěpy a žárlivě střežili každý pohyb jeho učerněných rukou při těžké práci. Ale starcovo kladivo bylo trpělivé a vládla jím trpělivá ruka. Nereptal ani nedával najevo netrpělivost nebo rozmrzelost. Mlčenlivý, obezřelý a vážný, ohýbaje nahrbená záda ještě víc, lopotil se ustavičně, jako by lopota byla život sám a těžké údery jeho kladiva jako by byly těžkými údery jeho srdce. A tak tomu bylo. – Přesmutný úděl!

Zvláštní starcova chůze, jakési nepatrné, ale zřejmě bolestné podklesávání při chůzi vzbudilo zvědavost námořníků hned na začátku plavby. Konečně podlehl jejich neustálým a nepříjemným dotazům, a tak se stalo, že všichni nyní znali potupný příběh jeho nešťastného osudu.

Jednou o půlnoci za mrazivé zimy, opozdiv se vlastní vinou na cestě mezi dvěma okresními městy, kovář zpola omámený cítil, jak ho přemáhá smrtelná únava, a uchýlil se do rozvalené stodoly. Následek toho byl, že ztratil prsty u obou nohou. Po tomto přiznání se námořníci dověděli část po části jeho životní drama: čtyři akty radosti a dlouhý pátý akt smutku, akt, který dosud nedospěl ke katastrofě.

Byl to stařec, který se ve věku téměř šedesáti let dočkal opožděně toho, čemu se v názvosloví bídy říká úpadek. Býval výborným řemeslníkem, neobyčejně proslulým, a měl mnoho práce. Patřil mu dům se zahradou, objímal mladistvou, milující ženu, která vypadala bezmála jako jeho dcera, a tři čiperné, růžové děti. Každou neděli chodil do přívětivého kostela v háji. Ale jedné noci se do jejich šťastného domova vplížil pod pláštěm tmy jakýsi troufalý lupič, nadto ještě velmi obratně maskovaný, a okradl je o všechno. A co horšího, kovář sám nevědomky zavedl tohoto lupiče do své domácnosti. Byla to čarodějná láhev. Když vytáhl osudnou zátku, vyrazil ven ďábel a zničil jeho domov. Kovářova dílna byla z rozumných a praktických důvodů v přízemí jeho obydlí a měla zvláštní vchod, takže mladá a milující zdravá žena naslouchala nikoli s nešťastnou nervozitou, nýbrž s velkou radostí mohutnému bušení perlíku, svíraného mladou rukou starého manžela. Ozvěna úderů, tlumená podlahami a stěnami, stoupala k ní, ne nepříjemně, do pokoje dětí, které ukolébávala do spánku železná písnička vytrvalé práce.

Ach, běda, běda! Ach, smrti, proč někdy nedovedeš přijít v pravý čas? Kdybys byla vzala starého kováře k sobě, dříve než propadl úplné zkáze, byla by měla mladá vdova půvabný zármutek a její sirotci mohli v pozdějších letech snít o legendárním otci opravdu úctyhodném a všichni by byli měli jmění, jež by je zbavilo starostí. Smrt však skosila kteréhosi ctnostného staršího bratra, na jehož denní lopotě byla zcela závislá jiná rodina, a starce horšího než neužitečného nechala stát, až ho ohyzdná rez života připraví k snadnější žni.

Nač to všechno vyprávět? Přestávky mezi ranami v přízemí kovárny byly den za dnem delší a delší a každá rána byla den ze dne slabší než předcházející. Manželka seděla strnule u okna, její oči bez slz se třpytivě upíraly na uplakané tváře dětí. Měchy splaskly, pec zahltil popel, dům byl prodán, matka sklesla pod vysokou trávu na hřbitově, dvě děti ji tam postupně následovaly, a starý muž bez domova, bez rodiny se odpotácel jako tulák ve smutku; všechen jeho zármutek nebudil úctu; jeho šediny byly jen terčem posměchu pro plavovlasé kudrnáče!

Smrt se zdá jediným žádoucím zakončením takového života. Smrt však znamená jen být vržen do oblasti nevyzkoušeného neznáma. Ve smrti jen poprvé přímo potkáváme tu možnou existenci nesmírných dálek, pustin, vod, nekonečna. Proto lidem, kteří toužebně vyhlížejí smrt, ale ještě si zachovali vnitřní odpor k sebevraždě, takovým lidem všedárný a všejímavý oceán vábivě rozprostírá před očima celou svou pláň nepředstavitelných, úchvatných hrůz i podivuhodných dobrodružství nového života. A ze srdce nekonečných Pacifiků jim zpívají tisíce mořských panen: „Sem přijď, člověče zlomeného srdce; tady je jiný život, netrestá vinu okamžitou smrtí; tady jsou nadpřirozené divy, pro které není třeba umírat. Přijď sem! Ponoř se do vodního života! Dá ti zapomenout na pevninský život, který se tě nyní hrozí jako ty jeho – zapomenutím hlubším, než může dát smrt. Přijď sem! Postav si také svůj náhrobek na hřbitově a pojď sem a žij tu, dokud si tě nevezmem za muže!“

Naslouchajíc těmto hlasům z východu i ze západu, za časného jitra i večer, když se šeřilo, odpověděla kovářova duše: Ano, přijdu! A tak se Perth vydal na lov velryb.