XCIV.STISK RUKY

Onu Stubbovu velrybu, tak draze vykoupenou, jsme řádně přitáhli k boku Pequody, kde námořníci pravidelně vykonávali všechny práce již dříve popsané, od sloupání tuku a vytažení hlavy až po stáčení heidelberského sudu nebo nádrže.

Zatímco se někteří zaměstnávali stáčením, jiní odtahovali větší kádě, jakmile byly naplněny vorvaninou, a když nadešel příslušný čas, ještě než se začalo vyškvařovat, pečlivě tuto vorvaninu upravovali, o čemž si hned promluvíme.

Zchladla a zkrystalizovala do té míry, že jsem zpozoroval, když jsem si s jinými sedl před velkou Konstantinovu lázeň z ní, jak se podivně sesedla v kusy, tu a tam se převalující v tekutině. Naší povinností bylo rozmačkat tyto kusy zase v tekutinu. Příjemná a vonná povinnost! Není divu, že vorvanina byla za starých dob tak oblíbeným kosmetickým prostředkem. Takový očišťovač! Taková příjemná látka! Takový zjemňovač! Takový rozkošný změkčovač! Měl jsem ve vorvanině ruce sotva pár minut, a už jsem měl pocit, že se mé prsty změnily v úhoře, jak se počaly svíjet a stáčet.

Když jsem tu tak pohodlně seděl na palubě, nohy křížem, po kruté dřině u rumpálu, pod modrou, klidnou oblohou, kdy plachty na lodi zplihle visely a loď mírně klouzala, když jsem koupal ruce mezi těmito jemnými, lahodnými kuličkami napitého vaziva, utkaného téměř za hodinu, když se mi tučně rozplývaly v prstech a vypouštěly všechno své bohatství jako vyzrálé hrozny víno, když jsem vdechoval tuto čistou vůni, doslovně a doopravdy jako vůně jarních fialek, prohlašuji vám, že jsem po tu dobu žil jako na muškátové louce! Zapomněl jsem úplně na naši hroznou přísahu a v této podivuhodné vorvanině jsem si od ní omyl ruce i srdce. Bezmála jsem začal věřit staré paracelsovské pověře, že vorvanina má zvláštní schopnost zmírnit žár hněvu. Koupaje se v oné lázni, cítil jsem se božsky prost vší zášti, nedůtklivosti nebo zloby jakéhokoli rázu.

Mačkat, mačkat, mačkat! po celé dopoledne; mačkával jsem vor­vaninu, až jsem se do ní sám téměř rozpustil. Mačkal jsem vorvaninu, až se mne zmocnil zvláštní druh šílenství, a shledal jsem, že v ní bezděčně tisknu ruce svých spolupracovníků, zmýlil jsem si je s těmi jemnými kuličkami. Toto zaměstnání vzbuzovalo city tak překypující, laskavé, přátelské a něžné, že jsem nakonec neustále tiskl jejich ruce a díval se jim unyle do očí, jako bych chtěl říci: Ach, drazí spolubližní, proč bychom v sobě nadále živili nějakou sociální hořkost nebo byli nevlídní či nevraživí? Pojďte, stiskněme si všichni kolem dokola ruce, nebo se dokonce vtiskněme jeden v druhého, rozmělněme se všichni bez výjimky jen v samé mléko a vorvaninu laskavosti!

Kéž bych tak mohl mačkat vorvaninu věčně! Neboť od té doby, co jsem po mnoha delších opětovných zkušenostech pochopil, že ve všech případech musí člověk nakonec omezit nebo aspoň přesunout svou představu o dosažitelném štěstí, nehledat je v rozumu nebo obraznosti, nýbrž v ženě, srdci, lůžku, stolu, sedle, krbu, ve vlasti; když jsem to všechno pochopil, jsem připraven hníst vorvaninu věčně. V myšlenkách na noční vidiny zřel jsem dlouhé řady andělů v ráji a každý z nich měl ruce v nádobě s vorvaninou.

Mluvíme-li o vorvanině, je záhodno zmínit se o jiných věcech s ní spřízněných, na které dojde, když se připravuje vorvaň k vyškvařování.

Nejdříve přijde tak zvaná bělka, získaná ze zužující se části ryby a také z tlustších kusů ocasních ploutví. Je tuhá, poněvadž jsou v ní ztuhlé šlachy – je to vlastně svalová vycpávka – ale přece jen obsahuje trochu tuku. Po odříznutí od velryby se bělka nejdříve rozseká v menší příhodné pláty, nežli přijde ke kráječi. Tyto kusy se hodně podobají kvádrům berkshirského mramoru.

Rozinkový pudink se říká jistým ojedinělým kusům velrybího masa, které tu a tam přiléhají k tukové pokrývce a jsou často jako ona velmi olejnaté. Jsou na pohled docela osvěžující, milé a krásné. Jak jméno naznačuje, maso má neobyčejně bohaté strakaté zabarvení, podklad je pruhován sněhobíle a zlatě a poset skvrnami temně rudými a purpurovými. Jsou to rozinky rubínů, zasazené do citronových obrazců. Přese všechny rozumové důvody se stěží ubráníte, abyste to nejedli. Přiznávám se, jednou jsem se odkradl za přední stožár a okusil ty kousky. Řekl bych, že to chutnalo asi jako znamenitý řízek z kýty mohutného francouzského jelena, který by byl zabit první den po zahájení honební sezony – kdyby ona sezona spadala do neobvykle krásného vinobraní na vinicích v Champagni.

Pak se při této práci objevuje ještě jiná látka, a to velmi zvláštní, kterou však sotva dovedu výstižně popsat. Nazývá se slobgollion; jméno je velrybářsky svérázné stejně jako podstata této věci. Je to cosi nevýslovně sliznatého, tažného a nejčastěji to nacházíme v kádích s vorvaninou po delším hnětení a potomním přelévání. Domnívám se, že jsou to podivuhodně tenké, protrhané blány obalu, které se slily.

Gurry je název, jehož původci jsou vlastně lovci velryb grónských, ale někdy ho mimochodem užívají i lovci vorvaňů. Označuje tmavou klihovatou látku, seškrábanou z hřbetu velryby grónské neboli pravé. Hodně této látky pokrývá obyčejně paluby oněch podřadných lidí, kteří loví toho neurozeného leviatana.

Klíšťky. Toto slovo vlastně nepatří do velrybářského slovníku, ale když ho používají velrybáři, nabývá tam domovského práva. Velrybářské klíšťky jsou krátký, tuhý pás šlachovité látky, vyříznutý ze zužující se ocasní části leviatana. Je na palec tlustý a velký asi jako železná část motyky. Vytíráte-li jím podlahu napuštěnou olejem, působí jako kožené stěradlo a zcela hravě jako kouzlem k sobě přitahuje všechnu nečistotu.

Chceme-li se poučit o všech těchto skrytých věcech, bude nejlépe, sestoupíme-li rovnou do tukárny a důkladně si promluvíme s těmi, kdo tam pracují. O tomto místě jsme už pověděli, že slouží za úschovnu pokrývkových pásů odloupnutých a odvinutých z velryby. Když nastane vhodná doba k rozsekávání tuku, tato místnost nahání hrůzu všem začátečníkům, zvláště v noci. Po jedné straně, kde bliká svítilna, zůstává kus místa volný pro dělníky. Ti obyčejně pracují ve dvojicích, jeden má bodec a hák a druhý rýč. Velrybářský bodec se podobá fregatnímu zlezačskému kopí téhož jména a hák se podobá háku k zachycení člunu. Dělník hákem nabodne pruh tuku a snaží se jej držet, aby neklouzal, jak se loď houpe a naklání na bok. Muž s rýčem stojí na vrstvě samé a rozsekává ji svisle na velké kusy. Rýč je tak ostrý, jak jen ho brousek dokáže naostřit. Muž s rýčem je bos. Tuk mu někdy pod nohama ujede jako sáňky. Usekne-li si některý prst u nohy své nebo u nohy svého pomocníka – nesmíte se tomu ani příliš divit! Prsty na nohou bývají vzácné u veteránů z tukárny.