XV.ŠKEBLÍ POLÉVKA

Za pozdního večera malý Mech pohodlně zakotvil a Kvíkveg vyšel se mnou na břeh. Toho dne jsme ovšem nemohli už nic podniknout, jenom si obstarat večeři a nocleh. Hostinský „U velryby“ nám doporučil hostinec svého bratrance Hosey Husseye „U dvou kotlů“, o němž pravil, že je nejlépe vedeným hotelem v celém Nantucketu. Také nás ujistil, že bratranec Hosea je proslulý škeblí polévkou. Zkrátka, dal nám jasně na srozuměnou, že uděláme nejlíp, zkusíme-li to „U dvou kotlů“. Ale směr, který nám naznačil – jít podle žlutého skladiště na pravoboku, až spatříme bílý kostel na levoboku, potom se držet levoboku, až dojdeme k nároží, tři čárky k pravoboku; potom že se máme zeptat prvního člověka, kterého potkáme, kde je ten hostinec – toto spletité určení směru nás zpočátku velmi mátlo, zvláště když Kvíkveg začal tvrdit, že žluté skladiště – naše první východisko – musí nám zůstat po levoboku, kdežto já rozuměl Petru Rakvovi, že říká na pravoboku. Ale když jsme se tak chvíli potloukali tmou a zaklepáním občas vyburcovali některého pokojného obyvatele, abychom se zeptali na cestu, konečně jsme došli k něčemu, co nás nenechalo na pochybách.

Dva ohromné dřevěné hrnce, černě natřené a zavěšené za ucha, houpaly se na příčném trámu přibitém k starému stožáru, který stál před starým průjezdem. Ramena trámu byla na jedné straně seříznuta, takže se ten starý stožár nemálo podobal šibenici. Snad jsem byl tehdy příliš přístupný takovým dojmům, ale při pohledu na tuto šibenici jsem se neubránil neurčitým obavám. Cítil jsem divnou křeč v krku, když jsem se díval na přečnívající dva konce; ano, byly dva, jeden pro Kvíkvega a druhý pro mne. To je zlé znamení, řekl jsem si. Mým prvním ubytovatelem ve velrybářském přístavu byl pan Rakev; v kapli lovců velryb na mne zíraly náhrobní desky a tady šibenice! A ještě pár hrozných černých kotlů! Mají připomínat pekelné kotle?

Z těchto úvah mě vyburcoval pohled na pihovatou blondýnu v žlutých šatech, stojící na verandě před hostincem. Nad ní se houpala kalně červená lampa, která se hodně podobala zraněnému oku. Žena se zuřivě hádala s mužem v červené vlněné košili.

„Táhni už,“ řekla mu, „nebo ti ukážu!“

„Pojď, Kvíkvegu,“ řekl jsem, „jsme na místě. To je paní Husseyová.“

Nemýlil jsem se; pan Hosea Hussey sice nebyl doma, ale mohl se spolehnout, že ho manželka ve všem dokonale zastane. Když jsme jí oznámili, že si přejeme večeři a nocleh, paní Husseyová prozatím odložila další vádu, uvedla nás do malé světnice, usadila nás ke stolu pokrytému zbytky nedávno skončené večeře a obrátila se k nám se slovy: „Škebli nebo tresku?“

„Jaké by byly ty tresky, paní?“ řekl jsem velmi zdvořile.

„Škebli nebo tresku?“ opakovala.

„Škebli k večeři? Studenou škebli? Myslíte opravdu škebli, paní Husseyová?“ otázal jsem se. „To je přece jen trochu studené a slizké přivítání v zimě, co, paní Husseyová?“

Ale paní Husseyová velice spěchala, aby se mohla zas pustit do muže v červené košili, který na to čekal před domem, a protože podle všeho zaslechla jen slovo „škeble“, chvátala k otevřeným dveřím do kuchyně, křikla tam: „Škebli pro dva!“ a zmizela.

„Kvíkvegu,“ řekl jsem, „myslíš, že nám dvěma stačí k večeři jedna škeble?“

Avšak teplá, vonná pára z kuchyně vyvracela naše tušení, zdánlivě chmurné. Když nám přinesli kouřící polévku, tajemství bylo příjemně vysvětleno. Ach, drazí přátelé, slyšte mě! Polévka byla uvařena z malých šťavnatých škeblí, sotva větších než lískové oříšky, promíchaných s rozdrcenými lodními suchary a nasoleným vepřovým, nakrájeným na kostičky! To vše bylo omaštěno máslem a vydatně opepřeno a osoleno. Poněvadž naše chuť k jídlu byla zostřena mrazivou plavbou, a zejména proto, že Kvíkveg viděl před sebou své oblíbené rybí jídlo a že polévka byla opravdu znamenitá, spořádali jsme ji velmi rychle. Když jsem se potom na chvilku opřel o lenoch židle a vzpomněl si, že paní Husseyová nabízela škebli a tresku, řekl jsem si, že udělám malý pokus. Přistoupil jsem ke kuchyňským dveřím, pronesl velmi důrazně slovo „treska“ a vrátil jsem se na své místo. Za chvilku jsme opět ucítili vůni páry, ale poněkud odlišnou a netrvalo dlouho a před námi stála výtečná polévka z tresky.

Dali jsme se znovu do jídla, a zatímco potápíme lžíce do mísy, pomyslím si: To bych rád věděl, zda tohle jídlo nějak působí na mozek! Co se to říká, že kdo jí škeble, je hloupý? „Podívej se, Kvíkvegu, nemáš v míse živého úhoře? Kde máš harpunu?“

Nejrybnatější ze všech rybnatých míst byl hostinec „U dvou kotlů“, který si dobře zasloužil své jméno, neboť tady se v kotlích stále vařily polévky. Polévka k snídani, polévka k obědu a polévka k večeři, až se člověk ohlížel, nelezou-li mu skrze šaty rybí kosti. Okolí domu bylo vydlážděno lasturami škeblí. Paní Husseyová nosila náhrdelník z leštěných tresčích obratlů a Hosea Hussey si dal svázat účetní knihy do znamenité kůže ze starého žraloka. Mléko páchlo rybinou, což jsem si nedovedl vysvětlit, až jsem se jednou ráno procházel na pobřeží mezi rybářskými čluny a uviděl Hoseovu straku, jak se pase na rybích zbytcích; vykračovala si v písku, na každém paznehtu odříznutou tresčí hlavu, takže to vypadalo, jako by chodila v trepkách, na mou věru!

Po večeři jsme dostali od paní Husseyové lampu a poučení, kudy vede nejkratší cesta do postele, ale když Kvíkveg první vykročil ke schodům, hostinská natáhla ruku a žádala, aby jí vydal harpunu; ve svých světnicích nedovolí přechovávat harpuny. „Proč ne?“ zeptal jsem se. „Každý opravdový velrybář spí se svou harpunou – a proč by ne?“

„Protože je to nebezpečné,“ odpověděla. „Od té doby, co se mladý Stiggs vrátil z té nešťastné plavby, kdy byl půl páta roku pryč a přivezl jen tři sudy tuku, a potom jsme ho našli mrtvého vzadu v přízemí a v boku měl harpunu, nedovolím žádnému nocležníkovi, aby si na noc bral do světnice takové nějaké nebezpečné zbraně. Tak, pane Kvíkvegu (neboť už znala jeho jméno), já si vezmu to vaše železo a dám vám na ně pozor až do rána. Ale polévka – jakou chcete k snídani, lidi, škeblí nebo tresčí?“

„Obojí,“ řekl jsem, „a pro změnu si dáme pár uzených slanečků.“