XXVII.RYTÍŘI A PANOŠI

Stubb byl druhým důstojníkem. Pocházel od mysu Cod, a tak mu podle místního zvyku říkali „muž od mysu Cod“. Byl to bezstarostný člověk, ani zbabělec, ani hrdina; s lhostejnou tváří čelil nebezpečím, jak přicházela. Když při honbě nastávala nejkritičtější situace, hleděl si své práce klidně a soustředěně jako truhlářský dělník najatý na celý rok. Měl dobrou náladu, jako kdyby nejnebezpečnější srážka byla pouze společenskou večeří a jeho posádka pozvanými hosty. Potrpěl si nesmírně na pohodlné zařízení své části člunu, jako dbá starý postilion, aby to měl na kozlíku útulné. Ve chvíli, kdy se octl u samé velryby, přímo tváří v tvář smrti, zacházel s nemilosrdným kopím chladnokrevně a zručně jako pohvizdující klempíř s kladivem. Pobroukával si staré rozpustilé popěvky, i když stál proti nejzuřivější obludě. Náš Stubb dávno přivykl nebezpečí, takže tlama smrti mu připadala jako pohovka. Nedá se říci, co si myslil o smrti samé. Je otázka, zda na ni vůbec kdy myslil. A jestliže se mu po příjemné večeři myšlenky zatoulaly oním směrem, tedy to jako starý námořník jistě považoval za jakousi výzvu hlídky, aby vylezl nahoru a tam se čile něčím zabýval, něčím, co pozná, až uposlechne rozkazu, dříve ne.

Co vlastně, snad ještě spolu s jinými věcmi, udělalo ze Stubba takového pohodlného, nebojácného člověka, který tak vesele nese břímě života ve světě plném ustaraných podomních obchodníků, ohnutých k zemi pod svými ranci; co v něm probouzelo náladu dobrou, téměř bezbožně dobrou? Jistě to byla jeho dýmka. Krátká černá dýmčička patřila k normálním rysům jeho obličeje stejně jako nos. Spíše byste se byli nadáli, že vyleze z visutého lůžka bez nosu nežli bez dýmky. Měl stále pohotově celou řadu dýmek už nacpaných, seřazených na poličce na dosah ruky, a kdykoli šel spat, vykouřil je všechny po pořádku, zapaluje jednu od druhé, a potom je znovu nacpal, aby byly připraveny. Když se Stubb oblékal, vstrčil dýmku do úst dřív než nohy do kalhot.

Říkám, že toto neustálé kouření bylo jistě aspoň jednou z příčin jeho zvláštní povahy. Každý ví, že náš zemský vzduch, ať již na pevnině či na moři, je hrozně prosycen neznámými smutky nesčetných smrtelníků, kteří zemřeli, vydechujíce jej. A jako v době cholerové epidemie někteří lidé si při chůzi přidržují u úst kapesník napuštěný kafrem, tak možná Stubbův tabákový kouř působil jako dezinfekční prostředek proti všem lidským strastem.

Třetím důstojníkem byl Flask, rodák z Tisbury v Martha’s Vine­yardu. Krátký, zavalitý červený mladík, velmi bojovný, pokud šlo o velryby, jenž si zřejmě myslil, že velcí leviatani ho osobně a navždy urazili, a proto považoval za otázku své cti ničit je, kdekoli se s nimi setká. Byl tak dokonale prost vší úcty k mnohým divům jejich majestátní velikosti a tajemným způsobům a byl tak neschopen vůbec si představit jakékoli nebezpečí hrozící mu, když se s nimi utká, že ve své ubohé mysli považoval podivuhodnou velrybu jen za jakousi větší myš nebo nejvýš vodní krysu, na jejíž zabití stačí jen trochu úskočnosti a trochu času a námahy. Ovládán nevědomou, nic netušící nebojácností, počínal si bezohledně, pokud šlo o velryby, pronásledoval je pro zábavu a tříletá plavba kolem mysu Hornu byla jen tříletou velkolepou kratochvílí. Tak jako tesařské hřebíky dělíme na hřebíky kované a hřebíky řezané, tak i lidstvo lze podobně rozdělit. Malý Flask patřil ke kovaným, které mají pevně sedět a dlouho vydržet. Na lodi Pequod mu říkali King-Post, poněvadž postavou připomínal to krátké, hranaté dřevo, známé tímto jménem u velrybářů v Arktidě, špalek, který četnými paprskovitě vybíhajícími kolíky do něho zasazenými ochraňuje loď před nárazy ledové tříště v oněch bouřlivých vodách.

Tito tři důstojníci – Starbuck, Stubb a Flask – zaujímali důležitá místa. Podle obecného předpisu veleli na Pequodě třem člunům. Až kapitán Achab povede v onom velkolepém bitevním šiku své síly k útoku proti velrybám, tito tři předáci budou kapitány rot. Či spíše, poněvadž budou ozbrojeni každý svým dlouhým ostrým velrybářským kopím, bude to vybraná trojice kopiníků, kdežto harpunáři – to budou vrhači oštěpů.

Při tomto slavném rybaření je každý důstojník nebo předák jako někdejší gotický rytíř doprovázen vždy svým kormidelníkem nebo harpunářem, který ho v určitých okamžicích vyzbrojuje novým kopím, když se mu staré zle zkroutí nebo při útoku ohne, a mezi těmito dvěma muži také obyčejně vzniká svazek důvěrně přátelský; proto je pochopitelné, že na tomto místě uvádíme, kdo byli harpunáři na Pequodě a který patřil ke kterému předákovi.

První ze všech byl Kvíkveg, jehož si vybral Starbuck, první důstojník, za svého panoše. Kvíkvega již známe.

Další byl Taštego, čistokrevný indián z Gay Headu, nejzápadnější výspy Martha’s Vineyardu, kde jsou dosud poslední zbytky vesnice rudochů, která dlouho vydatně zásobovala sousední ostrov Nantucket nejodvážnějšími harpunáři. Mezi rybáři jsou obyčejně známi souhrnným jménem Gayheaderů. Taštegovy dlouhé, hladké, černé vlasy, jeho vystouplé lícní kosti a černé, kulaté oči – u indiána orientální svou velikostí, ale antarktické svým výrazným třpytem – to vše dostatečně ukazovalo, že zdědil nepokaženou krev oněch hrdých válečníků a lovců, kteří s lukem v ruce pronikali pralesy pevniny, hledajíce proslulého novoanglického losa. Taštego již nestopoval divokou zvěř v lesích, nýbrž lovil teď slavné velryby v moři. Synova bezpečně zasahující harpuna vhodně nahradila neselhávající luk jeho otců. Při pohledu na jeho tříslovou hněď a jeho ohebné hadí končetiny byl by člověk bezmála uvěřil pověrám některých prvotních puritánů, že tento divoký indián je synem vládce vzdušných démonů. Taštego byl panošem druhého důstojníka, Stubba.

Třetím harpunářem byl Dagů, obrovitý, jako uhel černý divošský negr, mohutný jako lev, pravý Ahasver na pohled. Z uší mu visely dva zlaté kruhy tak veliké, že jim námořníci říkali kruhy na lana a žertovali, že jimi zajistí zdvíhací lana u hlavní plachty. Dagů se dal v mládí dobrovolně na velrybářskou loď kotvící v jednom opuštěném zálivu na jeho rodném pobřeží. A poněvadž nebyl nikde jinde nežli v Africe, v Nantucketu a v pohanských přístavech nejvíce navštěvovaných rybářskými loděmi a poněvadž již po mnoho let žil odvážným velrybářským životem na lodích, jejichž majitelé zvlášť bedlivě dbali o to, jaké muže najímají, uchoval si Dagů všechny své barbarské ctnosti a vykračoval si po palubách vzpřímen jako žirafa, v celé nádheře svých šesti stop a pěti palců, bez bot. Když se člověk na něho díval, cítil tělesné ponížení a běloch stojící před ním vypadal jako bílá vlajka, která přišla poprosit pevnost o příměří. Je podivné, že tento majestátní černoch, Ahasver Dagů, byl panošem malého Flaska, který vedle něho vypadal jako šachová figurka. Pokud jde o zbytek posádky na Pequodě, budiž řečeno, že dnes každý druhý z mnoha tisíc mužů, zaměstnaných na lodích v americkém velrybářstvu, je cizinec, ač téměř všichni důstojníci jsou rodilí Američané. Tohle je v americkém velrybářství stejné jako v americké armádě a válečném i obchodním loďstvu i mezi dělníky při stavbě amerických průplavů a železnic. Říkám, že to je stejné, protože ve všech uvedených případech rodilí Američané doslova poskytují rozum a ostatní svět zase štědře dává svaly. Nemalý počet těchto námořníků velrybářů přísluší na Azory, kde se často zastavují velrybářské lodi, aby posílily své posádky otužilými venkovany z těchto skalnatých krajin. Stejně se grónští velrybáři, vyplouvající z Hullu nebo z Londýna, zastavují na Shetlandských ostrovech, aby doplnili posádku. Na zpáteční cestě je tam opět vysadí. Nevím, čím to je, ale nejlepšími lovci velryb jsou ostrované. Na Pequodě byli téměř samí ostrované čili, jak jim také říkám, Isolati: neuznávají, že je společná pevnina pro všechny lidi, ale každý Isolato žije na své vlastní pevnině. Jaká to byla sbírka osamělců, sdružených na jedné palubě! Jako nějaká deputace Anacharsise Clootse ze všech ostrovů moře a ze všech končin světa, doprovázejícího starého Achaba na Pequodě, aby předložila stížnosti lidí té soudné stolici, od které se přemnozí z nich už nevrátí. Černý malý Pip – ten se nevrátil, ach ne – ten odešel dříve! Chudák hoch z Alabamy! Brzy ho spatříte, jak na chmurné přídi Pequody bubnuje na tamburínu, připravuje se tak na čas věčný, až pro něho pošlou, aby společně s anděly na velké přídi ve výšinách tloukl v slávě na svou tamburínu. Tady byl nazýván zbabělcem, tam přivítán jako hrdina!