IV.PŘIKRÝVKA

Když jsem se nazítří za bílého dne probudil, shledal jsem, že Kvíkvegova paže je ovinuta kolem mne nesmírně láskyplně a oddaně. Někdo by si mohl bezmála myslit, že jsem jeho manželka. Přikrývka byla sešívaná z různobarevných kusů, plná zvláštních malých mnohobarevných čtverečků a trojúhelníků. Jeho paže, tetovaná po celé délce nekonečným krétským bludištěm obrazů, z nichž se žádný odstínem nepodobal druhému – snad proto, že paže byla na moři vystavena slunci a stínu nesoustavně, poněvadž rukávy košile bývají vyhrnuty v různých dobách nestejně – ta paže, musím říci, vypadala jako pruh naší sešívané přikrývky. Opravdu, když jsem se probudil a jeho paže ležela na přikrývce, stěží jsem ji od ní rozeznal, tak barvy splývaly; jen podle tíhy a tlaku jsem poznal, že mě Kvíkveg objímá.

Měl jsem divné pocity. Dovolte, pokusím se je vysvětlit. Vzpomínám si, že se mi přihodilo něco podobného ještě v dětství; nikdy jsem si nebyl zcela jist, byl-li to sen či skutečnost. Takhle to bylo. Provedl jsem nějaké darebáctví – myslím, že jsem se pokoušel vlézt do komína, poněvadž jsem před několika dny viděl kominíka, jak tam leze. Moje macecha, jež mě beztoho neustále bila nebo mě posílala bez večeře spat, vytáhla mě za nohu z komína a poslala mě do postele, neohlížejíc se na to, že jsou dvě hodiny odpoledne, dne 21. června, nejdelšího dne v roce na naší polokouli. Bylo mi hrozně. Nedalo se nic dělat, proto jsem šel nahoru do svého pokojíčka v druhém patře, svlékal jsem se co nejpomaleji, jen abych zabil čas, a s hořkým povzdechem jsem zalezl pod přikrývku.

Tam jsem ležel, sklíčeně si vypočítávaje, že musí uplynout šestnáct hodin, než budu moci očekávat vzkříšení. Šestnáct hodin v posteli! Už při tom pomyšlení mě bolelo v kříži. A k tomu bylo tak světlo; slunce svítilo do okna, na ulici hlučně rachotily povozy a po celém domě se ozývaly veselé hlasy. Bylo mi hůř a hůře – až konečně jsem vstal, oblékl se a v punčochách jsem se tiše kradl dolů. Vyhledal jsem macechu, padl před ní na kolena a prosil ji jako o zvláštní milost, aby mi za mé uličnictví pořádně nabila. Ať mě potrestá jakkoli, jen ať nemusím tak nesnesitelně dlouho ležet v posteli. Byla to však macecha ze všech nejlepší a nejsvědomitější, a já se musel vrátit do svého pokoje. Po několik hodin jsem tam ležel s otevřenýma očima a bylo mi tak bídně, že jsem už nikdy nic takového nepocítil, ani při pozdějších velkých neštěstích. Konečně jsem asi upadl v neklidný, děsivý spánek; probíral jsem se z něho pomalu – napolo ještě ponořen ve sny – a otevřel jsem oči; pokoj, dříve zalitý slunečním světlem, byl nyní pohroužen v úplnou temnotu. V tu chvíli jsem se celý zachvěl, nic nebylo vidět, nic nebylo slyšet, připadalo mi však, že v mé ruce spočívá ruka nadpřirozená. Má paže ležela na přikrývce a bezejmenný, nepředstavitelný, mlčenlivý přízrak nebo tělo, kterému ruka patřila, jako by seděl u mé postele. Připadalo mi, že věky se kladou na věky, jak jsem tam ležel, ztuhlý nejděsivějšími obavami, neodvažuje se odtáhnout ruku; a přece jsem si přitom myslil, že kdybych jí mohl jen maličko pohnout, zlomím to hrozné kouzlo. Nevím, jak toto vědomí konečně pominulo. Ale když jsem se ráno probudil, s hrůzou jsem se rozpomněl na celý zážitek a potom jsem se po celé dny a týdny a měsíce utápěl v marných pokusech o vysvětlení té záhady. Ještě dnes se tím často obírám.

Odmyslíme-li si hrozný strach, pak ovšem mé pocity ve chvíli, kdy jsem tu nadpřirozenou ruku cítil ve své, byly svou zvláštností velmi podobné těm, které jsem zakoušel při probuzení, když jsem viděl, že mě objímá Kvíkvegova pohanská paže. Pomalu se mi vybavovaly události uplynulé noci, střízlivě, kousek po kousku, a ze všeho zůstával jen dojem komičnosti. Ač jsem se pokusil pohnout jeho rukou – uvolnit manželské sevření – přece mě spící harpunář stále tiskl tak pevně, jako by nás mohla od sebe odloučit jen smrt. Pokusil jsem se ho probudit – „Kvíkvegu!“ – ale on odpovídal jen chrápáním. Potom jsem se převalil s pocitem, jako bych měl krk v koňském chomoutu. Náhle jsem ucítil slabé škrábnutí. Odhodil jsem přikrývku a hle! vedle divocha odpočíval tomahavk, jako by to bylo nemluvně s ostrou tváří. To jsem v pěkné bryndě, věru; za bílého dne v cizím domě v posteli s lidojedem a tomahavkem! „Kvíkvegu! – buď tak hodný, Kvíkvegu, probuď se!“ Teprve po dlouhém třepání a hlasitých a neustálých výtkách, že je neslušné, aby muž objímal tak manželsky svého kamaráda, podařilo se mi dostat z něho zabručení. Potom odtáhl paži, otřásl se jako novofundlandský pes, který právě vylezl z vody, posadil se na posteli strnule jako kůl a díval se na mne. Mnul si oči, jako by se nemohl upamatovat, kde se tu beru, ale brzy mu zřejmě začalo tak trochu svítat. Ležel jsem klidně a bez obav jsem si prohlížel tohoto podivného tvora. Když si konečně uvědomil, jakého má spoluspáče, a smířil se s tou skutečností, vyskočil na podlahu a jistými znameními a zvuky mi naznačil, budu-li si přát, že se nejdříve oblékne on a potom mi ponechá celý pokoj, abych se mohl oblékat o samotě. Kvíkvegu, řekl jsem si, to je za těchto okolností předehra docela civilizovaná. Divoši mají opravdu vrozený smysl pro ohleduplnost, říkejte si, co chcete; je úžasné, jak bytostná je jejich zdvořilost. Činím Kvíkvegovi tuto zvláštní poklonu, poněvadž se mnou jednal s takovým ohledem a šetrností, kdežto já se prohřešil velkou hrubostí; civěl jsem na něho z postele a pozoroval všechny jeho pohyby při oblékání, neboť na chvíli u mne zvědavost zvítězila nad slušným vychováním. Nedivte se, vždyť člověka, jako byl Kvíkveg, neuvidíte každý den a jeho chování stálo za neobvyklou pozornost.

Začal se oblékat od hlavy, narazil si nejprve kastorový klobouk – mimochodem hodně vysoký – a pak začal shánět boty, ač byl ještě bez kalhot. Proč to dělal, věru nedovedu říci – ale jeho dalším počinem bylo, že se vtěsnal – s botami v rukou a kloboukem na hlavě – pod postel. Podle různého hekání a napínání jsem soudil, že se namáhá s obouváním, ačkoli pokud vím, žádné pravidlo slušnosti od nikoho nežádá, aby se při obouvání skrýval. Ale Kvíkveg, jak vidíte, byl v přechodném stadiu – ani housenka, ani motýl. Byl jen natolik civilizován, že ukazoval svou cizokrajnost co možná nejpodivněji. Jeho výchova nebyla dosud skončena. Ještě nematuroval. Kdyby nebyl trochu civilizován, byl by se možná vůbec netrápil s botami; a kdyby nebyl stále ještě divochem, ani ve snu by ho nenapadlo lézt při obouvání pod postel. Konečně se objevil – klobouk měl hodně pomačkaný a sražený přes oči – a začal našlapovat a kulhat po pokoji, jako by na boty nebyl dost zvyklý; zřejmě ho při prvním náporu pronikavého jitřního chladu tlačil a trýznil jeho pár vlhkých, svraštělých bot z hověziny – podle všeho neušitých na míru.

Povšiml jsem si teď, že okno nemá záclony a že sem je přes úzkou ulici z protějšího domu dobře vidět, a uvědomil jsem si, jak málo slušný je Kvíkveg, když má na sobě o málo více než klobouk a boty; poprosil jsem ho tedy, jak nejlépe jsem dovedl, aby si s oblékáním pospíšil a zejména aby si co nejrychleji natáhl kalhoty. Uposlechl a začal se mýt. V tu ranní dobu by si každý křesťan umyl obličej, ale Kvíkveg se k mému úžasu spokojil s omytím hrudi, paží a rukou. Potom oblékl vestu, a uchopiv kus tvrdého mýdla z umyvadla na stole, ponořil je do vody a začal si mydlit tvář. Dával jsem pozor, kde asi má břitvu, on však, hleďme, vzal harpunu stojící u postele, oddělal dlouhé dřevěné držadlo, stáhl chránítko ze špice, ostří trochu obtáhl na botě, přistoupil k střípku zrcadla na stěně a začal energicky škrabat či spíše harpunovat své tváře. Kvíkvegu, myslím si, takhle užíváš Rogerovy nejlepší oceli po čertech důkladně! Později – když jsem poznal, z jaké znamenité oceli jsou špice harpuny a jak nesmírně ostré jsou vždy její dlouhé a rovné kraje, už jsem se tolik nedivil takovémuto holení.

Kvíkveg se brzy dooblékl a pyšně vypochodoval z pokoje, zahalen do velké, tlusté lodivodské kazajky a třímaje svou harpunu jako maršálskou hůl.