LIX.CHOBOTNICE

Pomalu se brouzdajíc planktonovými lukami, Pequod se stále držela svého směru na severovýchod k ostrovu Jávě. Mírný vítr poháněl její kýl klidnými vodami, takže se její tři vysoké hrotité stožáry lehce kývaly v slabém vánku jako tři vlídné palmy na rovině. A dosud – v dlouhých mezidobích – bylo za měsíčných nocí stále vidět lákající vodotrysk.

Ale jednoho průzračného modrého rána, kdy se nad mořem prostíral klid téměř nepřirozený, ač to nebylo ticho nijak tíživé, a kdy se na vodách leskla táhlá sluneční stezka, jako by se přes hladinu položil zlatý prst, ukládající zachovat nějaké tajemství; ve chvíli, kdy si lehké vlnky šeptaly, jak tiše ubíhaly, za takového hlubokého ticha viditelné sféry spatřil Dagů z vrcholu hlavního stožáru podivný přízrak.

V dálce se lenivě zvedala obrovská bílá hmota, stoupala výš a výš z azurového moře, rozvíjejíc se do šíře, až konečně zazářila před naší přídí jako sněhová lavina právě spadnuvší z hor. Tak na okamžik zasvítila a potom zvolna mizela a potápěla se. Ještě jednou se pozvedla a tiše zářila. Nepodobala se velrybě; a přece – je to Moby Dick? uvažoval Dagů. Přízrak se opět ponořil, ale když se objevil znovu, zaječel černoch hlasem, který každého muže protkl jako dýka: „Tam! Tam zase! Tamhle vystupuje! Přímo před námi! Bílá velryba, bílá velryba!“

Na tento pokřik se námořníci hnali k ráhnovým hrotům, jako se včely při rojení ženou k větvím stromů. V parném slunci stál Achab s obnaženou hlavou na šikmém čelenu na přídi, jednu ruku napřáhl daleko za sebe, aby byl připraven dávat rozkazy kormidelníkovi, a dychtivě se zahleděl směrem, který nahoře označovala napjatá, nehybná paže Dagůova.

Působilo snad poznenáhlu na Achaba prchavé zjevování jednoho klidného a osamělého vodotrysku? Působilo na něho do té míry, že byl nyní hotov spojovat představy mírnosti a klidu s prvním pohledem na tu jedinečnou velrybu, kterou pronásledoval, či ho svedla jeho nedočkavost? – Ať už tomu bylo jakkoli, sotva zřetelně spatřil bílou masu, hned horlivě a zprudka dával rozkazy k spuštění člunů.

Brzo byly čtyři čluny na vodě. Achab plul v čele a všichni hbitě veslovali k své kořisti. Brzy se potopila, a zatímco jsme s připravenými vesly čekali, až se opět vynoří, hle! znovu se začala pomalu zvedat na témž místě, kde se potopila. V tu chvíli jsme bezmála ani nevzpomněli na Moby Dicka, a jen se dívali na ten zjev – nejpodivuhodnější, jaký kdy tajemná moře doposud lidstvu odhalila. Na vodě plula obrovská měkká hmota, osminu míle dlouhá a široká, barvy svítivě smetanové. Nesčetná dlouhá ramena jí paprskovitě vybíhala ze středu a kroutila a svíjela se jako hnízdo hroznýšů anakonda; zdálo se, že chtějí slepě popadnout každý nebohý předmět, na který dosáhnou. Nebylo možno rozeznat na ní hlavu ani předek, ani žádnou známku vnímání nebo pudů. Kolébána vlnami ležela tu jako nezemské zjevení života, beztvaré, náhodné.

Když opět pomalu zmizela se slabým srknutím, Starbuck, dívaje se stále ještě do zvířených vod, kde se potopila, zvolal divoce: „Raději bych byl viděl Mody Dicka a bojoval s ním, než tebe, ty bílý duchu!“

„Co to bylo, pane?“ otázal se Flask.

„Obrovská živá chobotnice, kterou prý spatřilo jen málo velrybářských lodí, jimž pak bylo dopřáno vrátit se do přístavu a vyprávět o ní.“

Ale Achab nepromluvil. Obrátil svůj člun a vracel se k lodi. Ostatní ho stejně mlčky následovali.

Ať už lovci vorvaňů obecně spojovali s podívanou na tohoto tvora pověry jakékoli, pohled naň je nesporně tak nezvyklý, že ho konečně začali považovat za zlověstné znamení. Chobotnici lze spatřit jen zřídka; ač ji všichni do jednoho prohlašují za největšího tvora žijícího v oceáně, přece jen málokterý má poněkud jasnější představu o její pravé podobě a podstatě. Přesto však věří, že chobotnice je vorvaňovi jedinou potravou. Jiné druhy velryb nacházejí potravu na hladině a lidé je mohou při krmení pozorovat; vorvaň však shání všechnu svou potravu v neznámých oblastech pod hladinou a jen dohadem se může nepřímo zjistit, čím se vlastně živí. Je-li příliš vytrvale pronásledován, někdy vyvrhne cosi, co je možno považovat za jednotlivá ramena chobotnice. Některé z kusů takto ukázaných byly dlouhé dvacet i třicet stop a víc. Předpokládá se, že obluda, jíž ramena patřila, se jimi obyčejně přidržuje u mořského dna a že vorvaň, na rozdíl od ostatních druhů, má zuby proto, aby mohl napadnout chobotnici a roztrhat.

Jsou již důvody k domněnce, že obluda kraken biskupa Pontoppidana bude nakonec určena jako chobotnice. Jak ji biskup líčí, její střídavé vynořování a potápění a ještě jiné podrobnosti, o kterých se zmiňuje, jsou společné oběma těmto tvorům. Ale je třeba velké zdrženlivosti, pokud jde o jeho údaje o neuvěřitelných rozměrech té obludy.

Někteří přírodopisci, mlhavě obeznámení s pověstmi o tajemném tvoru, o kterém se tu mluví, zařadili chobotnici mezi sépie, kam, jak se zdá, podle některých vnějších znaků opravdu patří, ale jen jako Anak, obr svého rodu.