CXXV.RYCHLOMĚR A ŠŇŮRA

Ačkoli Pequod, osudem stíhaná, byla za této plavby již tak dlouho na moři, užívali jejího rychloměru na šňůře jen zřídka. Některé lodi obchodní a mnohé velrybářské zanedbávají úplně měření, zejména když křižují. Pevně spoléhají na jiné způsoby, jak určit postavení lodi. Zároveň ovšem, a často spíše jen pro formu a pro nic jiného, zaznamenávají pravidelně každou hodinu na obvyklou tabulku směr, kterým loď pluje, i odhadnutou průměrnou rychlost. Tak tomu bylo i na Pequodě. Dřevěné kolo s připojeným hranatým rychloměrem visely dlouho netknuty pod zábradlím na zádi. Deštěm a vodní sprší navlhly, na slunci a ve větru se zbortily a přístroj, visící tak dlouho nečinně, zpuchřel spojeným působením všech živlů. Ale Achab toho všeho nedbal, ovládnut svým rozmarem, a když se za několik hodin po scéně s magnetkou podíval na kolo, uvědomil si, že kvadrant už nemá, a vzpomněl si na svou vášnivou přísahu o rychloměru. Loď při plavbě zapadala, vzadu se vlny bouřlivě vzdouvaly.

„Haló, vy tam vpředu! Spustit rychloměr!“

Přišli dva námořníci. Zlatově zbarvený Tahiťan a šedivý muž z Manu.

„Chopte se kola, jeden z vás, budu spouštět.“

Šli až na kraj zádi ke straně návětrné, kde se paluba lodi větrem nakloněné téměř nořila do smetanového moře, které útočilo na bok.

Muž z Manu uchopil kolo, držel je ve výši za vyčnívající držadla vřetena, kolem něhož se otáčí cívka šňůry, a tak tu stál s hranatým rychloměrem svěšeným, dokud k němu Achab nepřikročil.

Achab stál před ním a lehce odvíjel asi třicet nebo čtyřicet závitů, aby si vytvořil počáteční smyčky, které měl hodit do moře. Tu se však odvážil promluvit starý muž z Manu, jenž bedlivě pozoroval kapitána i šňůru.

„Pane, nedůvěřoval bych jí. Ta šňůra vypadá příliš zpuchřelá. Dlouhý žár a mokro ji zničily.“

„Ta vydrží, starý pane. Což snad dlouhý žár a mokro zničily tebe? Zdá se, že držíš dobře pohromadě. Nebo snad správněji, život tě drží, ne ty jej.“

„Držím cívku, pane. Ale jak myslí můj kapitán. Pro mé šediny se nehodí, abych se hádal, zejména ne s představeným, který nikdy nic neuzná.“

„Co to znamená? Máme tu záplatovaného profesora na univerzitě královny přírody, postavené na žulových základech? Ale zdá se mi, že je příliš užitečný. Kde ses narodil?“

„Na malém skalnatém ostrově Manu, pane.“

„Výborně! Tos dobře trefil na svět.“

„To nevím, pane, ale narodil jsem se tam.“

„Na ostrově Manu, na ostrově Člověk, což? To je dobré i jinak. Tady je člověk z člověka. Muž narozený na nezávislém kdysi ostrově člověk, a nyní člověčenství zbavený člověk z člověka; který je vysáván – čím? Nahoru s tím kolem! Mrtvá, slepá stěna rozbije nakonec všechny zvídavé hlavy. Nahoru s ním! Tak!“

Rychloměr byl vržen do moře. Volné závity se rychle napínaly v dlouhou šňůru táhnoucí se za lodí a potom se naráz kolo začalo točit. Rychloměr byl valícími se vlnami hned škubavě vyzvedán, hned strhován a jeho vlečný odpor způsobil, že se starý muž, který držel kolo, podivně zapotácel.

„Drž pevně!“

Rup! Šňůra příliš napjatá se prohnula v dlouhou girlandu. Vlečný rychloměr se utrhl.

„Rozdrtil jsem kvadrant, hrom obrátil magnetické střelky, a teď šílené moře urve šňůru rychloměru! Ale Achab dovede všechno spravit. Vytahuj šňůru, Tahiťane, a ty ji navinuj, muži z Manu! A hleďte, aby tesař udělal nový rychloměr, a ty sprav šňůru! Postarejte se o to!“

„Odchází. Pro něj jako by se nic nestalo. Ale já mám dojem, že se uvolňuje osa z prostředku světa. Navinuj, navinuj, Tahiťane! Tahle šňůra se rozvinuje neporušená a rychlými otáčkami, ale zpátky se vrací zpřetrhaná a tuze pomalu. Vida, Pip! Jdeš nám pomoci, Pipe?“

„Pipe? Komu říkáš Pipe? Pip vyskočil z velrybářského člunu. Pip je nezvěstný. Podívejme se, zda jste ho tu, rybáři, nevylovili. Ta šňůra jde ztěžka. Myslím, že se jí drží. Setřes ho s ní, Tahiťane! Setřes ho, nebudeme sem vytahovat žádné zbabělce. Tam! Jeho ruka právě proráží vodu. Sekeru! Sekeru! Usekněte ji – my sem nevytahujeme žádné zbabělce. Kapitáne Achabe, pane, pane! Je tu Pip a chce se zase dostat na palubu.“

„Ticho, ty potrhlý budižkničemu,“ zvolal muž z Manu a uchopil ho za loket. „Pryč odtud!“

„Větší idiot vždycky plísní menšího,“ bručel si Achab, přistupuje k nim. „Ruce pryč od té svátosti! Cos říkal, hochu, kde že je Pip?“

„Tam za lodí, pane, vzadu. Tam, tam!“

„A kdo jsi ty, hochu? Nevidím tvůj odraz v prázdných panenkách tvých očí. Ach bože, tato lidská bytost by mohla být sítem, kterým by se prosívaly nesmrtelné duše! Kdo jsi, hochu?“

„Zvoník, pane. Cinkač. Lodní vyvolavač. Bim, bam, bim! Píp, Pip! Sto liber hlíny odměnou za Pipa; pět stop vysoký – vypadá zbaběle – podle toho se nejrychleji pozná. Bim, bam, bim! Kdo viděl Pipa, toho zbabělce?“

„Nemůže být žádného srdce nad sněžnou čarou. Ach ty chladné nebe! Zhlédni sem! Zplodilo jsi toto nešťastné dítě a opustilos je, ty tvořivý požitkáři! Pojď, hochu, dokud Achab bude žít, budeš bydlit v jeho kajutě. Dojímáš mě do nejhlubších hlubin nitra, hochu. Jsi ke mně připoután provazci utkanými z vláken mého srdce. Pojď, půjdeme dolů!“

„Co je to? Tady je sametová kůže žraloka,“ pohlížel upřeně na Achabovu ruku a ohmatával ji. „Ach, kdyby jen byl chudák Pip poznal něco tak laskavého, snad by se byl nikdy neztratil! Tohle mi připadá, pane, jako lanové zábradlí. Něco, čeho se mohou držet slabé duše. Ach pane, zavolejte sem teď Pertha, ať skuje tyhle dvě ruce dohromady, černou s bílou, poněvadž ji už nikdy nechci pustit.“

„Ach hochu, ani já nechci pustit tvou ruku, ledaže bych tě tím zavlékal do hrůz ještě větších než ty dosavadní. Nuže, pojď do mé kajuty. Hle, vy, kteří věříte, že v bozích je soustředěno všechno dobro a v člověku všechno zlo, podívejte se, jak vševědoucí bohové zapomínají na trpícího člověka! A člověk, třeba je idiot a neví, co dělá, přece je pln něžných citů lásky a vděčnosti. Pojď! Jsem pyšnější na to, že tě vedu za tvou černou ruku, než kdybych tiskl ruku císaře!“

„Tam jdou dva blázniví,“ hučel si starý muž z Manu. „Jeden blázní, že je silný, druhý blázní slabostí. Ale tady je konec té shnilé šňůry – a jak z ní teče! Spravovat ji, co? Myslím, že by bylo nejlepší mít šňůru celou novou. Zeptám se na to pana Stubba.“