LXXII.OPIČÍ ŠŇŮRA

Při lomozném rozsekávání a zpracovávání velryby musí mužstvo posádky často přebíhat z přídě na záď. Hned je třeba pomocníka tady, hned zas chtějí někoho jinde. Nikdo nemůže zůstat stále na jednom místě, protože je třeba udělat všechno všude najednou. Podobně se vede i tomu, kdo se snaží vylíčit tyto výjevy. Musíme se nyní trochu vrátit. Už jsme řekli, že při prvním záseku do zad velryby se hák na tuk vsunuje do zvláštní díry vysekané rýči důstojníků. Ale jak se věc tak nemotorná a těžká, jako je hák, do oné díry upevňuje? Zasadil jej tam můj důvěrný přítel Kvíkveg, který měl jako harpunář povinnost sestoupit kvůli tomu na hřbet obludy. V přemnohých případech však okolnosti vyžadují, aby harpunář zůstal na velrybě, dokud se neskončí celé odlupování nebo odkrajování. Podotýkám, že velryba je skoro celá ponořena, až na ony části, které se právě zpracovávají. Tam dole tedy, nějakých deset stop pod úrovní paluby, zmítá se chudák harpunář zpola na velrybě, zpola ve vodě, jak se ohromná masa pod ním otáčí jako kolo šlapacího mlýna. Při této příležitosti Kvíkveg vystupoval ve skotském úboru – měl košili a ponožky – v nichž se, aspoň mému zraku, jevil neobyčejně výhodně, a nikdo neměl lepší příležitost ho pozorovat, jak hned uvidíme.

Poněvadž jsem byl divochovým veslařem, to jest osobou, která sedí v člunu hned za harpunářem (u druhého vesla od přídě), bylo mou radostnou povinností, abych ho opatroval, když provádí tento obtížný úkol, při němž se plazí po čtyřech na hřbetě mrtvé velryby. Viděli jste italské kluky s kolovrátkem, jak drží poskakující opičku na dlouhém provázku? Právě tak, stoje nad srázným bokem lodi, držel jsem Kvíkvega dole na moři provazem, který se v rybářství odborně nazývá opičí šňůra; ta byla přivázána k silnému pruhu plachtoviny, jímž byl divoch opásán.

Bylo to zábavně nebezpečné zaměstnání pro nás pro oba. Než budeme pokračovat, je nutno říci, že opičí šňůra byla upevněna na obou koncích: ke Kvíkvegovu širokému pásu z plachtoviny a k mému úzkému pásu koženému. A tak jsme byli na čas spojeni, abychom spolu snášeli dobré i zlé, a kdyby se chudák Kvíkveg tak potopil, že by už nevyplaval, potom jak zvyk, tak čest vyžadovaly, abych nepřeřízl šňůru, ale dal se za ním stáhnout do vody. Takto nás tedy pojila jakási prodloužená šňůra siamských dvojčat. Kvíkveg byl mým neodlučitelným dvojčetem a já jsem se nemohl nijak zbavit nebezpečných závazků, které mi ukládalo toto konopné pouto.

Chápal jsem svou situaci tak vážně a metafyzicky, že jsem při bedlivém hlídání jeho pohybů zřetelně poznával, že má vlastní osobnost s ním teď splynula v akciovou společnost dvou; má svobodná vůle byla smrtelně zasažena a jeho přehmat nebo neštěstí by mohlo i mne nevinného strhnout nezaslouženě do zkázy a smrti. Proto jsem tady v tom viděl jakési mezivládí Prozřetelnosti; vždyť její nestranná spravedlnost by byla nikdy nemohla schválit tak velké bezpráví. A uvažuje o tom ještě dále – zatímco jsem chvílemi vytahoval Kvíkvega mezi velrybou a lodí, která hrozila rozdrtit jej na kaši – uvažuje ještě dál, dospěl jsem k názoru, že se mé postavení přesně podobá situaci každého dýchajícího smrtelníka, jenom s tím rozdílem, že ve většině případů on tak či onak bývá v tomto siamském spojení s mnoha jinými smrtelníky. Položí-li se váš bankéř, jste hotov; pošle-li vám lékárník v pilulkách omylem jed, zemřete. Pravda, namítnete možná, že při nesmírné opatrnosti můžete snad těmto a rozmanitým jiným neštěstím v životě uniknout. Ale ať jsem dohlížel na Kvíkvegovu opičí šňůru jakkoli pozorně, někdy jí trhl tak, že jsem div nesklouzl do moře. Také jsem nijak nemohl zapomenout, že kdybych dělal nevím co, přece ovládám jen jeden konec provazu.¹

Již jsem podotkl, že jsem musel často trhnutím vyzvednout chudáka Kvíkvega, když při stálém otáčení velryby a kymácení lodi někdy zapadl mezi velrybu a loď. Rozdrcení však nebylo jediným nebezpečím, v kterém se ocital. Žraloci se nedali odstrašit nočním masakrem; znovu a mocněji lákáni krví dříve uzavřenou v mrtvém těle, která z něho teď začala prýštit – zuřiví žraloci se hemžili kolem jako včely v úlu.

A právě uprostřed nich byl Kvíkveg. Často je odkopl nohama. Je opravdu neuvěřitelné, že žralok, jinak nevybíravý masožravec, málokdy se dotkne člověka, láká-li ho taková kořist, jako je mrtvá velryba.

Přesto však možno věřit, že bylo jen rozumné ostře je pozorovat, když si tak dravě pochutnávali. Proto měl Kvíkveg ještě jinou ochranu kromě opičí šňůry, kterou jsem občas trhl, abych odtáhl chudáka kamaráda z příliš blízkého sousedství žraločí tlamy zvlášť zuřivé. Taštego a Dagů, zavěšení na jednom z lešení po boku lodi, ustavičně mávali nad jeho hlavou párem ostrých velrybářských rýčů a pobíjeli tolik žraloků, kolik jich jen mohli zasáhnout. Toto jejich konání bylo dozajista velmi nezištné a blahovolné a připouštím, že měli s Kvíkvegem nejlepší úmysly, jenže při nadměrné horlivosti, s níž mu chtěli pomoci, i z toho důvodu, že jak Kvíkveg, tak žraloci byli občas napolo ukryti vodou krvavě zkalenou, mohly pak jejich nevybíravé rýče mnohdy amputovat spíše nohu než ocas. Ale chudák Kvíkveg, hekající a lopotící se s velkým železným hákem – chudák Kvíkveg se patrně modlil jen k Jojovi a život poroučel do rukou svých bohů.

Dobrá, dobrá, drahý kamaráde a blíženče, uvažoval jsem, když jsem přitahoval a uvolňoval šňůru při každém vzedmutí moře, co na tom celkem záleží? Což nejsi výtečným obrazem každého člověka, nás všech v tomto velrybářském světě? Neprozkoumaný oceán, na který se díváš, je život. Žraloci jsou tvoji nepřátelé, rýče – tvoji přátelé; a mezi těmi žraloky a rýči, ubohý hochu, jsi v pěkné kaši!

Ale odvahu! Chystají ti něco dobrého, Kvíkvegu. Neboť ve chvíli, kdy se vysílený divoch se zmodralými rty a očima podlitýma krví konečně vyšplhá po řetězu a zastaví se nad lodním bokem – teče z něho a chvěje se proti své vůli – v tu chvíli k němu přistoupí steward a s dobromyslným, utěšujícím pohledem mu podává – co? Trochu horkého koňaku? Ne! podává mu – nebesa! – sklenici vlažného zázvorového čaje!

„Zázvor? Cítím opravdu zázvor?“ ptal se podezíravě Stubb, přistupuje blíže. „Ano, to je jistě zázvor,“ pravil, nahlížeje do netknuté dosud sklenice. Chvíli postál, jako by nevěřil svým očím, potom klidně přikročil k užaslému stewardovi a pomalu říkal: „Zázvor? Zázvor? Budeš tak laskav, pane stewarde, a povíš mi, jakou přednost má zázvor? Zázvor! Je snad zázvor nějaký druh paliva, kterého, pane stewarde, užíváš, abys zažehl oheň v tomhle lidojedovi, třesoucím se zimou? Co, u ďábla, je zázvor? – kamenné uhlí? – palivové dříví? – zápalky? – troud? – střelný prach? – Povídám, co je k čertu zázvor, že tadyhle chudáku Kvíkvegovi nabízíš sklenici zázvorové břečky!“

„V tomhle má jistě prsty nějaká záludná abstinentní společnost,“ dodal náhle a přistoupil k Starbuckovi, jenž právě přišel z přídě. „Podívejte se na tu břečku, pane! Čichněte k ní, prosím!“ Potom, pozoruje důstojníkův obličej, dodal: „Pane Starbucku, tento steward měl tu drzost, že takovou medicínu nabídl Kvíkvegovi právě teď, když se vrátil z velryby. Cožpak je steward nějaký lékárník? A ostatně, smím-li se zeptat, je tohle pravý lék, kterým lze vdechnout znovu život do člověka napolo utopeného?“

„Myslím, že ne,“ odpověděl Starbuck, „je to pěkná brynda.“

„No počkej, stewarde,“ zvolal Stubb, „já tě naučím, jak léčit harpunáře! Žádné tvé lékárnické lektvary! Chceš nás otrávit, co? Dals nás pojistit na život a teď nás chceš všechny otrávit a shrábnout peníze, viď?“

„To já neudělal,“ zvolal steward, „to teta Charita přinesla ten zázvor na loď a nařídila mi, abych harpunářům nikdy nedával žádné lihoviny, ale jen tuhle zázvorovku – jak tomu říkala.“

„Zázvorovku! Ty zázvorový darebáku! Tu máš a utíkej pěkně do skříně a přines něco lepšího. Doufám, že nedělám nic špatného, pane Starbucku! Je to kapitánův rozkaz – grog pro harpunáře na velrybě.“

„Správně,“ odpověděl Starbuck, „ale už ho nebij, radši –“

„Ach, já nikomu neublížím, když udeřím, leda když udeřím velrybu nebo něco takového. Ale ten chlapík je lasička. Co jste chtěl říci, pane?“

„Jen tohle: Jdi s ním dolů a vezmi si sám, co potřebuješ.“

Když se Stubb znovu objevil, měl v jedné ruce tmavou láhev a v druhé jakousi krabici na čaj. Láhev obsahovala silnou kořalku a podal jí Kvíkvegovi. Krabice byla dar tety Charity a byla radostně věnována vlnám.