LXXV.HLAVA VELRYBY GRÓNSKÉ —Z HLEDISKA SROVNÁVACÍHO

Přejděme teď přes palubu a důkladně si prohlédněme hlavu velryby grónské.

Jako lze vznešenou hlavu vorvaně v celkové její podobě srovnat s římským válečným vozem (zejména vpředu, kde je tak široce zaokrouhlena), tak zase hlava velryby grónské vypadá zhruba jako obrovská vysoká bota – podobnost poněkud neelegantní! Před dvěma sty lety holandský cestovatel přirovnal její tvar k ševcovskému kopytu. A v takovém kopytě nebo botě – jako je to v té chůvině pohádce o staré ženě s celým rojem dětí – může být velmi pohodlně ubytována ta žena i všechno její potomstvo.

Ale jak se k oné obrovské hlavě přibližujete, začíná se vám před očima různě měnit, podle toho, odkud se díváte. Stojíte-li na jejím temeni a díváte-li se na dva esovité chrlicí otvory, mohli byste celou hlavu považovat za obrovskou basu a ony otvory za průřezy v její ozvučné desce. Když zas upřete oči na zvláštní hřebenový výrůstek navrchu – na tu zelenou škeblovitou věc, které obyvatelé Grónska říkají „koruna“ a rybáři v jižních mořích „čepec“ grónské velryby, upřete-li oči na tuto věc, budete hlavu pokládat za kmen obrovského dubu s ptačím hnízdem v rozsoše. Jistě vám taková představa vytane, když budete pozorovat živé kraby, kteří hnízdí na tomto čepci, pokud ovšem nebude vaše obraznost upoutána druhým odborným výrazem „koruna“; v tomto případě vás velmi zaujme myšlenka, že mocná obluda je opravdu korunovanou královnou moře a její zelená koruna že byla pro ni udělána takovýmto podivuhodným způsobem. Je-li však velryba královnou, vypadá příliš nevrle, aby nosila královskou čelenku. Jen se podívejte na ten předsunutý spodní pysk! Jakou strašnou zarytost a nevrlost vyjadřuje to vyšpulení! Zarytost a nevrlost, jež vydá nějakých pět set galonů tuku i víc.

Je opravdu škoda, že tato nešťastná velryba má zaječí pysk. Jizva je asi stopu široká. Matka nejspíš plula v důležité době podle pobřeží Peru, když zemětřesení roztrhlo břeh. Po tomto pysku jako po kluzkém prahu vklouzneme do tlamy. Na mou věru, kdybych byl v Mackinawě, považoval bych to za vnitřek indiánského vigvamu. Dobrý Bože, tudy vedla cesta Jonášova? Strop je asi dvanáct stop vysoký a sklání se v ostrý úhel, jako by tu byly opravdu stanové tyče; žebrovité, klenuté, srstnaté strany nám ukazují ony podivuhodné, zpola svislé lišty kostic, podobných křivým tureckým šavlím, řekněme po třech stech na jedné straně; splývají s horní částí kosti hlavové čili korunní, takže tvoří ony benátské žaluzie, o kterých jsme se už jinde letmo zmínili. Okraje kostic jsou porostlé vlasovými vlákny, jimiž grónská velryba procezuje vodu a v jejichž změti zachycuje malé rybky, když s otevřenou tlamou pluje planktonovým mořem v době krmení. Na středních kosticích žaluzií, pokud zůstávají v přirozeném pořadí, najdou se zvláštní podivné značky, křivky, dolíky a hrboly, podle nichž někteří velrybáři vypočítávají, jak je velryba stará, asi tak jako se zjistí stáří dubu podle kruhových let na průřezu. Ačkoli lze těžko dokazovat spolehlivost tohoto kritéria, přece jen má nádech pravděpodobnosti podle obdoby. V každém případě, uvěříme-li mu, musíme grónské velrybě přičíst věk mnohem větší, než by se na první pohled zdálo rozumné.

Za starých dob převládaly podle všeho velmi zajímavé představy o velrybích žaluziích. Jeden cestovatel v Purchasově knize je nazývá podivuhodnými „licousy“ v tlamě velryby,¹ jiný „prasečími štětinami“ a třetí starý pán užívá u Hackluyta tohoto elegantního obratu: „Na každé straně horní čelisti jí roste asi dvě stě padesát ploutví, které se jí klenou nad jazykem po obou stranách tlamy.“

Jak je každému známo, tyto „prasečí štětiny“, „ploutve“, „licousy“, „žaluzie“, nebo jak tomu chcete říkat, poskytují dámám jejich šněrovačky a jiná vyztužovací opatření. Ale poptávka po nich už dlouho klesá. Kostice byly na vrcholu své slávy v dobách královny Anny, kdy bývala krinolína nejvíc v módě. A jako se tyto dámy starých časů vesele pohybovaly, ačkoli byly, možno říci, v čelistech velryby, právě tak i my se dnes za deště utíkáme stejně bezmyšlenkovitě pod ochranu těchto čelistí; neboť deštník je stan napjatý na týchž kosticích.

Nyní však zapomeňme na okamžik všechny výroky o žaluziích a vousech; a stojíce v tlamě grónské velryby, rozhlédněme se znovu kolem sebe. Když se tak díváte na všechna sloupořadí kostic tak metodicky seřazěných, nenapadlo by vás, že jste se octli uvnitř velkých varhan, jaké jsou v holandském městě Haarlemu, a že se díváte na jejich tisíc píšťal? Za koberec před varhanami slouží nejměkčí turecký přehoz – jazyk, který je přiklížen na spodek tlamy. Je velmi tučný a měkký a při vytahování na palubu se snadno roztrhá na kusy. Právě tento jazyk máme nyní před sebou. Zběžným pohledem bych jej odhadl tak na šest sudů, to jest, že vynese asi tolik tuku.

Už jste tedy museli jasně poznat pravdivost toho, čím jsem začal – že vorvaň a grónská velryba mají hlavy téměř úplně odlišné. Nuže, shrnujeme: u grónské velryby není žádná studně vorvaniny, vůbec žádné zuby ze slonoviny a žádná dlouhá, tenká spodní čelist jako u vorvaně. Vorvaň zase vůbec nemá kosticové žaluzie ani obrovský spodní pysk a sotva jaký jazyk. Grónská velryba má dva vnější chrliče, kdežto vorvaň má jen jeden.

Pohleďme tedy naposled na tyto ctihodné hlavy s kapucí, dokud ještě leží pohromadě, neboť jedna zakrátko klesne zapomenuta do moře a druhá ji bude brzo následovat.

Dovedete zachytit výraz tohoto vorvaně? Právě s tímto výrazem zemřel, snad jenom některé delší vrásky na čele se teď vyhladily. Zdá se mi, že po jeho širokém čele se rozprostírá prérijní klid, zrozený z přemítavé lhostejnosti k smrti. Ale všimněte si výrazu hlavy druhé! Podívejte se na ten úžasný spodní pysk, náhodou přitisknutý k lodnímu boku, takže pevně objímá čelist. Nevyjadřuje tato celá hlava obrovské praktické odhodlání čelit smrti? Grónskou velrybu považuji za bývalého stoika a vorvaně za platonika, který si v pozdějších letech třebas oblíbil Spinozu.