CXXXV.STÍHÁNÍ — TŘETÍ DEN

Příjemné a svěží jitro třetího dne se rozbřesklo a osamělou noční hlídku na vrcholu předního stožáru opět vystřídaly skupiny denních pozorovatelů, kteří obsadili každý stožár a snad každé ráhno.

„Vidíš ji?“ volal Achab. Ale velrybu nebylo možno spatřit.

„Přesto jsme v její neklamné stopě. Jen sledovat tu stopu, nic jiného. Kormidelníku, pořád tím směrem, který máš a který jsi měl. Jaký je to zase krásný den! Ani kdyby to byl svět nově stvořený a připravený za letní sídlo pro anděly a tímhle jitrem se jim otvíral poprvé, ani tehdy by se nad takovým světem nemohl rozbřesknout den krásnější! Tady je námět k přemýšlení, kdyby Achab měl čas přemýšlet, ale Achab nikdy nemyslí, on jenom cítí, cítí, cítí. Cítit je až dost svízelné pro smrtelníka! Myšlení je troufalost. Jen Bůh má to právo a výsadu. Myšlení je nebo by mělo být sám chlad a klid; ale naše nebohá srdce příliš buší a nešťastné mozky se příliš rozčilují, aby mohly myslit chladně a klidně. A přece jsem si někdy myslil, že můj mozek je velmi chladný – mrazivě chladný, takže mi stará lebka praská jako sklenice, jejíž obsah zledovatěl a trhá ji. A přesto mi rostou vlasy; v této chvíli rostou a jen teplo je živí; ale ne, jsou jako ta obyčejná tráva, která poroste všude, na nánosech země v rozsedlinách grónského ledu nebo na lávě z Vesuvu. Jak do nich divoký vítr duje! Šlehá jimi okolo mne, jako cáry roztrhaných plachet bičují zmítanou loď, na které visí. Je to zkažený vítr: předtím nepochybně provanul vězeňské kobky a chodby, sály nemocnic a vyvětral je, a teď přijde sem a vane si nevinně jako jehňátko. Na něj! – Je nakažen. Kdybych byl větrem, nefoukal bych už na takový zkažený, bídný svět. Zalezl bych někam do jeskyně a skryl se tam. A přece – je takový vítr vznešený a hrdinný! Vítr! Kdo ho kdy přemohl? V každém zápase dá poslední a nejprudší ránu. Vyraz prudce proti němu, a jen jím prolétneš. Ha! zbabělý vítr, když úderem zasahuje pouhé bezbranné muže, ale sám nevyčká ani jediné rány. I Achab je statečnější – šlechetnější. Kdyby jen vítr měl tělo! Ale všechno, co pozemšťana nejvíc popuzuje a hrubě uráží, to všechno je bez těla, ovšem bez těla je to jen jakožto předmět, ne jako činitel. V tom je velmi pozoruhodný rozdíl, ano, nadmíru zchytralý a zlomyslný! A přece říkám znovu a teď na to přísahám, že vítr je cosi neobyčejně slavného a půvabného. Aspoň tyto teplé pasátní větry, které za jasné oblohy vanou jedním směrem, silně, vytrvale, mohutně, a přece mírně. Neuchýlí se od své dráhy, i kdyby se spodní vzdušné proudy mořské sebevíc obracely a měnily směr a kdyby nejmocnější Mississippi pevninského vzduchu proudily a kroužily, nevědouce, kam jít nakonec. U věčných pólů! Právě tyto pasátní větry, které tak zpříma pohánějí mou loď, ty pasátní větry nebo něco jim podobného – něco stejně neměnného, mocného a silného – pohání ustavičně kýl mé duše. Ale k věci! Hlídky nahoře! Co vidíte?“

„Nic, pane.“

„Nic! A je hnedle poledne! Dublon žebrá o majitele! Podívejte se na slunce! Ano, ano, bude to tak. Předjel jsem ji. Jakže, předhonil? Ano, ona teď stíhá mne, ne já ji – to je zlé. Také mě to mohlo napadnout! Já hlupák! Vleče za sebou provazce a harpuny. Ano, ano, předjel jsem ji dnes v noci. Haló, haló! Pojďte dolů, všichni kromě pravidelných hlídek. K zvratným lanům!“

Dosud měla Pequod vítr skoro v zádech; teď však byla nařízena směrem opačným a musela plout namáhavě proti větru, když se prodírala zpěněnými vlnami vlastní bílé stopy.

„Pluje nyní proti větru do otevřené tlamy,“ hučel si Starbuck, ovinuje kolem zábradlí hlavní zvratné lano, které právě napjal. „Bůh nás opatruj, ale cítím už vlhko v kostech a tělo mi od nich nasakuje vlhkostí zevnitř. Obávám se, že jsem neposlušen Boha, poslouchám-li jeho!“

„Pomozte mi nahoru!“ zvolal Achab, přistoupiv ke konopnému koši. „Brzy ji potkáme.“

„Ano, ano, pane,“ řekl Starbuck a hned splnil Achabův rozkaz. Ještě jednou se Achab vznášel vysoko nahoře.

Uplynula celá hodina, roztepaná ve věky. Čas sám tehdy zatajoval dech v horečném napětí. Ale konečně Achab opět hlásil vodotrysk asi tři čárky na návětrné straně a okamžitě se ozvaly tři výkřiky ze tří vrcholků stožárů, jako by je vydaly tři plamenné jazyky.

„Setkávám se s tebou, Moby Dicku, čelem proti čelu, již potřetí! Vy tam na palubě! – Ráhna ostřeji na koso, postavte ji přímo proti větru! Je ještě příliš daleko, abychom spustili čluny, pane Starbucku! Plachty plihnou! Vezmi kladivo a dohlédni na toho kormidelníka! Tak, tak; pluje rychle a já musím sestoupit. Ale ještě jednou se tady nahoře důkladně rozhlédnu po moři. Je k tomu čas. Starý, starý pohled, a přece tak nějaký mladý; ano, a nezměnil se ani v nejmenším od té doby, co jsem jej viděl prvně v dětství, z písečných kopců v Nantucketu. Tentýž – tentýž! – tentýž pro Noema jako pro mne. Na straně závětrné mírně prší – taková příjemná cesta na závětrnou stranu! Ta jistě vede někam – k něčemu jinému, než je obyčejná země, k něčemu lahodnějšímu, než jsou palmy. Závětrná strana! Tam směřuje bílá velryba. Podívejme se teď na stranu návětrnou. Směr lepší, i když drsnější. Ale už sbohem, sbohem, starý stěžni! Co je tohle – zeleň? Ano, droboučký mech v těchto křivých prasklinách. Achabova hlava nemá žádné takové zelené skvrny. V tom je rozdíl mezi stářím člověka a věci. Už ano, starý stěžni, stárneme oba společně, ačkoli máme zdravé trupy, viď, má lodi? Ano, chybí mi jen noha, nic víc. Na mou duši, tohle mrtvé dřevo se má rozhodně lépe nežli mé živé maso. Nemohu se s ním srovnávat. Znal jsem lodi postavené z mrtvých kmenů a ty přežily lidi, stvořené z nejživotnější látky životných otců. Ale co to řekl? Že půjde ustavičně přede mnou jako můj lodivod? A že se ještě jednou ukáže? Ale kde? Budu vidět na dně moře, sestoupím-li po těch nekonečných schodech? A celou noc jsem plul od něho, ať už se potopil kdekoli. Ano, ano, jako mnohokrát říkal jsi, Parsi, strašnou pravdu, pokud šlo o tebe samého. Ale u Achaba ses minul cíle. Sbohem, stožáre – dávej dobrý pozor na velrybu, pokud budu pryč. Promluvíme si zítra; ne, dnes v noci, až bílá velryba bude ležet tady dole, uvázána za hlavu a za ocas.“

Dal rozkaz, a rozhlížeje se ještě kolem sebe, vážně se snášel modrým vzduchem na palubu.

Ve vhodný okamžik spustili čluny. Ale když už Achab stál na zádi své šalupy a právě měl být spuštěn, pokynul důstojníkovi, jenž držel na palubě jeden provaz kladkostroje, a požádal ho, aby počkal.

„Starbucku!“

„Prosím, pane?“

„Potřetí se vydává loď mé duše na tuto výpravu, Starbucku.“

„Ano, pane, chtěl jsi tomu tak.“

„Některé lodi vyplují ze svých přístavů a pak navždy mizí, Starbucku!“

„To je pravda, pane, nejsmutnější pravda.“

„Někteří muži umírají při odlivu, jiní, když je mělká voda, někteří za plného přílivu – a já si teď připadám jako vlna, která je jediný vzdutý hřbet, Starbucku. Jsem starý; podej mi ruku, muži.“

Jejich ruce se setkaly. Upřeně si hleděli do očí. Starbuckovy oči se zaleskly slzami.

„Ach můj kapitáne, můj kapitáne – ty vznešené srdce – nechoď – nechoď! – Vidíš statečného muže, který pláče; jak velká musí být bolest jeho přesvědčení!“

„Spusť člun!“ – zvolal Achab a pustil důstojníkovu ruku. „Zůstaň s posádkou!“

Ve chvilce člun zblízka obeplouval záď lodi.

„Žraloci! Žraloci!“ volal tam hlas ze světlíku dolní kajuty. „Ó kapitáne, můj kapitáne, vraťte se!“

Ale Achab nic neslyšel, neboť jeho vlastní hlas se nesl vysoko do vzduchu, a člun vyrazil vpřed.

Jenže hlas mluvil pravdu. Sotva Achab odrazil od lodi, objevilo se množství žraloků, zdánlivě se vynořujících z tmavé vody pod trupem. Zlomyslně chňapali po lopatkách vesel, kdykoli se ponořily do vody, a tak doprovázeli člun svým kousáním. Něco takového se nezřídka stává velrybářským člunům v těchto mořích, hemžících se žraloky. Žraloci někdy zřejmě sledují lodi stejně předvídavě, jako supové poletují nad prapory pochodujících pluků na východě. Ale tohle byli první žraloci, které Pequod zpozorovala od chvíle, kdy poprvé spatřila bílou velrybu. A bylo-li to tím, že Achabovu posádku tvořili sami takoví tygrově žlutí barbaři a jejich těla tedy více zaváněla pižmem – neboť to prý žraloky někdy vábí – buď jak buď, zdálo se, že sledují jenom tento člun a ostatní neobtěžují.

„Srdce z kované oceli!“ šeptal si Starbuck, dívaje se přes bok lodi a sleduje očima vzdalující se člun. „Dovedeš ještě zaznít statečně při takovém pohledu? – Když jsi spustil kýl mezi dravé žraloky, kteří jej pronásledují s otevřenými tlamami, a k tomu v tento třetí, kritický den? Kdykoli tři dny splynou v jedno nepřetržité a úporné pronásledování, jistě je první den jitrem, druhý polednem a třetí den večerem a koncem všeho – ať už je ten konec jakýkoli. Ach můj Bože! Co to mnou proniká, že zůstávám tak smrtelně klidný i v očekávání – utkvěl jsem na vrcholu hrůzy? Budoucí události plují přede mnou jako prázdné obrysy a kostry; všechno minulé se nějak zamlžilo. Holčičko, Marie! Mizíš za mnou v blednoucí kráse. Hochu! Vidím jen tvé oči, teď podivuhodně modré. Nejzáhadnější problémy života jako by se mi vyjasňovaly, ale ženou se mezi ně mraky – nadchází konec mého putování? Nohy mi slábnou, jako bych byl po celý den chodil. Sáhni si na srdce – bije dosud? – Vzpamatuj se, Starbucku! – Zažeň to – pohni se, choď! Mluv hlasitě! –Haló, vy na stožáru! Vidíte ručku mého chlapce tam na kopci? – Jsem blázen. – Ty tam nahoře! Sleduj člun co nejostřeji: pozoruj dobře velrybu! – Ho! Zase – odžeň toho jestřába! Vidíš! Klove – škube naši vlajku,“ a ukazoval prstem na červený praporek, vlající z hlavního stěžně. „Hle, vznáší se s ním, letí pryč! – Kde teď je stařec? Vidíš tu podívanou, ó Achabe! – Chvěj se, chvěj!“

Čluny nebyly ještě daleko, když podle znamení ze stožárů – podle ruky ukazující dolů – Achab seznal, že se velryba potopila. Ale chtěje být blízko ní, až se vynoří, plul dále poněkud stranou od lodi. Posádka jako očarovaná zachovávala nejhlubší mlčení a jenom vlny bušily svými čely znovu a znovu na příď člunu.

„Jen zarážejte, zarážejte své hřeby, ó vy vlny! Až po samu hlavičku je zarážejte! Bušíte však do něčeho, co nemá víko. Já nebudu mít ani rakev, ani pohřební vůz. – Mne může zabít jen konopí! Haha!“

Náhle se vody kolem nich pomalu rozčeřily v široká kola; potom se rychle zvedly, jako by po stranách klouzaly z ponořeného ledovce, který prudce stoupá k hladině. Bylo slyšet hluboký hučivý zvuk, podzemní dunění; všichni zatajili dech, když z moře vyrazilo obrovské tělo celé omotané šňůrami, harpunami a kopími; vyrazilo v celé své délce, ale našikmo. Zahaleno v lehký, klesající závoj mlhy, vznášelo se na okamžik ve vzduchu duhově zbarveném a potom opět zapadlo do hlubin. Voda vystříkla do výše třiceti stop, zasvítila na chvíli jako vodní sloupy fontán a rozptýleně padala prškou kapek, takže kolem mramorovaného trupu velryby zůstával na hladině okruh zpěněný jako čerstvé mléko.

„Kupředu!“ vzkřikl Achab na veslaře a čluny vyrazily k útoku. Jenže Moby Dick, rozzuřený včerejšími novými harpunami, které v něm rezavěly, byl jako posedlý všemi padlými anděly. Když hlavou napřed připlul mezi čluny a tloukl ocasem, tu široké řady shluklých šlach po celém jeho širokém bílém čele se pod průhlednou kůží podobaly vráskám hněvu. Znovu rozhodil čluny od sebe; vyhodil harpuny a kopí z člunů obou důstojníků, roztříštil jim z jedné strany horní část přídí, ale Achabův člun nechal téměř neporušený.

Zatímco Dagů a Kvíkveg ucpávali proražené plaňky, velryba plula směrem od nich; potom se obrátila, a znovu letíc okolo, ukázala celý bok. V tom okamžení se ozval pronikavý výkřik. Objevilo se rozdrcené tělo Parsovo, mnohonásobně přivázané k tělu velryby. Nesčetné závity provazců, do jejichž spleti se velryba minulé noci zamotala, je poutaly k velrybě. Fedallahův černý šat byl roztrhán v cáry, jeho vytřeštěné oči se obracely přímo na starého Achaba.

Achabovi vypadla harpuna z ruky.

„Ošizen! Ošizen!“ vtáhl zhluboka dech. „Ano, Parse! Už tě zase vidím. – Ano, a ty jdeš napřed. A toto, toto je onen pohřební vůz, který jsi mi slíbil! Ale beru tě za slovo, do posledního písmene. Kde je druhý vůz? Pryč, důstojníci, vraťte se k lodi! Vaše čluny teď nejsou k potřebě. Spravte je včas, půjde-li to, a vraťte se ke mně. Ne-li, stačí, zemře-li Achab – Kupředu, muži! Prvního, kdo se opováží vyskočit z tohoto člunu, v kterém stojím, toho harpunuji. Vy už nejste lidé, vy jste jen mé paže a mé nohy – proto mě poslouchejte. – Kde je velryba? Už se zas potopila?“

Ale díval se příliš blízko u člunu, neboť Moby Dick, jako by chtěl uniknout s mrtvolou, kterou nesl, a jako by místo, kde došlo k poslední srážce, bylo jen stanicí na jeho závětrné plavbě, Moby Dick nyní zas odhodlaně plul vpřed a již téměř minul loď, která až dosud plula opačným směrem, ačkoli právě teď byl její postup zastaven. Plul největší rychlostí a zdálo se, že má nyní v úmyslu sledovat jen svou přímou cestu mořem.

„Och Achabe,“ zvolal Starbuck, „ani teď není ještě pozdě nechat toho, právě teď, třetího dne! Podívej se! Moby Dick tě nevyhledává. Jenom ty, ty sám ho šíleně vyhledáváš.“

Osamělý člun napjal plachty a při zesilujícím větru se rychle hnal na závětrnou stranu jak vesly, tak plachtami. Achab plul konečně kolem lodi tak blízko, že zřetelně rozeznal obličej Starbucka nakloněného přes zábradlí a zavolal na něj, aby obrátil loď a následoval ho nepříliš rychle a v rozumné vzdálenosti. Vzhlédnuv spatřil Taštega, Kvíkvega a Dagů, jak dychtivě šplhají na tři stožáry. Veslaři se houpali v obou proražených člunech, které právě byly vyzdviženy k boku lodi, a pilně je opravovali. Z letícího člunu zahlédl Achab letmo otvory v lodi Stubba a Flaska, jak na palubě spěšně vybírají ze svazků nové harpuny a kopí. Když to všechno viděl a když slyšel kladiva v rozbitých člunech, tu jako by mu docela jiná kladiva zarážela hřeb do srdce. Ale vzmužil se. A poněvadž si teď všiml, že praporek nebo vlajka zmizela z vrcholku hlavního stožáru, křikl na Taštega, jenž tam právě vyšplhal, aby slezl dolů pro jinou vlajku, kladivo a hřebíky a přibil ji na stožár.

Bílá velryba byla snad unavena třídenním pronásledováním a obtížným plováním, při němž jí překážely všechny ty věci na ní namotané, nebo v tom možná byl nějaký skrytý úskok a zlomyslnost – ať tak či tak, zdálo se, že nyní začíná ochabovat, neboť člun se k ní opět rychle blížil. Tentokrát nebyl náskok velryby tak veliký jako dříve. A jak Achab plul po vlnách, stále ještě ho doprovázeli nemilosrdní žraloci a tak vytrvale se drželi člunu a neustále se tak zahryzávali do ponořujících se vesel, že jejich lopatky, celé olámané a rozžvýkané, nechávaly na moři téměř při každém zabrání malé třísky.

„Nevšímejte si jich! Jejich zuby jsou jen novými vidlicemi pro vaše vesla. Veslujte! Žraločí čelist poskytuje větší odpor než poddajná voda.“

„Ale při každém kousnutí se tenké lopatky ustavičně zmenšují, pane!“

„Vydrží ještě dost dlouho! Veslujte – Ale kdo ví!“ zahučel, „zda tito žraloci plují, aby hodovali na velrybě či na Achabovi? – Ale jen veslujte! Ano, jen vesele – už se k ní blížíme. Kormidlo! Chop se kormidla! Nechte mě projít“ – Po těchto slovech mu dva veslaři pomohli kupředu na příď člunu stále letícího.

Když konečně stočili člun na jednu stranu a pluli podél boku bílé velryby, zdálo se, že si jejich blízkosti vůbec nevšimla – jak tomu bývá u velryb často – a Achab se dostal skoro až k vysokému mračnu páry, která vyrážela z dýchacího otvoru velryby a v kotoučích spadala kolem jejího velkého, jedinečného hrbu. Tak blízko se k ní dostal. Tehdy prohnul tělo nazad, zvedl obě ruce, aby udržel rovnováhu, a mrštil prudkou harpunu s kletbou ještě prudší do nenáviděné velryby. Když obojí, železo i kletba, zapadlo až po tulejku do velryby, jako by se propadlo do bažiny, Moby Dick se zkroutil stranou a křečovitě mrskl bokem proti přídi. Neprolomil ji, ale tak náhle vyzvedl člun, že kdyby se byl Achab nedržel vyvýšeného okraje, byl by býval znovu vyletěl do moře. Takto vyletěli tři veslaři – kteří přesně nepředvídali okamžik útoku, a proto nebyli připraveni na jeho následky. – Ale dva dopadli tak, že se hned zase chytili okraje člunu, a vyneseni na hřeben vlny, vyšvihli se zpátky do člunu. Třetí muž padl bezmocně nazad, ale dosud se držel na vodě a ploval.

Téměř současně se bílá velryba vrhla do zpěněného moře s mocným úsilím a čerstvou, bleskovou rychlostí. Achab křikl na kormidelníka, aby popustil provazec a držel jej, a rozkázal posádce, aby se otočila na sedadlech a přitáhla člun k cíli; v tom okamžiku však zrádný provazec nevydržel toto dvojí napětí a přetrhl se ve vzduchu!

„Co se to ve mně trhá? Nějaká šlacha praskla! – Už je to zase v pořádku. Vesla! Vesla! Vrhněte se na ni!“

Když zaslechla velryba hrozivý šumot člunu rozrážejícího vlny, otočila se a nastavila mu bílé čelo; ale při tom obratu zahlédla blížící se černý trup lodi. Domnívala se zřejmě, to že je zdroj všeho pronásledování, a pokládala jej – možná – za nepřítele většího a důstojnějšího, proto se náhle vrhla proti blížící se přídi lodi, rozrážejíc čelistmi prudkou, tříštivou pěnu.

Achab se zapotácel. Rukou se uhodil do čela. „Slepnu; ruce, natáhněte se přede mne, abych si mohl nahmatat cestu! Což je noc?“

„Velryba! Loď!“ křičeli zoufalí veslaři.

„K veslům! K veslům! Vrať se do svých hlubin, ó moře, dřív než bude pozdě navždycky, Achab se teď naposled, naposled vrhá na svůj cíl! Už vidím; loď, loď! Rychle, moji muži, spěchejte! Nechcete zachránit mou loď?“

Ale když veslaři hnali prudce svůj člun dorážejícím mořem, prolomily se na přídi konce obou prken, do kterých předtím udeřila velryba, a člun dočasně vyřazený se téměř okamžitě octl v jedné rovině s vlnami. Mokrá posádka, zpola se brodící ve vodě, usilovně se snažila ucpat díru a vylít vniknuvší vodu.

Zatím – po ten jeden úžasný okamžik – na hlavním stožáru zůstala Taštegova ruka s kladivem napřažena. Rudá vlajka Taštega napolo ovinula jako přehoz a potom se mu zatřepotala na prsou jako plamen, který mu vyšlehl přímo ze srdce. Starbuck a Stubb dole na přídi zahlédli útočící obludu téměř v touž chvíli jako on.

„Velryba, velryba! Kormidlo rovně, kormidlo rovně! Ach vy všechny dobré mocnosti vzduchu, stůjte nyní při mně! Musí-li už Starbuck zemřít, nedopusťte, aby zemřel ve mdlobách jako žena! Rovně kormidlo, povídám! – Vy blázni! Čelist! Ta čelist! Je tohle konec všech mých vroucích modliteb? Mé celoživotní oddanosti? Ach, Achabe, Achabe! Hle, to je tvé dílo! Pevně, kormidelníku, jen pevně! Ne, ne! Kormidlo pořád rovně! Obrací se, chce nás napadnout! Ach, její nesmiřitelné čelo se žene proti člověku, jemuž povinnost říká, že nesmí odejít. Můj Bože, stůj teď při mně!“

„Nestůj při mně, ale stůj pode mnou, ať jsi kdokoli, kdo teď chceš Stubbovi pomoci; Stubb tu také uvázl. Šklebím se na tebe, ty šklebivá velrybo! Kdopak kdy pomohl Stubbovi, kdo udržoval jeho bdělost, když ne Stubbovy vlastní, vždycky klidné oči? A teď chudák Stubb jde spat na matraci, která je moc a moc měkká; kdyby byla aspoň vycpána chrastím! Cením na tebe zuby, ty zubatá velrybo! Podívejte se, slunce, měsíci a hvězdy! Říkám, že jste vrahy nejsprávnějšího chlapíka, jaký kdy vypustil duši. Ale přesto bych si s vámi ještě připil, jen kdybyste mi podali číši! Achich, ach! ty šklebivá velrybo, tady bude nějakého lokání, a brzo! Proč neletíš, Achabe! Ale já, já si na to zuju boty a svléknu kabát; ať Stubb zemře v kalhotách. Ale bude to smrt hrozně plesnivá a přesolená; – třešně! třešně! třešně! Ach, Flasku, jen jednu červenou třešni, než zemřeme!“

„Třešně? Já bych si jen přál, abychom byli tam, kde rostou. Ach Stubbe, doufám, že si chudák maminka vybrala mou zálohu, nežli se tohle stane; jinak teď dostane málo měďáků, protože plavba je u konce.“

Na lodní přídi stáli nyní téměř všichni námořníci nečinně, v rukou ještě mechanicky drželi kladiva, kousky prken, kopí a harpuny – jak právě odběhli od svých rozmanitých zaměstnání. Všichni jako očarováni ulpívali pohledem na velrybě, jež divně pohazovala zlověstnou hlavou ze strany na stranu, a jak se řítila, hnala před sebou široce rozestřený půlkruh pěny. Celý její vzhled vyjadřoval odplatu, okamžitou pomstu a věčnou zlomyslnost. Nebylo nic, co by smrtelník mohl udělat, a mocný bílý nárazník jejího čela udeřil do lodní přídě po pravé straně tak prudce, že se lidé i žebroví zakymáceli. Někteří upadli na tvář. Harpunářům nahoře se kývaly hlavy na býčích šíjích jako uvolněné kotouče s kladkami. Bylo slyšet, jak se trhlinou valí do lodi voda, jako horské bystřiny vtékají do řeky.

„Loď! Pohřební vůz! – Druhý pohřební vůz!“ zvolal Achab z člunu. „Jeho dřevo může být jen americké!“

Velryba se ponořila pod tonoucí loď a chvějíc se plula podél jejího kýlu, ale potom se pod vodou otočila a rychle vyrazila zase na povrch daleko na druhé straně od přídě, jen několik yardů od Achabova člunu, a tam chvíli klidně ležela.

„Odvracím své tělo od slunce. Hej, Taštego! Ať slyším tvé kladivo! Ach vy tři moje věže, které se nikdy nevzdaly! Ty kýle, který jsi nikdy nepraskl! A ty trupe, který mohli ohrozit jen bohové! Ty pevná palubo a pyšné kormidlo a přídi, směřující k pólu – moje v smrti hrůzně krásná lodi! Musíš tedy zahynout, a beze mne? Jsem oloupen o poslední pýchu nejubožejších kapitánů, kteří ztroskotali? Ach osamělá smrti osamělého života! Ach, teď chápu, že má největší velikost je v mém největším hoři. Ho, ho! Z nejvzdálenějších končin se nyní hrňte, vy smělé vlny celého mého předešlého života, a převalte se přes tu jedinou vzdutou vlnu mé smrti! K tobě se řítím, ty vše ničící, ale nepodmaňující velrybo; do poslední chvíle se budu s tebou rvát; ze srdce pekla budu po tobě bodat. Z nenávisti na tebe vyplivnu poslední svůj dech. Potop všechny rakve a všechny pohřební vozy do jediného jezera! Ale poněvadž žádný z nich není pro mne, nechť se tedy rozbiji na kusy, i pronásleduje tebe, i když budu k tobě připoután, ty prokletá velrybo! Tak, vysílám své železo!“

Harpuna byla vržena. Zasažená velryba vyrazila vpřed a šňůra probíhala planoucí rychlostí žlábkem; – náhle se zamotala. Achab se naklonil, aby ji narovnal; narovnal ji, ale letící šňůra ho chytila kolem krku, takže bez hlesu, jako turečtí vrahové uškrtí svou oběť, byl vymrštěn ze člunu, nežli si posádka uvědomila, že zmizel. V příštím okamžiku vyletělo těžké oko na konci šňůry z prázdného bubnu, srazilo jednoho veslaře, a bičujíc moře, zmizelo v jeho hlubinách.

Strnulá posádka člunu zůstala na okamžik bez hnutí. Potom se obrátili: „Loď! Velký Bože, kde je loď?“ Brzy viděli mlhavým, klamavým ovzduším její podélný rozplývavý přelud jako prchavou fatu morganu. Jenom nejvyšší části stožárů čněly z vody. Pohanští harpunáři stáli dosud na svých kdysi vysokých příčkách – přimraženi buď ohromením, nebo věrností, nebo osudem – a rozhlíželi se po obzoru ze svých klesajících stanovišť. A teď soustředné kruhy zachvátily osamělý člun s celou jeho posádkou a každé plovoucí veslo i každé kopí, a otáčejíce jimi v jediném víru kolem dokola, živými i neživými, odnesly každý i sebemenší úlomek Pequody, a nebylo vidět nic.

Ale když se poslední zátopa střídavě přelévala přes potopenou hlavu indiánovu na hlavním stožáru, bylo několik palců jeho čnělky ještě vidět nad vodou a na ní dlouhý, vlající prapor, který ironickou náhodou klidně povíval nad ničivými vlnami, jichž se téměř dotýkal. V tu chvíli bylo vidět, jak se rudá paže s kladivem zvedá nazad do vzduchu, jako když chce k ponořujícímu se stožáru přibíjet vlajku pevněji a pevněji. Jestřábovi, který se předtím výsměšně snesl k vrcholku hlavního stěžně ze svého přirozeného domova mezi hvězdami, kloval do vlajky a obtěžoval tam Taštega, tomuto ptáku se nyní dostalo široké mávající křídlo náhodou mezi kladivo a dřevo, a právě v tom okamžiku potopený divoch dole ucítil lehký záchvěv a v smrtelné křeči přitiskl kladivo pevně na křídlo. A tak se nebeský pták s archandělskými výkřiky potápěl, královský zobák vztažený vzhůru, zajaté tělo celé zahalené do Achabovy vlajky; potápěl se zároveň s lodí, která se jako Satan nemínila propadnout do pekla, dokud s sebou nestrhne živou část nebe a nepokryje se jí jako přílbou.

Malí ptáčkové s křikem poletovali nad propastí dosud zející, prudký bílý příboj narážel na její příkré stěny; potom se všechno zhroutilo a ohromný příkrov moře se vlnil jako před pěti tisíci lety.