XCVII.LAMPA

Kdybyste byli sestoupili od kotlů Pequody do podpalubí na přídi, kde spali muži, kteří právě neměli hlídku, mohli jste se na okamžik domnívat, že stojíte v ozářené kapli kanonizovaných králů a rádců. Leželi tu v svých trojhranných dubových kryptách, každý námořník jako vytesaná němota, a dvacet lamp vrhalo záři na jejich zakryté oči.

Na obchodních lodích je tuk pro námořníky vzácnější než zlato. Oblékat se potmě, jíst potmě a klopýtat ve tmě k svému lůžku – to je jejich obvyklým údělem. Ale velrybář, honící se za potravou pro světlo, ten ve světle také žije. Osvětlí své lůžko, jako by měl kouzelnou lampu Aladinovu, a tak černé podpalubí i za nejtemnější noci stále tone v jasu.

Podívejte se, jak naprosto klidně bere velrybář několik lamp – často ovšem jen starých lahví a baněk – jde s nimi k měděným chladičům u kotlů a tam je naplňuje jako džbánky piva u otevřeného sudu. Svítí ovšem nejčistším tukem dosud nezpracovaným, a proto neporušeným: tekutinou, jakou neznají sluneční, měsíční nebo hvězdné světelné zdroje na pevnině. Je sladká jako máslo v dubnu, kdy se stáda začínají pást. Velrybář jde a loví si tuk, aby měl jistotu, že je čerstvý a pravý, jako si cestující na prérii loví zvěřinu k večeři.