CXXIX.KAJUTA

[Achab chce odejít na palubu, Pip ho chytí za ruku, chtěje s ním.]

„Hochu, hochu, říkám ti, že teď nesmíš za Achabem. Přichází hodina, kdy tě Achab nechce mít u sebe, třebaže tě nechce od sebe odhánět. Je v tobě cosi, ubohý hochu, co je pro mou nemoc příliš hojivé. Stejné uzdravuje stejné. A při tomto lovu mi moje nemoc poslouží jako nejcennější zdraví. Zůstaň pěkně dole, kde tě budou obsluhovat, jako kdybys byl kapitánem. Ano, hochu, budeš sedět tady, na mé přišroubované židli. Budeš jejím dalším šroubem!“

„Ne, ne, ne! Nemáte, pane, tělo celé! – používejte mne chudáka jen jako své ztracené nohy. Jen na mne stoupněte, pane! O nic víc nežádám, jen zůstat částí vás.“

„Ach, přesto, že jsou miliony darebáků, tenhle hoch ze mne dělá zaslepence, věřícího v nehynoucí věrnost člověka! – A je to černoch a šílenec! – Ale zdá se mi, že také na něj se hodí rčení: stejné uzdravuje stejné. Začíná být opět rozumný.“

„Říkají mi, pane, že Stubb jednou opustil chudáka malého Pipa, jehož utonulé kosti jsou nyní bílé, ačkoli zaživa měl kůži černou. Ale já vás nikdy neopustím, pane, jako Stubb opustil jeho. Musím jít s vámi, pane.“

„Budeš-li ke mně takto mluvit déle, zviklá se Achabův záměr. Říkám ti – ne. Nejde to.“

„Ach, dobrý pane, pane, pane!“

„Jen takhle kňourej, a já tě zavraždím. Dej si pozor, neboť Achab je také šílený. Poslouchej, a uslyšíš často mou kostěnou nohu na palubě a budeš stále vědět, že tam jsem. A nyní tě opouštím. Tvou ruku! – Ujednáno! Hochu, jsi věrný jako kružnice svému středu. Nuže, Bůh ti věčně žehnej! A dojde-li k tamtomu, pak tě Bůh navěky chraň, ať se stane cokoli.“

(Achab odchází; Pip postoupí o krok kupředu.)

„Tady v této chvíli stál; stojím v jeho vzduchu – ale jsem samoten. Kdyby tady byl aspoň chudák Pip, mohl bych to vydržet, ale není tady. Pipe, Pipe! Cink, cink, cink! Kdo viděl Pipa? Musí tady nahoře být; zkusíme dveře. Jakže? Ani zámek, ani zástrčka, ani závora, a přece se nedají otevřít. To musí být čáry. Řekl mi, abych tady zůstal. Ano, a řekl mi, že tato přišroubovaná židle je moje. Sem si tedy sednu, proti nosníku, právě uprostřed lodi, a celý její trup a tři stožáry budou přede mnou. Tady, jak říkávají naši staří plavci, sedává někdy ke stolu čtyřiasedmdesát velkých admirálů v černých uniformách a vládnou celým řadám kapitánů a poručíků. Ha! Co je to! Epolety! Epolety! Plno epolet se sem hrne. Podávejte láhve s vínem; těší mě, že vás vidím; nalijte si, pánové! Jaký je to podivný pocit, když černý chlapec je teď hostem bílých mužů, kteří mají zlaté šňůry na kabátech! – Pánové, viděli jste nějakého Pipa? – malého černošského chlapce pět stop vysokého, vypadá zbaběle, jako když ho vedou na popravu! Jednou vyskočil z velrybářského člunu; – viděli jste ho? Ne? Tak dobře, nalijte si ještě, kapitáni, a pijme na hanbu všem zbabělcům! Nikoho nejmenuji. Hanba jim! Dejte si jednu nohu na stůl! Hanba všem zbabělcům! – Pst! Tam nahoře slyším kostěnou nohu. Ó pane, pane! Jsem opravdu sklíčen, když chodíte nade mnou. Ale zůstanu tady, i když záď narazí na skály a ony ji prorazí a ústřice mě přijdou navštívit.“