XVII.RAMADÁN

Protože Kvíkvegův ramadán čili půst a pokora měl trvat po celý den, nechtěl jsem ho až do večera vyrušovat, neboť chovám největší úctu k náboženským povinnostem každého svého bližního, nechť jsou jakkoli komické, a nenašel bych v sobě odvahu posmívat se ani shromáždění mravenců uctívajících muchomůrku – ba dokonce ani oněm tvorům v některých našich krajinách, kteří se s lokajstvím, jemuž není rovno na jiných planetách, sklánějí před poprsím zemřelého boháče jen proto, že podle jména je dosud majitelem a pronajímatelem rozlehlých pozemků.

Pravím, že my dobří presbyteriánští křesťané máme být v těchto otázkách shovívaví, a ne se považovat za nesmírně povýšené nad ostatní smrtelníky, pohany a podobné tvory, protože mají polobláznivé názory na tyto věci. Kvíkveg má jistě pošetilé názory o Jojovi a svém ramadánu, ale co na tom? Podle mého si Kvíkveg myslil, že ví, co chce, a vypadal spokojen; proto ho nechme na pokoji. Jakékoli přesvědčování by u něho nic nezmohlo; nechme ho na pokoji, říkám. Bože, smiluj se nad námi nade všemi – jak nad presbyteriány, tak nad pohany, protože všichni jsme nějak hrozně pytlem praštění a potřebujeme nutně nápravy.

K večeru, když jsem se již domníval, že všechny jeho obřady a úkony jsou skončeny, šel jsem k jeho světnici a zaklepal na dveře. Nikdo se neozval. Pokusil jsem se otevřít dveře, ale byly zevnitř zamčeny. „Kvíkvegu,“ zavolal jsem tiše klíčovou dírkou. Naprosté ticho. „Povídám, Kvíkvegu! Proč se neozýváš? To jsem já – Izmael.“ Opět ticho jako dříve. To mě znepokojovalo. Poskytl jsem mu přece tolik času! Napadlo mě, že ho ranila mrtvice. Nahlédl jsem klíčovou dírkou. Dveře vedly do odlehlého kouta pokoje, takže průhled dírkou byl jen omezený a zlověstný. Viděl jsem pouze kousek dolního čela postele a pruh stěny, nic jiného. Překvapilo mě, že o zeď je opřena dřevěná násada Kvíkvegovy harpuny, kterou mu hostinská včera večer odebrala, než jsme odešli do světnice. To je podivné, pomyslil jsem si, ale když tam stojí harpuna a on bez ní vychází jen málokdy nebo spíše nikdy, musí být uvnitř, o tom nemůže být pochyby.

„Kvíkvegu! Kvíkvegu!“ – Hrobové ticho. Jistě se něco stalo. Mrtvice! Pokusil jsem se vyrazit dveře, ale ty se ani nehnuly. Sběhnuv dolů, rychle jsem vypověděl své podezření první osobě, kterou jsem potkal – pokojské. „Ježíšmarjá!“ zvolala. „Hned jsem si myslila, že se něco přihodilo. Po snídani jsem šla ustlat a dveře byly zamčeny, ticho jako v hrobě a takové ticho tam bylo od té doby stále. Myslila jsem, že jste třeba oba odešli a pro jistotu si tam zamkli zavazadla. Ježíšmarjá! Madam! Paní Husseyová! Vražda! Paní Husseyová! Mrtvice!“ – s těmito výkřiky utíkala ke kuchyni a já za ní.

Paní Husseyová se brzo objevila, držíc v jedné ruce baňku s hořčicí a v druhé láhev s octem. Právě totiž prohlížela láhve s octem, olejem a kořením a přitom plísnila malého černošského chlapce.

„Kůlna,“ volal jsem, „kde máte kůlnu? Proboha, utíkejte a přineste něco, čím by šlo vyvrátit dveře – sekyru! sekyru! – ranila ho mrtvice, na mou duši!“ To volaje, hnal jsem se bez rozmyslu opět s prázdnýma rukama po schodech nahoru; vtom mi zastoupila cestu paní Husseyová s baňkou hořčice, lahví octa i celým svým baňatým zjevem.

„Co je vám, mladý muži?“

„Přineste sekyru! Proboha, utíkejte pro lékaře, pokusím se zatím vyrazit dveře!“

„Poslechněte,“ řekla hostinská a rychle postavila láhev s octem, aby měla jednu ruku volnou. „Poslechněte, to jako chcete vyrazit některé mé dveře?“ a přitom mě chytila za loket. „Co je vám? Co je vám, námořníku?“

Co možná klidně a rychle jsem jí oznámil, co se stalo. Bezděky si přiložila láhev s octem k jedné chřípi nosu a chvíli přemýšlela; potom vykřikla: „Ne! neviděla jsem ji od té doby, co jsem ji tam položila.“ Běžela ke komůrce pod schody, nahlédla tam a vrátila se s tím, že tam Kvíkvegova harpuna není. „Zabil se,“ zvolala. „Je to zase takové nadělení jako se Stiggsem – zase jedna přikrývka zničena – potěš Pánbůh jeho matku! – To zničí můj dům! Měl ten chudák sestru? Kde je to děvče? – Slyšíš, Bětko, utíkej k malíři Snarlesovi a řekni mu, aby mi namaloval tabulku s nápisem: ‚Sebevraždy jsou tu zakázány a v sále se nesmí kouřit.‘ Můžeme docela dobře zabít dvě mouchy jednou ranou. Zabít? Bůh buď milostiv jeho duši! Jaký je to tam hluk? Vy, mladý muži, počkejte s tím!“

Utíkala za mnou a chytila mě právě ve chvíli, kdy jsem se pokoušel vyrazit dveře.

„Tohle nedovolím! Nedám si ničit majetek. Jděte pro zámečníka, jeden bydlí asi míli odtud. Ale počkejme!“ Sáhla do kapsy u zástěry, „tady je klíč, myslím, že se hodí. Hned uvidíme.“ Otočila klíčem v zámku, ale žel! Kvíkveg zastrčil také závoru a ta se nepohnula.

„Musíme vyrazit dveře,“ řekl jsem a ustoupil kousek do chodby, abych měl dobrý rozběh; jenže hostinská mě znovu chytila a zapřísahala, abych jí neničil majetek. Vytrhl jsem se jí a s prudkým rozběhem jsem se vrhl na svůj cíl.

Dveře se s praskotem otevřely a klika narazila na stěnu, až omítka vylétla ke stropu. A tady, dobré nebe! Tady seděl Kvíkveg; docela klidně dřepěl na bobku a držel na temeni hlavy Joja. Nedíval se ani vpravo, ani vlevo, nýbrž seděl jako vytesaná socha, jevící jen nepatrné známky života.

„Kvíkvegu,“ řekl jsem, přistoupiv k němu. „Kvíkvegu, co je s tebou?“

„Snad tady takhle neseděl celý den?“ otázala se hostinská.

Ať jsme však říkali cokoli, nedostali jsme z něho ani slůvko. Měl jsem sto chutí strčit do něho a změnit tak jeho polohu, poněvadž to bylo téměř nesnesitelné, trýznivě a nepřirozeně namáhavé; zvláště když podle všeho seděl takhle vzpřímen osm nebo deset hodin bez obvyklého jídla.

„Paní Husseyová,“ řekl jsem, „rozhodně je živý. Tak nás, prosím, nechte o samotě a já už tu podivnou věc skoncuji.“

Zavřel jsem dveře za hostinskou a pokoušel se přemluvit Kvíkvega, aby usedl na židli, ale nadarmo. Prostě tu seděl; mohl jsem se namáhat jakkoli – přese všecky zdvořilé prosby a lichocení – ani brvou nehnul, neřekl jediné slovo, ani se na mne nepodíval a vůbec si nevšímal mé přítomnosti.

To bych rád věděl, říkal jsem si, patří-li tohle k jeho ramadánu. Postí se takto na bobku na jeho rodném ostrově? Asi ano, myslím, že to patří k jeho víře. Nuže, nechme ho s pokojem. Dříve či později jistě vstane. Věčně to trvat nemůže, díky Bohu, a ramadán má jen jednou za rok. A možná že ani nedodržuje přesné datum.

Šel jsem dolů k večeři. Seděl jsem tam dlouho a poslouchal rozvláčná vyprávění nějakých námořníků, kteří se právě vrátili z tak zvané pudinkové plavby (je to krátká velrybářská výprava v brize nebo ve škuneru, která loví na sever od rovníku a jenom v Atlantickém oceánu); poslouchal jsem ty pudinkáře téměř do jedenácti hodin a potom jsem šel nahoru spat, jsa přesvědčen, že teď už Kvíkveg jistě skončil svůj ramadán. Ale ne; seděl tam právě tak, jak jsem ho opustil. Nehnul se ani o vlásek. Už mě to dopalovalo, sedět po celý den a polovinu noci na bobku v studené světnici a držet kousek dřeva na hlavě, to mi připadalo přímo nesmyslné a bláznivé.

„Proboha, Kvíkvegu, vstaň a pohni se. Vstaň a navečeř se! Umřeš hlady, zabiješ se, Kvíkvegu!“ Neodpověděl ani slovem.

Nevěda si s ním rady, rozhodl jsem se jít na lůžko a spát; nepochybně mě bude brzo následovat. Než jsem ulehl, vzal jsem svůj kalmukový kabát a přehodil jej přes Kvíkvega, poněvadž se dalo očekávat, že noc bude velmi studená, a on měl na sobě jen obyčejnou přiléhavou kazajku bez šosů. Zpočátku jsem se marně namáhal usnout, ani zdřímnout jsem nemohl. Sfoukl jsem už svíčku. Trápilo mě pouhé pomyšlení, že Kvíkveg sedí osamělý – ani ne čtyři stopy ode mne – v tak nepohodlné poloze, v chladu a potmě. Jen si představte: spát celou noc v jedné světnici s bdícím pohanem, dřepícím na bobku při takovém úmorném a nevypočitatelném ramadánu!

Posléze jsem přece usnul a nevěděl už o ničem až do úsvitu. Tehdy jsem se podíval přes postel a hle, Kvíkveg tam seděl, jako by byl přišroubován k podlaze. Ale jakmile se první záblesk slunce objevil v okně, Kvíkveg vstal s klouby ztuhlými a praskajícími, ale s veselou tváří, dobelhal se k místu, kde jsem ležel, přitiskl opět své čelo k mému a řekl, že jeho ramadán skončil.

Jak jsem se už zmínil, nemám námitek proti jakémukoli náboženství, pokud jeho vyznavač nezabíjí nebo neuráží některou jinou osobu jen proto, že ta osoba nevyznává jeho víru. Ale když někoho náboženství poblázní, když mu přináší jen opravdové utrpení a když mu zkrátka naši zemi proměňuje v nepohodlný hostinec k přespání, potom je, tuším, svrchovaný čas vzít si takového tvora stranou a pohovořit s ním o tom.

A právě tohle jsem teď zkusil s Kvíkvegem. „Kvíkvegu,“ pravil jsem, „pojď do postele, lež a poslouchej mě.“ Potom jsem mu začal vykládat o vzniku a vývoji primitivních náboženství, až jsem dospěl k různým vírám našich dob, a neustále jsem se snažil ukázat Kvíkvegovi, že všechny ty posty, ramadány a vytrvalé dřepění v studených, nevlídných světnicích jsou vyložená pitomost; tělu že škodí a duši neprospívají. Zkrátka a dobře, odporují uznaným zákonům zdravotnickým i zdravému rozumu. Také jsem mu řekl, jak mě bolí, jak hrozně mě bolí, když vidím, že si za tohoto směšného ramadánu počíná tak nesmírně hloupě, ačkoli v jiných věcech je divochem nesmírně rozumným a moudrým. Mimoto, vykládal jsem mu, půst vysiluje tělo, proto se oslabuje také duch a všechny myšlenky zrozené z postu jsou docela jistě nedoživené. To vysvětluje, proč většina špatně zažívajících vyznavačů má takové melancholické názory o posmrtném životě. Jedním slovem, Kvíkvegu, řekl jsem trochu nadsazeně, peklo je myšlenka, která se zrodila z nestráveného jablkového knedlíku, a od té doby ji udržují dědičné zažívací obtíže živené ramadány.

Potom jsem se otázal Kvíkvega, byl-li kdy trápen zažívacími obtížemi. Vyjádřil jsem se velmi názorně, aby mi porozuměl. Odpověděl, že ne, jen při jedné památné události. Bylo to po velké slavnosti, pořádané jeho královským otcem po velké vítězné bitvě; padesát nepřátel bylo zabito kolem druhé hodiny odpolední a všichni byli upečeni a snědeni ještě týž večer.

„Už dost, Kvíkvegu,“ řekl jsem, chvěje se hrůzou. „To stačí.“ Dovedl jsem si bez dalšího líčení představit, co následovalo. Mluvil jsem s námořníkem, který navštívil právě tento ostrov, a vyprávěl mi, že je tam zvykem po velkém vítězství v bitvě upéci všechny zabité na dvoře nebo v zahradě vítězově; potom jsou jeden po druhém kladeni na veliké dřevěné mísy a ozdobeni jako pilav plody chlebovníku a kokosovými ořechy; do úst jim dají trochu petrželky a rozesílají je s vítězovým poručením všem jeho přátelům, asi jako my si o Vánocích posíláme darem krocany.

Myslím ostatně, že můj výklad o náboženství udělal na Kvíkvega dojem nevalný. Předně se zdálo, že nějak nedoslýchá, když jsem o té důležité věci mluvil, ledaže by byl uvažoval o svém vlastním stanovisku; za druhé rozuměl jen asi jedné třetině, ač jsem užíval nejprostších myšlenek; a konečně, myslil si nepochybně, že o pravém náboženství ví mnohem víc než já. Pohlížel na mne se shovívavou účastí a soucitem a snad si říkal, jaká je to škoda, že takového rozumného mladého muže není možno získat pro pohansky evangelickou zbožnost.

Nakonec jsme vstali a oblékli se. Kvíkveg posnídal důkladně polévek všeho druhu, aby hostinská příliš nezbohatla z jeho ramadánu, a potom jsme se vydali k Pequodě, loudajíce se cestou a šťourajíce se v zubech kostmi z platejsa.