LX.PROVAZEC

Se zřetelem k velrybářské scéně, kterou zakrátko vylíčím, a také abyste lépe porozuměli všem podobným výjevům uvedeným jinde, musíme zde promluvit o magickém, často hrozném velrybářském provazci.

Původně se v rybářství používalo provazce z nejlepšího konopí, který býval lehce napouštěn dehtovou párou, ale ne dehtem samým, jak tomu bývá u obyčejných lan. Obvyklé dehtování sice dodá konopí poddajnosti, provazník je snáze zvládne a námořník dostane lano vhodnější pro běžnou potřebu na lodi, ale při obvyklé dávce dehtu by velrybí provazec příliš ztuhl, neboť musí být navíjen hustě. Jak většina námořníků začíná poznávat, dehet lanu nijak nepřidává trvanlivosti ani síly, byť mu dodával tuhosti a hladkosti sebevíc.

Americké konopí jako materiál na velrybí provazec bylo v americkém velrybářství v posledních letech skoro úplně nahrazeno konopím z Manily. I když není tak trvanlivé jako americké konopí, je silnější a mnohem měkčí a pružnější. A já dodávám (poněvadž všechno je svým způsobem krásné), že je mnohem krásnější a pro člun ozdobnější než konopí americké. Americké konopí je osmahlý černý chlapík, jakýsi indián, kdežto manilské vypadá jako zlatovlasý Čerkes.

Velrybářský provazec je silný toliko dvě třetiny palce. Na první pohled byste ani neřekli, že je opravdu tak pevný. Při zkoušce unese každé z jednapadesáti soukaných vláken zatížení sto dvaceti liber, takže celý provaz snese tah rovnající se váze skoro tří tun. Na délku měří obyčejný provazec k lovu vorvaňů něco přes dvě stě sáhů. Na zádi člunu je spirálovitě stočen v otevřeném bubnu, ne však jako točitá roura destilačního přístroje, nýbrž tak, aby tvořil jedinou cívkovitou slitinu z „kotoučů“ hustě natlačených nebo z vrstev soustředných, plných spirál. Jen „srdce“ čili malá svislá trubice tvoří osu této cívky. Poněvadž nejmenší uzel nebo smyčka by mohly při vytáčení někomu snadno utrhnout paži nebo nohu nebo strhnout celé tělo, je třeba největší opatrnosti při ukládání provazce do bubnu. Někteří harpunáři tomu věnují skoro celé dopoledne: vysoko zvednou provazec a potom jej stáčejí přes kladku do bubnu, aby ho při svinování zbavili všech přehybů a zkroucenin.

Anglické čluny užívají místo jednoho bubnu dvou, přičemž je do obou bubnů svinut jeden provazec na pokračování. Má to určitou výhodu. Tyto podvojné bubny jsou tak malé, že se do člunu snáze vpraví a nepůsobí takový tlak. Zato americký buben, který má téměř tři stopy v průměru a výšku tomu odpovídající, bývá trochu velkým nákladem pro plavidlo, jehož prkna jsou jen půl palce silná. Dno velrybářského člunu je totiž jako tenký led, který snese značné zatížení rozptýlené, ale nemnoho soustředěné tíhy. Když je přes americký buben přehozen barevný přehoz z plachtoviny, vypadá to, že vyplouvající člun veze podivuhodně velký svatební koláč jako dárek pro velryby.

Oba konce provazce vyčnívají. Dolní konec končí okem nebo smyčkou na kličku, stoupá ode dna bubnu k okraji a visí přes okraj zcela ničím nepoután. To je nutné ze dvou důvodů. Předně: aby bylo snazší připoutat k němu další provazec ze sousedního člunu, jestliže se zasažená velryba potopí tak hluboko, až je nebezpečí, že odnese celý provazec připevněný na první harpunu. V těchto případech bývá velryba zpravidla přesunuta takřka jako džbánek piva z jednoho člunu na druhý, přičemž první člun zůstává stále nablízku, aby svému druhu pomáhal. Za druhé: toto opatření je nutné pro bezpečnost, neboť kdyby byl spodní konec provazce nějak připoután k člunu a kdyby velryba rozvinula provazec až do konce v jediné palčivé minutě, jak se často stává, velryba by se nezastavila, nýbrž strhla by nevyhnutelně člun do mořských hlubin. V tom případě by ho už nikdo nespatřil, i kdyby jeho ztráta byla třeba stokrát veřejně vyvolána.

Nežli se člun spustí na lov, vytáhne se horní konec svinutého provazce z bubnu na zádi, otočí se tam kolem kůlu a táhne se zas dopředu po celé délce člunu, přičemž přetíná rukojeť neboli držadlo vesla každého plavce, takže mu při veslování naráží na zápěstí. Prochází také mezi muži, jak střídavě sedí u protilehlých vidlic pro vesla, běží olověnými žlábky na nejzazší špici přídě, kde mu nevelký dřevěný kolík či vřeteno zabraňuje, aby nevyklouzl. Ze žlábků visí malými girlandami přes okraj přídě a vrací se zase do člunu. Asi deset nebo dvacet sáhů bývá omotáno kolem výstupku na přídi, odtud se táhne ještě kousek dál podél okraje k zádi. Potom je připevněn na tak zvanou krátkou šňůru, která se váže přímo na harpunu. Nežli nastane toto spojení, krátká šňůra prochází různými klamavými cestami, jejichž podrobné líčení by bylo příliš únavné.

Takto provazec obtáčí celý člun složitými křivkami, kroutě a svíjeje se kolem něho snad všemi směry. Všichni veslaři jsou zapleteni do jeho nebezpečných závitů, takže bázlivému oku suchozemců připadají jako indičtí kouzelníci, kterým nejjedovatější hadi neškodně obtáčejí údy. A žádný smrtelník si nedovede poprvé sednout do těchto konopných smyček a lopotit se s vypětím všech sil a nepomyslit přitom na to, že v každém příštím okamžiku může být harpuna vržena a všechny ty hrozné závity se začnou rozvinovat jako kruhové blesky, a nedovede se v této situaci ubránit hrůze, která ho roztřásá až do morku kostí jako třesoucí se huspeninu. A přece zvyk – podivná věc! Co všechno zvyk nedokáže! Nikdy jste při víně neslyšeli veselejší vtipy, radostnější žertování, než uslyšíte na půlpalcovém prkně z bílého cedru ve velrybářském člunu, kde veslaři takto visí v katových smyčkách. A jako šest měšťanů z Calais před králem Eduardem, tak – možno říci – se řítí šestičlenná posádka člunu do tlamy smrti, každý s oprátkou na krku.

Stačí snad jen na chvilku se zamyslit, abyste pochopili, proč při velrybářství dochází znovu a znovu k neštěstím – jen málo jich je tu a tam zaznamenáno – při nichž je některý muž stržen provazcem z člunu a ztracen. Sedět v člunu ve chvíli, kdy se šňůra rozvíjí, je jako sedět v mnohonásobném hvízdání parního stroje v plném chodu, kdy se o vás otírá každá pohybující se páka, píst a kolo. A je to horší: uprostřed tohoto vrcholného nebezpečí nemůžete sedět nehnutě, poněvadž se člun houpá jako kolébka a hází člověkem sem a tam docela nepředvídaně, takže jen zásluhou jakési přizpůsobivé čilosti a souladu vůle a činu se vyhnete osudu Mazeppovu a nejste strženi tam, kde vás ani vševidoucí slunce nikdy nevypátrá.

A dále: tak jako hluboké ticho, které zřejmě jen předchází a věští bouři, bývá snad hroznější než bouře sama, poněvadž ticho je jen pláštěm a obalem bouře a bouři v sobě jen skrývá, jako puška na pohled neškodná v sobě nese osudný prach, kulku a výbuch – tak i půvabný klid provazce, který se tiše vine kolem veslařů, než je opravdu uveden v činnost – ten v sobě mívá více skutečné hrůzy než kterákoli jiná stránka tohoto nebezpečného zaměstnání. Ale nač o tom ještě mluvit! Všechny lidi ovíjí velrybářský provazec; všichni se narodili s oprátkou na krku. Ale teprve tehdy, když jsou zachváceni prudkým, náhlým děsem smrti, uvědomují si smrtelníci mlčenlivá, skrytá a stále přítomná nebezpečí života. A jste-li filozof, tedy ani na sedadle velrybářského člunu neucítíte v srdci o nic větší hrůzu, než kdybyste seděli u svého večerního ohně a měli vedle sebe pohrabáč, a ne harpunu.