VII.KAPLE

V tomto New Bedfordu stojí velrybářská kaple a jen málo zasmušilých rybářů, kteří se zakrátko mají vydat na Indický nebo Tichý oceán, sem v neděli nezajde. Já jsem k nim nepatřil.

Sotva jsem se vrátil z první ranní procházky, vyšel jsem znovu právě s tímto předsevzetím. Počasí se změnilo, místo jasného, slunečného chladna byla plískanice a mlha. Zahalen do ošumělého kalmuku, razil jsem si cestu proti úporné vichřici. Vstoupiv do kaple, spatřil jsem malé rozptýlené shromáždění námořníků, manželek námořníků a vdov po námořnících. Panovalo tu tlumené ticho, rušené pouze jekem vichru. Mlčeli. Žádný věřící zřejmě nepřisedl k sousedovi, ale úmyslně opodál, jako by každý ten tichý žal byl ostrovně osamělý a nesdělitelný. Kněz dosud nepřišel a mlčenlivé ostrůvky mužů a žen seděly a vytrvale se dívaly na několik mramorových desek s černými rámy, zasazených do zdi po obou stranách kazatelny. Tři z nich zněly asi takto, ale netvrdím, že je to doslovné znění:

__________

VĚNOVÁNO PAMÁTCE

JOHNA TALBOTA,

KTERÝ VE VĚKU OSMNÁCTI LET ZAHYNUL PÁDEM PŘES PALUBU

POBLÍŽ OSTROVA DESOLATION U PATAGONIE

1. LISTOPADU 1836.

TUTO DESKU MU DALA ZASADIT NA PAMÁTKU

JEHO SESTRA

__________

VĚNOVÁNO PAMÁTCE

ROBERTA LONGA, WILLISE ELLERYHO,

NATHANA COLEMANA,

WALTRA CANNYHO, SETHA MACYHO

A SAMUELA GLEIGA,

POSÁDKY JEDNOHO ČLUNU

LODI ELIZA,

KTEŘÍ BYLI ODVLEČENI Z DOHLEDU VELRYBOU
U POBŘEŽÍ

PACIFIKU

31. PROSINCE 1839.

TATO MRAMOROVÁ DESKA

BYLA TADY ZASAZENA JEJICH DRUHY NA LODI,

KTEŘÍ ZŮSTALI NAŽIVU

__________

VĚNOVÁNO

PAMÁTCE ZESNULÉHO

KAPITÁNA EZECHIELA HARDYHO,

KTERÝ BYL ZABIT VORVANĚM NA PŘÍDI SVÉHO ČLUNU

U POBŘEŽÍ JAPONSKA

3. SRPNA 1833.

TATO DESKA BYLA ZASAZENA

NA PAMÁTKU JEHO

VDOVOU

Setřásl jsem zmrzlý sníh ze zledovatělého klobouku a kabátu a usedl jsem hned u dveří. Když jsem se pootočil, uviděl jsem k svému překvapení, že poblíž mne sedí Kvíkveg. Velebnost místa dojista na něho působila: ve tváři se mu zračil údiv a nedůvěřivá zvědavost. Divoch byl snad jediný, kdo si všiml mého příchodu, poněvadž jediný neuměl číst, a tak nečetl ony mrazivé nápisy na stěně. Nevím, byl-li přítomen některý příbuzný námořníků, jejichž jména tam byla napsána; při rybolovu se však stane tolik nezaznamenaných neštěstí a výraz některých žen, nehledíc už na smuteční šaty, vyjadřoval zřetelně trvalý zármutek, a tak jsem nepochyboval, že jsou tu shromážděni lidé, kterým účastný pohled na ty chmurné desky rozdírá nezhojené srdce, až staré rány znovu krvácejí.

Ach! Vy, jejichž mrtví leží pohřbeni pod zeleným drnem, vy, kteří stojíte mezi květinami a můžete říci – tady – tady leží můj milovaný, vy neznáte bezútěšnost, která svírá ona srdce. Kolik trpké prázdnoty je v černě orámovaných mramorových deskách, pod nimiž neodpočívá žádný popel! Jaké zoufalství v těch nehybných nápisech! Kolik smrtící nicoty a bezděčné nevíry je v těchto řádkách, jež jako by rozleptávaly všechnu víru a odpíraly vzkříšení bytostem zahynuvším v neznámu a bez hrobu! Tyto desky by mohly být stejně dobře v jeskynním chrámu na ostrově Elefanta jako tady.

V jakém sčítání živých tvorů jsou zahrnuti mrtví; proč se o nich všeobecně praví, že nic nevyzradí, ačkoli mají více tajemství než pověstné písčiny na pobřeží kentském? Proč ke jménu toho, kdo se včera odebral na onen svět, připojujeme tak významné a nevěrecké slovo, a přece ho tak neoznačujeme, vydal-li se na plavbu do nejvzdálenější Indie v tomto světě živých? Proč pojišťovny vyplácejí životní pojistky nesmrtelných? V jakém věčném, nehybném strnutí a smrtelném, beznadějném spánku dosud leží pradávný Adam, který zemřel před plnými šedesáti stoletími? Proč stále odmítáme radovat se z osudu těch, o kterých přece tvrdíme, že sídlí v nevýslovné blaženosti? Proč všichni živí tak usilují umlčet všechny mrtvé? Proč jen pouhá pověst o klepání v hrobce poděsí celé město? To všechno má svůj smysl.

Vždyť víra se živí jako šakal mezi hroby a právě z těchto hříšných pochybností čerpá nejživotnější naději.

Netřeba líčit, s jakými pocity jsem se díval na ty mramorové desky v předvečer své nantucketské plavby a jak jsem z nich v šeru onoho zamračeného, truchlivého dne četl osud velrybářů, kteří odešli přede mnou. Ano, Izmaeli, stejný osud čeká třebas i tebe! Ale nějak jsem se rozveselil. Příjemné nutkání odcestovat, pěkné vyhlídky na povýšení, tuším – ano, velrybářský člun mi dá dekret nesmrtelnosti. Ano, v tomto velrybářském řemesle číhá smrt – nevýslovně rychlé, zmatené odeslání člověka na věčnost. Ale co na tom? Soudím, že jsme si řádně zmotali otázku života a smrti. Soudím, že to, čemu tady na zemi říkáme můj duch, je naše pravá podstata. Zdá se mi, že se v nazírání na věci duchovní až příliš podobáme ústřicím, jež se dívají na slunce skrze vodu a tu hustou vodu považují za nejřidší vzduch. Soudím, že mé tělo je jenom útulek mé lepší bytosti. Ve skutečnosti ať si vezme moje tělo kdo chce, vezměte si je, nejsem to já! A proto třikrát hurá Nantucketu! Nechť mi rozbijí člun a zničí mé tělo, kdy chtějí; zničit mou duši nemůže ani sám Zeus.