LXIX.POHŘEB

Vytáhněte řetězy! Pusťte mrchu na záď!“

Obrovské kladkostroje už vykonaly svou povinnost. Oloupané bílé tělo bezhlavé velryby svítí jako mramorový náhrobek. Ačkoli změnilo barvu, neztratilo znatelně na objemu. Je dosud ohromné. Pomalu odplouvá dál a dál, vodu kolem něho tříští a rozstřikují nenasytní žraloci a vzduch nad ním rozviřují dravým letem skřečící ptáci, jejich zobáky se zabodávají jako samé proradné dýky do velryby. Ohromná, bílá, bezhlavá příšera pluje od lodi dál a dál a s každými několika yardy, o něž zůstává za námi, vzrůstá strašlivý lomoz, jejž tropí ty čtverečné yardy žraloků a kubické yardy ptactva. Po celé hodiny můžeme z lodi, téměř nehybné, pozorovat tuto příšernou podívanou. Pod jasnou a vlídnou azurovou oblohou, na klidné hladině rozkošného moře, zametané rozmarnými vánky, pluje dál a dále tato obrovská masa smrti, až se konečně ztratí v nedozírnu.

Je to přežalostný a nesmírně pitvorný pohřeb! Mořští supi jsou všichni v bohabojném tmavém obleku, žraloci vzduchu jsou všichni v obleku pečlivě černém nebo kropenatém. Jen málokterý by byl, tuším, pomohl velrybě zaživa, kdyby toho snad byla potřebovala, ale její pohřební hostiny se všichni velmi nábožně zúčastní. Ach, strašná supí povaho pozemská, jíž není ušetřena ani nejmocnější velryba!

Ale to ještě není konec. Třebaže je tělo takto zhanobeno, mstivý duch žije dál a vznáší se nad ním, aby zastrašoval. Kdykoli nějaká bojácná válečná loď nebo zbloudilá loď výzkumná spatří z daleka mrtvolu, když dálka sice zastírá hejna poletujících ptáků, ale přesto ukazuje bílou masu plující na slunci a bílou spršku vody, stříkající vysoko kolem ní, ihned bývá neškodná velrybí mrtvola zaznamenána třesoucími se prsty do lodního deníku – mělčiny, skály a útesy v okolí; pozor! A napříště snad po celá léta se lodi tomu místu vyhýbají; přeskakují je, jako pošetilé ovce skáčí přes trávu, kde nic není, poněvadž jejich vůdce tam kdysi skočil přes nastavenou hůl. Tady je váš zákon precedentu. Tady jsou vaše užitečné tradice. Tady je příběh vašeho tvrdohlavého přežívání starých věr vůbec nezakotvených na zemi, které se nyní ani nevznášejí ve vzduchu! To je pravověrnost!

A tak velryba, jejíž velké tělo bývalo zaživa pravým postrachem jejích nepřátel, ještě po smrti vyvolává svým duchem u mnohých bezmocnou paniku.

Příteli, věříte v duchy? Jsou ještě jiní duchové, nežli je pověstné londýnské strašidlo z ulice Cock-Lane, a ještě učenější lidé, nežli je doktor Johnson, kteří v ně věří.