LXXIV.HLAVA VORVANĚ — Z HLEDISKA SROVNÁVACÍHO

Zde tedy jsou dvě velké velryby a jejich hlavy leží vedle sebe. Přistupme k nim a dejme i my hlavy dohromady.

Z velkého řádu foliových leviatanů jsou vorvaň a velryba grónská daleko nejpozoruhodnější. Jsou to jediné velryby, na které člověk pořádá pravidelný lov. Pro Nantuckeťana jsou to dvě krajnosti všech známých velrybích odrůd. Vnější rozdíl mezi nimi je nejpatrnější na hlavě, a protože v této chvíli visí hlavy obou velryb z boků Pequody a my můžeme pohodlně přecházet od jedné k druhé – máme to jen přes palubu – rád bych věděl, kde by se nám naskytla lepší příležitost k praktickému studiu cetologie nežli tady.

Především je nápadný celkový protiklad mezi oběma hlavami. Obě jsou nesporně mohutné, ale vorvaní hlava je jistým způsobem matematicky symetrická – to hlava grónské velryby žalostně postrádá. Hlava vorvaně je osobitější. Podíváte-li se na ni, chtěj nechtěj přiznáte vorvaňovi nesmírnou nadřazenost, pokud jde o celkovou důstojnost. V našem případě je ta důstojnost ještě zvýšena zbarvením hlavy, na vršku šedě stříkané, což svědčí o pokročilém věku a velké zkušenosti. Zkrátka, je to vorvaň, kterému velrybáři odborně říkají „velryba šedohlavá“.

Všimněme si toho, čím se ty hlavy liší nejméně – totiž obou nejdůležitějších orgánů, očí a uší. Po straně hlavy daleko vzadu a nízko dole, blízko úhlu obou velrybích čelistí, spatříte konečně po bedlivém hledání oko bez brv, o kterém byste si řekli, že je to oko hříběte; tak zcela neúměrné je obrovským rozměrům hlavy.

Z této zvláštní bočné polohy očí vysvítá, že velryba nikdy nemůže vidět předmět, který je přímo před ní, ani předmět přesně za ní. Stručně řečeno, umístění velrybích očí odpovídá umístění lidských uší, a můžete si sami představit, jak by se vám vedlo, kdybyste museli pozorovat předměty bočně ušima. Zjistili byste, že máte rozhled pouze asi třicet stupňů dopředu od přímé zorné linie bočné a asi třicet stupňů dozadu. Kdyby váš úhlavní nepřítel kráčel přímo proti vám s napřaženou dýkou za bílého dne, nemohli byste ho vidět o nic lépe, než kdyby se kradl za vámi zezadu. Prostě, měli byste takřka dvoje záda; ale zároveň také dvě čela (boční čela), neboť co vlastně tvoří čelo člověka, když ne jeho oči?

Dále: u většiny jiných zvířat, na která se teď rozpomínám, jsou oči postaveny tak, aby nepozorovaně slučovaly svou zrakovou schopnost a vytvářely tak v mozku obraz jeden, a ne dva, kdežto ta zvláštní poloha velrybích očí, účinně od sebe oddělených mnoha kubickými stopami pevné hlavy, jež mezi nimi ční jako velká hora oddělující dvě jezera v údolích, ta poloha zajisté úplně rozlučuje vjemy, které zprostředkuje každý ten smyslový orgán samostatně. Proto velryba jistě vidí jeden zřetelný obraz na této straně a druhý zřetelný obraz na straně opačné, ale všechno mezi tím je pro ni jen čirá tma a prázdnota. Dalo by se vlastně říci, že člověk se dívá do světa ze strážní budky dvěma spojenými posuvnými tabulkami, které tvoří okno. U velryby jsou tyto tabulky zasazeny samostatně, takže jsou to vlastně okna dvě, ale výhled z nich je žalostně omezen. Tuto zvláštnost velrybích očí nutno mít při lovu stále na mysli. Čtenář si ji musí při pozdějších událostech připomenout.

Jak vlastně velryba vidí – z toho by mohl být zajímavý hlavolam, ale my se musíme spokojit jen náznakem. Pokud jsou lidské oči otevřeny za světla, vidění je bezděčné, to jest, nemůžeme zabránit, abychom mechanicky neviděli všechny předměty před sebou. Přesto však zkušenost každého poučí, že sice může jedním pohledem zběžně obsáhnout množství věcí, ale je pro něho zcela nemožné zkoumat pozorně a zevrubně dvě věci najednou – ať jsou sebevětší nebo sebemenší – i když leží třeba vedle sebe a dotýkají se. Oddělte však tyto dva předměty a obklopte každý kruhem hluboké temnoty; máte-li jeden z nich vidět tak, abyste se naň mohli myšlenkově soustředit, musí být druhý zcela vyloučen z vašeho současného vědomí. Jak je to tedy u velryby? Obě její oči musí být ovšem činné současně. Ale má její mozek o tolik větší schopnost chápat, kombinovat, je o tolik bystřejší nežli mozek lidský, že může pozorně zkoumat dva různé obrazy zároveň, jeden na této straně a druhý na straně právě opačné? Dovede-li to, je to tak podivuhodné, jako kdyby některý člověk mohl současně sledovat výklad dvou samostatných problémů Euklidových. V tomto srovnání není nic nepřiměřeného, ani když je zkoumáte velmi kriticky.

Je to možná jen bláhový nápad, ale vždycky se mi zdálo, že ne­obyčejná pohybová vrtkavost některých velryb, když byly napadeny třemi nebo čtyřmi čluny, jejich bojácnost a sklon ke zvláštní panice, která je u velryb tak obvyklá, to všechno, myslím, nepřímo pochází z bezmocného chaosu vůle, který v ní musí vznikat touto rozdělenou a diametrálně protikladnou schopností zrakovou.

Ale uši velryby jsou stejně podivné jako oči. Nejste-li vůbec obeznámeni s velrybím plemenem, můžete ty dvě hlavy prohlížet po celé hodiny, a sluchový orgán nenajdete. Ucho nemá pražádný vnější boltec a do otvoru samého stěží zapíchnete husí brk – tak je podivuhodně malý. Ucho je umístěno kousek za okem. Mezi ušima vorvaně a velryby grónské je významný rozdíl. Vorvaní ucho má vnější otvor, kdežto ucho velryby grónské je úplně a hladce pokryto blánou, takže je zvenčí naprosto nelze postřehnout.

Není podivné, že tvor tak velký jako velryba vidí svět tak malýma očima a slyší bouři ušima menšíma, než jsou uši zajíce? Ale kdyby měla oči tak široké jako čočky velkého Herschelova dalekohledu a uši tak prostorné jako vchody do katedrál, dalo by jí to snad schopnost vidět dál nebo slyšet líp? Naprosto ne. Proč se tedy snažíte „rozšířit“ svůj duševní obzor? Prohlubte jej!

A teď všemi pákami a parními stroji, které máme po ruce, převraťme vorvaňovu hlavu, aby ležela spodem nahoru. Potom vystupme po žebříku na její vršek a nahlédněme dolů do tlamy. Kdyby tělo nebylo od hlavy úplně odloučeno, mohli bychom s lucernou sestoupit do velké kentucké mamutí jeskyně, totiž do jejího žaludku. Ale přidržme se tady toho zubu a rozhlédněme se, kde vlastně jsme. Jaká to opravdu krásná a čistá tlama! Od podlahy ke stropu je potažena nebo spíše vyčalounována zářivě bílou blánou, lesknoucí se jako atlas nevěstin.

Vyjděme nyní a podívejme se na zlověstnou spodní čelist, podobnou dlouhému, úzkému víku nesmírné tabatěrky, která má závěsy na jednom konci místo po jedné straně. Vypáčíte-li ji nahoru, takže ji máte nad hlavou, a odhalíte přitom řadu zubů, podobá se strašné padací mříži a takovou se, běda! jeví při lovu mnohému ubohému smrtelníku, na kterého tyto špice zprudka dopadnou. Ale pohled na ni bývá mnohem hroznější, když mnoho sáhů pod hladinou vidíte mrzutou velrybu, jak se tam nehybně vznáší, a obrovská čelist, dlouhá patnáct stop, jí visí rovně dolů v pravém úhlu od těla – docela jako čelenní čnělka na lodi. Taková velryba není mrtva. Má jen špatnou náladu. Není ve své kůži nebo je to třeba hypochondr. A je tak lenivá, že jí čelistní klouby povolily; je tak nevzhledná – hotová výčitka všem členům jejího kmene, kteří na ni nepochybně svolávají křečovité strnutí čelisti.

Ve většině případů tuto spodní čelist – kterou zkušený odborník snadno vykloubí – námořníci oddělí a vytáhnou na palubu, aby z ní vytrhli zuby ze slonoviny. Zuby tvoří zásobu tvrdé bílé velrybí kosti, z níž rybáři vykouzlují všelijaké podivné předměty, jako hole, držadla deštníků a rukojeti k jezdeckým bičíkům.

Čelist bývá namáhavě a zdlouhavě vytažena na palubu, jako by to byla kotva; když přijde pravý čas – několik dní po ostatní práci – Kvíkveg, Dagů a Taštego, všichni se jako vycvičení zubaři pustí do vytahování zubů. Kvíkveg otevře dásně ostrým sekacím rýčem. Potom čelist uvážou dole ke svorníkům, shora spustí kladkostroj a zuby trhají tak, jako v Michiganu voli vytahují pařezy starých dubů v lesní divočině. Obyčejně tam bývá dvaačtyřicet zubů; staré velryby mívají zuby hodně ubroušené, ale nezkažené; a také ne uměle plombované jako my. Čelist se potom rozřeže na desky, které se složí jako trámce na stavbu domů.