CII.HÁJ NA ARSACIDÁCH

Až dosud jsem se při popisu vorvaně zabýval hlavně divy jeho zevnějšku a jenom jednotlivě a v určitých maličkostech některými vnitřními ústrojími. Ale máte-li vorvaně pochopit hlouběji a důkladněji, je nutno, abych jej ještě více rozepjal, rozvázal mu šňůrky u nohavic pod koleny, rozepjal podvazky a uvolnil háčky a oka kloubů jeho nejvnitřnějších kostí, a tak ho před vás postavil v jeho poslední podobě, totiž jako nezahalenou kostru.

Ale jak teď, Izmaeli? Jak to, že ty, prostý veslař na velrybářské výpravě, osobuješ si znalost skrytých částí velryby? Vystoupil snad učený Stubb na vratidlo a přednášel vám o anatomii kytovců? A zvedl rumpálem ukázku žebra, abyste si ji prohlédli? Vysvětli nám to, Izmaeli! Což můžeš vytáhnout dospělou velrybu na palubu, abys ji prohlížel, jako třeba kuchař předkládá pečeného vepře? Jistě ne! Dosud jsi byl, Izmaeli, věrohodným svědkem, ale dej si pozor, zmocňuješ se výsady, kterou má pouze Jonáš: výsady pojednávat o příčných trámcích a trámech; o krokvích a hřebenových vaznicích, podložkách a podpěrných trámcích, které tvoří hrázděnou konstrukci leviatana, a snad i o nádržích tuku, mlékárnách, výrobnách másla a sýrárnách v jeho útrobách.

Přiznávám, že od dob Jonášových vniklo jen málo velrybářů hluboko pod kůži dospělé velryby. Mně se však dostalo štěstí, že jsem ji pitval v miniatuře. Loď, ke které jsem patřil, vytáhla jednou na palubu malé vorvaní mládě, abychom si z jeho žaludku čili vaku mohli udělat pochvy na hroty harpun a na špičky kopí. Myslíte, že jsem si dal ujít tu příležitost a nechal zahálet svou lodní sekeru a nůž, že jsem nezlomil pečeť a nepřečetl si celý obsah toho mláděte?

Za přesnou znalost kostí leviatana, dorostlých do gigantické dospělosti, za tak vzácnou znalost jsem zavázán svému zesnulému vznešenému příteli Tranquovi, králi na ostrově Tranque, jednom z Arsacid. Když jsem byl totiž před lety na Tranque jako člen posádky obchodní lodi Dey alžírský, pozval mě pán ostrova, abych strávil část arsacidské dovolené v jeho osamělé palmové vile v Pupelle. Je to přímořské údolí nepříliš vzdálené od hlavního města, kterému naši námořníci říkají „město bambusové“.

Kromě mnoha jiných vzácných vlastností byl můj královský přítel Tranquo nadán horoucí láskou ke všem předmětům cenným pro barbarského sběratele a snesl do Pupelly všechny vzácnosti, které dovedli vyrobit vynalézavější příslušníci jeho kmene. Většinou to byly podivuhodné předměty vyřezávané ze dřeva, lastury s rytinami, vykládaná kopí, drahocenná pádla a kánoe z aromatického dřeva. A to vše bylo rozloženo mezi přírodní divy, které vynesly divonosné a pokorné vlny na jeho pobřeží.

Hlavní z vyplavených předmětů byl velký vorvaň, kterého nalezli po bouři, běsnící neobvykle dlouho, mrtvého na břehu, hlavou u kokosové palmy, jejíž převislé listy, podobné peří, vypadaly jako zelený jeho vodotrysk. Když obrovské tělo konečně zbavili obalu na sáh silného a kosti na slunci vyschly, pozorně přenesli kostru do pupellského údolí, kde ji nyní ukrývá velký chrám vznešených palem.

Žebra ověsili trofejemi, na obratle v podivných hieroglyfech vyryli arsacidské dějiny a v lebce udržovali kněží neuhasínající vonný plamen, takže tajemná hlava opět chrlila svůj mírný vodomet. A hrozná spodní čelist, zavěšená na větvi, se kývala nade všemi vyznavači jako meč zavěšený na vlasu, který tak děsil Damokla.

Byla to podivuhodná podívaná. Les se zelenal jako mechy v Ledovém údolí, stromy čněly vysoko a s hrdým pocitem životní síly. Přičinlivá půda jako tkalcovský stav tkala nádherný koberec, v němž úponky popínavých rostlin tvořily osnovu a útek, a živé květy zas vzorce. Všechny stromy se všemi obtíženými větvemi, všechny keře, kapradiny a traviny, vzduch, vyřizující poselství, to všechno bylo ve věčném ruchu. Mezi krajkovím listů se velké slunce podobalo poletujícímu člunku, který tká nevadnoucí zeleň. Ach, pilný tkalče! Neviditelný tkalče! – Ustaň! Jediné slovo! – Kam se táhne tato tkanina? Který palác má pokrýt? K čemu všechna ta neúmorná práce? Mluv, tkalče! – Zastav ruku! – Jen jedno jediné slovo bych s tebou chtěl promluvit! Ne – člunek lítá – vzory plynou ze stavu. Koberec neustále ubíhá rychle jako povodeň. Božský tkadlec tká a při tom tkaní je ohlušen, takže neslyší žádného smrtelného hlasu, a tímto bzukotem jsme ohlušeni i my, kteří se na stav díváme; jen když se od něho vzdálíme, uslyšíme tisíc hlasů, které v něm promlouvají. Stejně tomu bývá i ve skutečných továrnách. Promluvená slova, která není slyšet mezi přeletujícími člunky, tatáž slova jsou zřetelně slyšitelná za zdmi, když se hrnou z otevřených oken. Takto bylo odhaleno mnoho darebností. Ach, smrtelníku, buď tedy opatrný, neboť i při všem hluku velkého stavu světa mohou být tvé nejskrytější myšlenky v dálce zaslechnuty.

V tomto zeleném, neúnavně pracujícím stavu arsacidského lesa líně ležela právě uprostřed velká, bílá, uctívaná kostra – gigantický zahaleč! Ale když se kolem něho s bzukotem spojovaly věčně tkaná zelená osnova a útek, zdálo se, že obrovský zahaleč je zručným tkalcem, který se sám zapřádá do šlahounů a nabývá každého měsíce svěžejší a čerstvější zeleně, ale sám zůstává pouhou kostrou. Život objal smrt, smrt zamřížovala život; mračný bůh pojal za ženu mladistvý život a zplodil kadeřavé krásy.

Když jsem tedy s královským Tranquem navštívil tuto podivnou velrybu a spatřil oltář z lebky a umělý sloup kouře vystupující z místa, odkud dříve tryskal skutečný vodomet, divil jsem se, že král může považovat kapli za předmět umělecky cenný. Smál se. Ale ještě více jsem se divil, jak mohli kněží přísahat, že tento kouřový vodomet je přirozený. Přecházel jsem z místa na místo před kostrou – odhrnoval šlahouny – pronikl žebry – a s klubkem arsacidské šňůry jsem putoval a proplétal se mezi četnými jejími zatáčkami, stinnými kolonádami a loubími. Brzo byla má šňůra u konce. Vraceje se po ní, vyšel jsem z otvoru, kterým jsem vstoupil. Uvnitř jsem nespatřil jediného živého tvora. Nebylo tu nic než kosti.

Uřízl jsem si zelený prut, abych mohl měřit, a znovu jsem se vnořil do útrob kostry. Skulinou v lebce mě kněží pozorovali, jak si měřím výšku posledního žebra. „Jakže!“ křičeli, „jak se opovažuješ měřit našeho boha? To je naše práce!“ „Dobrá, kněží – nuže, řekněte mi, jakpak je dlouhý?“ Ihned se počali zuřivě přít o stopy a palce. Rozbíjeli si hlavy svými mírami – velká lebka duněla ozvěnou. Využil jsem té šťastné příležitosti a rychle dokončil své měření.

Nyní vám chci sdělit jeho výsledek. Nejdříve musím podotknout, že v tomto případě nemohu vyřknout nějakou libovolnou míru, neboť pokud jde o kostru, jsou autority, na které se můžete obrátit, abyste se přesvědčili o mé přesnosti. V Hullu v Anglii je prý velrybí muzeum. V Hullu je jeden z velrybářských přístavů Anglie a tam prý mají několik krásných ukázek velryb s hřbetní ploutví a ještě jiných. Také jsem slyšel, že v muzeu v Manchestru v New Hampshiru mají něco, čemu majitelé říkají „jediná dokonalá ukázka grónské neboli říční velryby ve Spojených státech“. Mimoto v jednom místě v Yorkshiru v Anglii, zvaném Burton Constable, má nějaký Sir Clifford Constable kostru vorvaně menších rozměrů, naprosto ne dospělé velikosti, jakou má můj přítel král Tranquo.

V obou případech majitelé velryb vyvržených na břeh, kterým kostry patřívaly, uplatňovali na ně od počátku své nároky, a to ze stejných důvodů. Král Tranquo se zmocnil velryby, protože ji chtěl, a Sir Clifford proto, že je vrchností v oněch končinách. Velrybu Sira Clifforda vybavili klouby, takže ji můžete ve všech kosterních dutinách otvírat jako velkou skříň se zásuvkami – rozevřít její žebra jako obrovský vějíř a po celý den se houpat na její spodní čelisti. Měli by dát zámky na některé její padací dveře a uzávěry a sluha může vodit budoucí návštěvníky se svazkem klíčů u pasu. Sir Clifford hodlá vybírat dvě pence za nahlédnutí do šumící galerie páteřního sloupu; tři pence za poslouchání ozvěny v dutině jejího malého mozku a šest pencí za pohled z jejího čela, kterému se nic nevyrovná.

Rozměry kostry, které nyní napíši, jsou přesně opsány z mé pravé paže, kam jsem si je dal vytetovat, poněvadž při mém divokém cestování v oné době nebylo jiného bezpečného způsobu, jak uchovat tuto cennou statistiku. Ale poněvadž jsem měl málo místa a přál jsem si, aby ostatní části mého těla zůstaly nepopsány – abych na ně mohl napsat báseň, kterou jsem skládal – pokud totiž na mně zůstala místa netetovaná – netrápil jsem se zlomky. Zlomky by se vlastně ani neměly při měření velryby uvádět.