CIV.VELRYBA FOSILNÍ

Svou ohromností skýtá velryba velmi vhodný příměr, chceme-li zveličovat, přepínat a všeobecně podat něco hodně obšírně. I kdybyste chtěli, nemohli byste ji zmenšit. Vším právem nutno o ní vykládat v majestátním foliu. Netřeba znovu připomínat její délku od dýchacího otvoru k ocasu, ani kolik yardů měří kolem pasu; stačí jen vzpomenout na ohromné závity jejích střev, která v ní leží jako obrovské kabely a těžká lana, stočená na nejspodnější palubě bitevní lodi.

Když už jsem se jednou odhodlal rázně chopit leviatana, sluší se, abych při tom díle projevil vševědoucí zevrubnost, nepřehlédl ani nejmenší semenné zárodky v jeho krvi a rozvinul i nejskrytější závit jeho vnitřností. Když jsem již popsal většinu jeho dnešních svérázných návyků a anatomických zvláštností, zbývá nyní, abych jej ocenil z hlediska archeologického, fosilního a předpotopního. U jiného tvora, nežli je leviatan – třeba u mravence nebo blechy – mohli bychom takové vážné výrazy považovat právem za hrubé nadsázky. Ale když jde o leviatana, je to něco jiného. Rád klopýtám k tomuto cíli mezi nejtěžšími výrazy ve slovníku. A budiž zde řečeno, že kdykoli bylo nutno použít k výkladu nějakého slovníku, vždy jsem se uchyloval k velkému kvartovému vydání Johnsona, zvlášť k tomu účelu koupeného, poněvadž neobvyklá osobní objemnost tohoto proslulého slovníkáře ho jen uzpůsobovala k sestavení slovníku, kterého může používat velrybářský spisovatel, jako jsem já.

Slýcháváme často o spisovatelích, kterak jsou povznášeni svou látkou a rostou jí, třebaže se může zdát všední. Jak to tedy vypadá se mnou, když píši o leviatanovi? Nevědomky při psaní používám písma plakátově velkého. Dejte mi pero z kondora! Dejte mi kráter Vesuvu za kalamář! Přátelé, držte mne! Prostě už tím, že zapisuji své myšlenky o leviatanu, jsem jimi zeslabován a div nepadám do mdlob, tak na mne působí přílišná dalekosáhlost jejich pojetí, jež jako by chtělo zahrnout celý okruh věd a všechna pokolení velryb a lidí i mastodontů, minulá, přítomná a budoucí, se všemi uplývajícími panoramaty říší na světě a v celém vesmíru i všech jeho předměstích. Takovou moc má velký a bohatý námět – schopnost tolik zveličovat. Rozpínáme se k jeho obsáhlosti. Máme-li vytvořit mohutnou knihu, musíme si zvolit mohutný námět. Velká kniha trvalé hodnoty nikdy nemůže být napsána o bleše, třeba se už mnoho lidí o to pokoušelo.

Než začnu pojednávat o velrybách fosilních, předkládám průkazy, že jsem geolog, a to prohlášením, že jsem za svého pestrého života byl kameníkem a že jsem také hodně kopal příkopy, stoky a studny, vinné sklepy, obyčejné sklepy a cisterny všeho druhu. Dále bych chtěl čtenáři předběžně připomenout, že v časnějších geologických vrstvách nalézáme zkameněliny oblud nyní již téměř vyhynulých; naproti tomu pozdější památky, objevené v tak zvaných třetihorních útvarech, vypadají jako spojující nebo aspoň přechodné články mezi tvory předhistorickými a tvory, jejichž vzdálení potomci prý vstoupili do Noemovy archy; všechny fosilní velryby dosud objevené patří do doby třetihorní, která je poslední před formacemi povrchovými. Ačkoli žádná z nich neodpovídá přesně žádnému dnešnímu druhu, přece jsou s nimi celkovým vzhledem spřízněny natolik, aby mohly být právem zařazeny jako zkameněliny kytovců.

Jednotlivé zlomkové zkameněliny velryb z časů před Adamem, úlomky jejich kostí a koster byly objeveny za posledních třicet let v různých intervalech na úpatí Alp, v Lombardii, ve Francii, v Anglii, ve Skotsku a ve státech Louisianě, Mississippi a Alabamě. Některé tyto zbytky jsou zvlášť pozoruhodné; k nim patří část lebky, která byla vykopána roku 1779 v Paříži v rue Dauphiné, v krátké ulici, jež ústí téměř přímo do paláce v Tuileriích; a dále kosti nalezené při kopání velkých doků v Antverpách za Napoleona. Cuvier prohlásil, že tyto zlomky patřily nějakému zcela neznámému druhu leviatana.

Ale nejpodivuhodnější ze všech pozůstatků po kytovcích je téměř úplná kostra vyhynulé obludy, nalezená roku 1842 na plantáži soudce Creagha v Alabamě. Postrašení a důvěřiví otroci v sousedství se domnívali, že je to kostra padlého anděla. Alabamští učenci ji prohlásili za kostru obrovského plaza a obdařili ji jménem Basilosaurus. Ale když byly ukázky některých kostí přivezeny přes moře anglickému anatomu Owenovi, ukázalo se, že tento domnělý plaz byla velryba, i když druhu již vyhynulého. To je zajímavá ilustrace faktu vždy znovu v této knize opakovaného, že kostra velryby může poskytnout jen nedokonalou představu o podobě jejího plně obrostlého těla. Owen obludu přejmenoval Zeuglodon a ve své přednášce před Londýnskou geologickou společností ji prohlásil v podstatě za jednoho z nejzvláštnějších tvorů, kterého změny na zeměkouli zcela vyhladily.

Když stojím mezi mohutnými kostrami leviatanů, jejich lebkami, tesáky, žebry a obratli, které se vesměs vyznačují částečnou podobností s nynějšími druhy mořských oblud, ale zároveň se podobají i vyhynulým předvěkým leviatanům, svým pradědům, jejichž počet nelze odhadnout, zanáší mě potopa zpět k oné podivuhodné době, kdy, jak lze říci, čas sám ještě nezačal – neboť čas začal teprve s člověkem. Valí se tu přese mne Saturnův zešeřelý chaos a dostává se mi na okamžik neurčitého, děsivého pohledu do těchto polárních věčností, kdy zaklíněné bašty ledu těžce doléhaly na nynější tropy a po celých pětadvaceti tisících mil světového obvodu nebylo vidět ani na dlaň obyvatelné země. Tehdy patřil celý svět velrybě, a tato královna tvorů zůstavila po sobě brázdu podél dnešní linie And a Himálaje. Kdo se může vykázat takovým rodokmenem jako leviatan? Achabova harpuna prolévala krev starší než krev faraonů. Metuzalém vypadá jako pouhý školák. Ohlížím se, abych potřásl rukou Semovi. Zmocňuje se mne hrůza před tím předmojžíšským, nedohledným pramenem života nevýslovně hrozné velryby, která byla přede všemi věky, a proto bude zcela jistě existovat i potom, až všechny lidské věky pominou.

Ale leviatan nejenže zanechal stopy z doby před Adamem ve stereotypních rytinách přírody a zůstavil svou prastarou podobiznu ve vápenci a mramoru, nýbrž nacházíme neklamné otisky jeho ploutve i na egyptských deskách, jejichž starobylost je povahy téměř fosilní. V jedné místnosti velkého chrámu v Dendrahu byla asi před padesáti lety objevena na žulovém stropě modelovaná a malovaná planisféra a na ní mnoho kentaurů, okřídlených lvů s orlí hlavou i delfínů, podobných groteskním figurám na novodobém nebeském glóbu. Mezi figurami pluje jako kdysi starý leviatan. Na té planisféře plul staletí předtím, než začali kolébat Šalomouna.

Nelze tu opominout ani další podivné osvědčení o starobylosti velryby v jejích vlastních kostech, pozůstalých po potopě; za takové je aspoň považuje vážený John Leo, starý cestovatel po Berbersku.

„Nedaleko mořského břehu mají chrám, v němž jsou krokve a trámy z velrybích kostí, neboť na toto pobřeží bývají často vyvrženy mrtvé velryby obrovských rozměrů. Prostí lidé si představují, že pro tajemnou moc, danou od Boha tomuto chrámu, nemůže okolo plout žádná velryba, aby okamžitě nezahynula. Pravda však jest, že na obou stranách chrámu jsou skály, které vybíhají dvě míle do moře a zraňují velryby, když na ně narazí. V chrámě chovají velrybí žebro neuvěřitelně dlouhé, které považují za zázrak; žebro leží vypouklou částí vzhůru, tvoříc tak oblouk, na jehož vrchol nemůže dosáhnout ani jezdec na velbloudu. Toto žebro (praví John Leo) tam prý leželo sto let předtím, než jsem je spatřil. Jejich dějepisci prohlašují, že prorok, který předpověděl příchod Mohamedův, přišel z tohoto chrámu, a někteří nepřestávají tvrdit, že proroka Jonáše vyvrhla velryba právě před oním chrámem.“

V tomto africkém chrámu Velryby tě nechám, čtenáři. Jsi-li z Nantucketu a přitom velrybář, budeš se tu mlčky modlit.