CXXI.PŮLNOC — ZÁBRADLÍNA PŘEDNÍ PALUBĚ

[Stubb a Flask sedí na zábradlí a připoutávají zavěšené tam kotvy dalšími lany.]

Ne, Stubbe, můžeš tam do toho uzlu tlouci, jak chceš, ale do mne nikdy nevtlučeš, cos právě povídal. Jak je to dlouho, cos říkal pravý opak? Neříkals jednou, že každá loď, na které pluje Achab, měla by platit zvláštní zvýšené pojistné, jako kdyby byla naložena na zádi soudky prachu a na přídi bedničkami sirek? Počkej, neříkals to?“

„Nu, a kdyby? Co na tom? Jestliže jsem od té doby zčásti změnil svou kůži, proč bych neměl změnit také svůj názor? Ostatně, dejme tomu, že opravdu máme na zádi soudky s prachem a na přídi bedničky se sirkami. Jak by u ďábla mohly sirky chytit při takovém lijáku? Ty, človíčku, máš také hezky rudé vlasy, a přece teď nechytneš. Otřepej se! Jsi Aquarius neboli Vodnář, Flasku; mohl bys z hrnce svého kabátu nalévat vodu do džbánů. Cožpak nevíš, že pro tato zvláštní nebezpečí mají námořní pojišťovací společnosti také zvláštní záruky? Tady jsou hydranty, Flasku. Ale pozor, odpovím ti ještě na tu druhou věc. Nejdřív zvedni nohu z hlavice kotvy, abych mohl provléknout lano, a teď poslouchej! Jak velký je v tom rozdíl, držíme-li za bouře drát od stožárového hromosvodu nebo stojíme-li také za bouře u samého stožáru, který nemá žádný hromosvod? Cožpak nevidíš, chytráku, že tomu, kdo drží hromosvod, se nemůže nic stát, dokud není stožár zasažen? O čem tedy mluvíš? Ze sta lodí má sotva jedna hromosvody, a Achab, ano, člověče, a my všichni jsme podle mého skromného mínění nebyli ve větším nebezpečí nežli všechny posádky desetitisíců lodí, které jsou teď na moři. Vždyť ty, King-Poste, ty bys asi chtěl, aby každý člověk na světě běhal s malým hromosvodem na klobouku jako miliční důstojník s chocholem z peří a aby za sebou ploužil drát jako šerpu. Proč nejsi rozumný, Flasku? Vždyť je to snadné být rozumný. Pročpak to nezkusíš? Každý člověk, který jen trochu vidí, dokáže být rozumný.“

„To nevím, Stubbe. I tobě to někdy připadá těžké.“

„Ano, když je člověk promočený na kůži, pak je těžké mít rozum, to je pravda. A já už budu od toho lijáku skrz naskrz. Ale nechme toho; chyť tamtu smyčku a podej mi ji! Připadá mi, že teď přivazujeme ty kotvy tak důkladně, jako by se jich už nikdy nemělo použít. Připadá mi, Flasku, že připoutávat tyhle dvě kotvy je asi tak jako svazovat člověku ruce za zády. A jaké náramné ruce to jsou! Jak dovedou držet! Rád bych věděl, Flasku, zda je svět někde zakotven. Je-li opravdu, to se tedy houpá na kabelu náramně dlouhém. Sklepni ten uzel, a jsme hotovi. Dobře; nejvíc nás uspokojí, vyskočíme-li na palubu, když už nemůžeme na pevninu. Poslechni, vyždímej mi kabát, ano? Děkuji. Lidé se smějí šosům u kabátu, Flasku, ale mně se zdá, že za všech bouří by se měl na moři nosit šosatý kabát. Šosy se dolů zužují, víš, a pěkně odvádějí vodu. Zrovna tak třírohé klobouky. Ty ohrnuté okraje chrání jako okapy. Nechci už žádné krátké kazajky a námořnické klobouky. Budu nosit kabáty s dlouhými šosy a narazím si ohrnutý klobouk. Ouha! Ach, klobouk mi letí do moře. Bože, bože, že ten vítr z nebe je tak nevychovaný! To je ošklivá noc, kamaráde.“