CXIX.SVÍČKY

Nejteplejší podnebí jen živí nejkrutější drápy – bengálský tygr se krčí v prostorných hájích věčně zelených. Nejzářivější obloha jen skrývá nejsmrtelnější bouře – nádherná Kuba zná tornáda, jaká se nikdy nepřeženou přes mírné země severní. Tak i v těchto třpytných japonských mořích se námořník setkává s nejhroznější ze všech bouří, s tajfunem. Někdy se snese z bezmračné oblohy jako vybuchující puma na omámené a ospalé město.

K večeru toho dne měla Pequod plachty servané a musela zápasit o holých stěžních s tajfunem, který ji napadl přímo zpředu. Když se setmělo, nebe a moře řvaly a pukaly duněním hromu, ozařovány blesky, které osvětlovaly ochromené stožáry, kde se tu a tam třepetaly cáry, jež tam první zuřivý nápor bouře nechal na později.

Starbuck stál na velitelské palubě a držel se lana. Při každém zablesknutí pohlédl vzhůru, aby viděl, jaká další zhouba snad postihla ráhnoví. Stubb a Flask řídili mužstvo, když zvedalo čluny výš a pevněji je připoutávalo. Ale všechna jejich námaha se zdála marná. Achabův člun, zavěšený na straně návětrné, neunikl zkáze, ačkoli byl vyzvednut až k samým kladkám. Obrovská vzdutá vlna se prudce vymrštila vzhůru po chvějícím se boku lodi, prorazila dno člunu na zádi a opadla, protékajíc jím jako sítem.

„Mizerná práce, mizerná, pane Starbucku,“ řekl Stubb, pohlížeje na vrak, „ale moře si musí provést svou. Stubb aspoň nedovede proti němu bojovat. Víte, pane Starbucku, nežli vlna skočí, má takový dlouhý rozběh, běží kolem celého světa a potom se teprve vymrští! Kdežto mám-li se s ní srazit já, mám rozběh jen tady přes palubu. Ale nevadí, to jsou všechno jen takové žertíky, jak praví stará píseň (zpívá):

Oh, veselo je s nečasem,
vorvaň si mrská ocasem
a s žertem plave tam a sem.
Toť šelma, taškář, kopa, vtipkář, hračkář,
eskamotér moře, hoj!
Ten úprk divoký, ten cval —
to si jen drink svůj namíchal
a s přísadami promíchal.
Toť šelma, taškář, kopa, vtipkář, hračkář,
eskamotér moře, hoj!
Blesk tříská lodím v bok,
on však jen mlaskne, dá si lok
a ochutnává ten svůj mok.
Toť šelma, taškář, kopa, vtipkář, hračkář,
eskamotér moře, hoj!

„Dost už, Stubbe,“ zvolal Starbuck, „nech zpívat tajfun, ať si hraje na harfu tady v našem ráhnoví. Jsi-li však statečný muž, zachováš klid.“

„Ale já nejsem statečný muž; nikdy jsem netvrdil, že jsem statečný; jsem zbabělec. Zpívám si, abych neklesl na mysli. A řeknu vám, pane Starbucku, co to je, mne totiž nic na světě nedonutí, abych přestal zpívat, leda by mi někdo podřízl chřtán. A ještě potom, vsaď­me se, budu pět na odchodnou chvalozpěv Bohu.“

„Šílenče! Dívej se mýma očima, nemáš-li své vlastní!“

„Cože? Jak můžeš v tmavé noci vidět líp než kdo jiný, ať blázní sebevíc?“

„Hle!“ zvolal Starbuck, uchopil Stubba za rameno a ukazoval rukou přes příď, „nevidíš, že se bouře žene od východu, právě odtud, kam míří Achab za Moby Dickem? Právě odtamtud, kam se stočil dnes v poledne? A teď se podívej na jeho člun; v kterých místech je prolomen? Právě na zádi, člověče; místo, kde on stává, jeho stanoviště – odnesla vlna. A teď skoč do moře a zpívej, musíš-li!“

„Ani trochu nerozumím. Co se vlastně děje?“

„Ano, ano, kolem Mysu Dobré naděje je nejkratší cesta do Nantucketu,“ spustil náhle Starbuck samomluvu, nevšímaje si Stubbovy otázky. „Teď do nás buší bouře a chce nás rozbít; můžeme ji zaměnit za příznivý vítr, který nás ponese k domovu. Tamhle v návětří je zkázonosné temno, ale na straně závětrné, směrem k domovu, tam vidím, že se rozjasňuje, ale ne od blesků.“

V tom okamžiku, v jedné z přestávek, kdy po zablýsknutí nastane hluboká tma, ozval se po jeho boku hlas a skoro v téže chvíli zaduněl hrom jako salva výstřelů nad hlavou.

„Kdo tam?“

„Starý Hrom!“ řekl Achab, který tápal podle zábradlí k jamce pro kostěnou nohu, ale pojednou měl cestu jasně ozářenou lomenými kopími ohně.

Jako hromosvod na kostelní věži na pevnině je určen k tomu, aby svedl nebezpečné fluidum do země, tak je mají podobné hromosvody na stožárech některých lodí na moři svádět do vody. Ale tento bleskosvod se musí ponořit do značné hloubky, aby se jeho konec nijak nedotýkal trupu lodi; kdyby jej loď neustále takto vlekla, mohl by nejen hodně překážet některým lánům, ale způsobit i mnohé nehody a více méně ztěžovat pohyb lodi ve vodě. Proto spodní části lodních hromosvodů nejsou vždycky ve vodě, nýbrž jejich úzké dlouhé články jsou obyčejně složeny mezi vnějšími řetězy, aby se daly pohotově vytáhnout a podle potřeby vrhnout do moře.

„Hromosvody! Hromosvody!“ vzkřikl Starbuck na mužstvo, vyburcován náhle k ostražitosti ostrým bleskem, který právě vrhal oslnivé světlo a svítil Achabovi na cestu k jeho místu. „Jsou spuštěny do vody? Spusťte je, vpředu i vzadu. Rychle!“

„Stát!“ zvolal Achab. „Hrejme poctivou hru, třebaže jsme slabší stranou! Pomáhal bych vztyčit hromosvody na Himálaji a Andách, aby byl celý svět zajištěn, ale jen žádné výsady! Nech je být!“

„Podívejte se nahoru!“ zvolal Starbuck. „Oheň svatého Eliáše! Ráhnoví světélkuje, světélkuje!“

Všechny ráhnové hroty byly posázeny bledými plamínky. A poněvadž na trojklaných koncích stožárových hromosvodů seděly hrotité bílé plaménky, všechny tři vysoké stožáry tiše plály v tomto sirnatém vzduchu jako tři obrovské voskovice před oltářem.

„Čert vzal člun! Nech ho být!“ zvolal Stubb v okamžiku, kdy prudká vlna zvedla jeho vlastní člun, takže mu okraj zle přimáčkl ruku, když jej chtěl přitáhnout. „Čert ho vem!“ – ale když sklouzl opět na palubu, vzhlédl a zpozoroval plameny; okamžitě změnil hlas a zvolal: „Eliášův oheň buď milostiv nám všem!“

Klení je u námořníků něčím zcela všedním. Klejí, když jsou omámeni mrtvou tišinou, klejí i za největší bouře. Kletby budou chrlit i z ráhnových hrotů košové plachty, když div nesletí do zpěněného moře. Ale na všech svých plavbách jsem zřídkakdy uslyšel obvyklá zaklení, když na lodi spočinul hořící prst boží; když Jeho „Mene, mene, tekel, ufarsin“ bylo vetkáno do stěžňových úpon a do lanoví.

Když nahoře planul bledý oheň, očarované mužstvo skoro nemluvilo; stáli v jednom semknutém houfu na přední palubě a jejich oči se při tom bledém světélkování leskly jako daleké souhvězdí. Obrovský černoch Dagů se zdál třikrát větší, než skutečně byl, jak tu čněl v tom strašidelném světle, a vypadal jako černý mrak, z kterého blesk vyšlehl. Otevřená ústa Taštegova ukazovala bílé žraločí zuby; svítily tak podivně, jako by rovněž byly zažehnuty posvátným ohněm. Kvíkvegovi v tom nadpřirozeném světle hořelo tetování na těle jako modré plameny Satanovy.

Konečně obraz zmizel, když pohasla bledá zář nahoře. A znovu byla Pequod i se všemi na palubách zahalena černým příkrovem. Když po chvíli Starbuck vykročil vpřed, narazil na někoho. Byl to Stubb. „Co si myslíš teď, člověče? Slyšel jsem tvůj výkřik. Nebyl už takový, jako když jsi zpíval.“

„Ne, ne, to ne; řekl jsem, aby Eliášův oheň byl milostiv nám všem. A ještě doufám, že bude. Ale cožpak bývá milostiv jenom protáhlým obličejům? Nemá soucit s tím, kdo se směje? A podívejte se, pane Starbucku – ale na dívání je příliš tma. Tedy mě aspoň poslouchejte. Ten oheň na stožárech mám za dobré znamení; stožáry jsou zakořeněny v podpalubí, které je skoro napěchováno vorvaninou. A tak se všechen tuk potáhne nahoru do stožárů jako míza ve stromě. Ano, z našich tří stožárů ještě budou tři svíce z vorvaniny! To je to slibné, co jsme viděli.“

V tom okamžiku Starbuck zahlédl Stubbovu tvář, jež nyní začínala prosvítat tmou. Pohlédl vzhůru a zvolal: „Podívej se, podívej se!“ A znovu bylo vidět vysoké, hrotité plameny, jejichž bledé světlo vypadalo dvojnásob nadpřirozeně.

„Eliášův oheň buď milostiv nám všem!“ zvolal opět Stubb.

U hlavního stožáru, právě pod dublonem a plamenem, klečel Pars před Achabem, ale hlavu od něho odkláněl. Blízko nich na zohýbaném a vyšinutém ráhnoví několik námořníků právě upevňovalo příčnou záporu; když je záře ochromila, přimkli se k sobě a viseli bezmocně jako chumáč omámených vos na sehnuté ratolesti v sadě. Ostatní zůstávali připoutáni k palubě v různých očarovaných pozicích jako kostry v Herculaneu, strnulé vstoje, v chůzi nebo v běhu; všichni se však dívali vzhůru.

„Ano, ano, hoši,“ zvolal Achab. „Podívejte se na to; dobře si to zapamatujte! Bílý oheň jen osvětluje cestu k bílé velrybě. Podejte mi ten řetěz od hlavního hromosvodu; rád bych cítil jeho tep a nechal bušit svůj tep proti jeho tepu. Krev proti ohni! Tak.“

Potom se obrátil, sevřel v levé ruce poslední článek řetězu, opřel nohu o Fedallaha a s očima upřenýma vzhůru a zvednutou pravou paží stál vzpřímen před nebetyčným trojramenným svícnem s trojicí plamenů.

„Ach, ty čistý duchu čistého ohně, kterého jsem na těchto vlnách kdysi jako Peršan vzýval, až jsi mě při tom posvátném úkonu tak sežehl, že do této chvíle mám jizvu; teď tě znám, ty čistý duchu, a teď vím, že pravým uctíváním tebe je vzdor. Ani láska, ani uctivost u tebe nedojdou milosti; také na zášť máš jedinou odpověď: zabít; a všichni jsou zabiti. Žádný neohrožený šílenec se teď nestaví proti tobě. Uznávám tvou moc, která nezná řeči ani místa, ale do posledního záchvěvu svého zpustošeného života se budu vzpírat, aby mě neovládla naprosto a bezpodmínečně. Uprostřed zosobněné neosobnosti tady stojí osobnost. Třeba jsem při nejlepším pouhý bod, ať jsem přišel odkudkoli a ať jdu kamkoli, přece, pokud žiji pozemským životem, žije ve mně královská osobnost a zná svá královská práva. Válka je však utrpení a nenávist je trýzeň. Přijď v své nejnižší podobě lásky, a kleknu před tebou a políbím tě, ale v podobě nejvyšší přijď jako čistá nadzemská moc; a třeba vysíláš plně naložená loďstva světů, tento zde zůstává posud lhostejný. Ach, ty čistý duchu, ze svého ohně jsi mě stvořil a jako pravé dítě ohně ti jej svým dechem vracím.“

[Náhle několik blesků za sebou; devět plamenů vyšlehne podélně do trojnásobné dřívější výšky. Achab s ostatními zavře oči a pevně si na ně tiskne pravici.]

„Uznávám tvou moc, neznající řeči ani místa, neřekl jsem to tak? Nikdo to ze mne nevynutil; ani nyní nepouštím z rukou tento řetěz. Můžeš mě oslepit, ale já si najdu cestu hmatem. Můžeš mě strávit, ale pak ze mne bude popel. Přijmi poctu od těchto ubohých očí a chvějících se rukou. Já bych ji nechtěl. Blesk mi oslnivě proniká lebkou; oční bulvy mě bolí a bolí: mám pocit, jako by celá moje zmučená hlava byla sťata a válela se po nějaké ohlušující podlaze. Ach, ach! I oslepen k tobě budu ještě promlouvat! Ačkoli jsi světlo, vyšlehuješ z temnoty; já však jsem temnota šlehající ze světla, šlehám z tebe! Oštěpy přestávají dopadat; otevři oči, vidíš, či ne? Tam hoří plameny! Ach ty velkomyslný! Teď se pyšním svým rodokmenem. Tys však jen mým ohnivým otcem; svou líbeznou matku neznám. Ach ty krutý! Co jsi s ní učinil? V tom je má hádanka; ale tvá je větší. Ty nevíš, odkud přicházíš, proto o sobě říkáš, že jsi nezplozený; jistě neznáš svůj počátek, proto si říkáš věčný. Já o sobě vím, co ty o sobě nevíš, ó ty všemohoucí! Převyšuje tě cosi nevtěleného, ty jasný duchu, něco nebo spíš někdo, pro koho všechna tvá věčnost je pouhý čas a všechna tvoje tvořivost pouze mechanická. Skrze tebe, tvé planoucí já, vidí mé sežehnuté oči nejasně tu bytost. Ach ty ohnivý nalezenče, ty poustevníku existující od nepaměti, také ty máš svou nesdělitelnou záhadu, své nesdílené hoře. Zde opět poznávám s hrdou bolestí svého otce. Vyšlehni, vyšlehni a olizuj oblohu! Vyšlehnu s tebou, budu hořet s tebou! Chtěl bych s tebou splynout. Vzdorně tě vzývám!“

„Člun! člun!“ křičel Starbuck. „Podívej se na svůj člun, starče!“ Achabova harpuna, která byla ukuta v Perthově ohni, zůstala pevně zasunuta ve velké vidlici, takže vyčnívala nad příď jeho člunu; ale moře, které zničilo dno člunu, strhlo z harpuny neupevněnou koženou pochvu, a nyní z obnaženého ocelového ostří vyrážel vodorovný plamen, bledý a rozštěpený. Když tam ta mlčenlivá harpuna hořela jako hadí jazyk, Starbuck chytil Achaba za loket: „Bůh, Bůh je proti tobě, starče; dej si pozor! Je to nešťastná plavba; nešťastně začala, nešťastně pokračuje. Otočme ráhna, dokud je ještě čas, starče, a využijme větru k cestě domů, abychom se vydali na lepší plavbu, než je tato.“

Posádka zaslechla, co volá Starbuck, a zachvácena panikou okamžitě utíkala k zvratným lanům – ačkoli jedna plachta nezůstala viset. Všechny myšlenky poděšeného prvního důstojníka byly pro tuto chvíli myšlenkami jejich; vyrazili výkřik zpola vzpurný. Ale Achab odhodil řinčící řetěz od hromosvodu na palubu, chopil se hořící harpuny a mával jí mezi nimi jako pochodní, přísahaje, že probodne prvního námořníka, který se jen opováží rozvázat konec lana. Zkamenělí pohledem na něho a ještě víc ze strachu před ohnivým kopím, které držel, muži zděšeně ustoupili a Achab opět promluvil:

„Všechny vaše přísahy, že budete pronásledovat bílou velrybu, jsou tak závazné jako moje, a starý Achab je vázán srdcem, duší i tělem, slovem a životem. A abyste věděli, jakým rytmem bije toto srdce, podívejte se: takto uhasím poslední strach!“ A jedním fouknutím udusil plamen.

Jako za větrné bouře, řádící na rovině, lidé utíkají od osamělého obrovského jilmu, jehož výška a síla je tím víc ohrožuje, poněvadž je hromosvodem pro blesky, tak při těchto slovech mnozí námořníci v zoufalé hrůze prchali od Achaba.