XXIV.OBHÁJCE

Když jsme se tedy s Kvíkvegem doopravdy pustili do toho velrybářského podnikání, a poněvadž velrybářství je u lidí na pevnině považováno za zaměstnání nepoetické a nepočestné, chtěl bych vás, suchozemci, přesvědčit, jak jste nespravedliví k nám, lovcům velryb.

Předně: zdálo by se snad téměř zbytečné dokazovat, že široká veřejnost nestaví velrybářství na roveň tak zvaným svobodným povoláním. Kdyby byl cizinec uveden do kterékoli smíšené velkoměstské společnosti a představen jako harpunář, jistě by to pramálo zvýšilo obecnou úctu k jeho přednostem, a kdyby pak chtěl napodobit důstojníky válečného loďstva a připojil k svému jménu na navštívence iniciálky L. V. – Lovec Vorvaňů, každý by to považoval za svrchovaně domýšlivé a směšné.

Hlavní důvod, proč svět odpírá pocty nám velrybářům, je nepochybně tento: domnívají se, že se naše zaměstnání rovná při nejlepším řezničině, a když je vykonáváme, že jsme obklopeni všemožnou nečistotou. Přiznávám, řezníky jsme. Ale řezníky, a to řezníky nejkrvavějšího typu, byli také všichni vojevůdcové, které svět vždy radostně zahrnuje poctami. A pokud jde o tvrzení, že je naše zaměstnání špinavé, brzy budete zasvěceni do určitých věcí, o kterých se dosud mnoho neví a které konec konců vítězně zařadí velrybářskou loď mezi nejčistší věci na této spořádané zemi. Ale i kdybychom připustili, že ona pomluva je pravdivá: lze srovnávat ošklivé, kluzké paluby velrybářské lodi s nepopsatelným mrchovištěm bojišť, odkud se vrací tolik vojáků, vítaných hlučným potleskem dam? Jestliže představa nebezpečí podle běžných názorů tolik povznáší povolání vojínů, dovolte, abych vás ujistil, že mnohý vysloužilec, který klidně kráčel na bojiště, honem by se obrátil, až by uviděl, jak mu obrovský ocas vorvaně rozviřuje nad hlavou vzdušné víry. Vždyť co jsou pochopitelné hrůzy lidské, srovnáme-li je s těmito spojenými hrůzami a divy božími!

Ačkoli se svět na nás velrybáře dívá s opovržením, přece jen nám nevědomky vzdává nejvyšší poctu, ba uctívá nás převelice! Vždyť skoro všechny sloupky, lampy a všechny svíčky, které hoří kolem celé zeměkoule, ty planou – každá jako před oltářem – k naší oslavě!

Ale podívejme se na tuto věc v jiném světle, zvažme ji na nejrůznějších vážkách, podívejme se, co velrybáři jsou a čím bývali.

Proč Holanďané za De Witta měli pro velrybářská loďstva admirály? Proč Ludvík XVI., král francouzský, na svůj vlastní náklad vystrojil velrybářské lodi z Dunkerque a zdvořile pozval do toho města několik desítek rodin z našeho ostrova Nantucketu? Proč Británie v letech 1750 až 1788 vyplatila svým velrybářům na odměnách víc než milion liber šterlinků? A konečně – jak to, že my, velrybáři z Ameriky, převyšujeme počtem všechny ostatní velrybáře na celém světě dohromady; že máme loďstvo, jež čítá víc než sedm set lodí, s posádkami asi osmnáct tisíc mužů? Ročně spotřebujeme čtyři miliony dolarů, lodi na moři mají hodnotu asi dvaceti milionů dolarů a každoročně přivážejí do našich přístavů dobře sklizenou žeň asi sedmi milionů dolarů. Jak by to bylo možné, kdyby velrybaření nebylo něco mohutného?

Ale to není ani z poloviny všecko. Uvažujme dále!

Směle tvrdím, že světový filozof nedovede za nic na světě ukázat jediný případ mírumilovného vlivu, který v posledních šedesáti letech působil na široširý svět vcelku mocněji než vznešené a mohutné podnikání velrybářské. Tak či onak z něho vzešly události tak pozoruhodné samy o sobě a tak trvale významné svými pozdějšími účinky, že velrybaření lze docela dobře považovat za onu egyptskou matku, která dala život potomkům, otěhotněvším už v jejím lůně. Bylo by nemožné chtít do nekonečna vypočítávat všechny ty věci. Stačí nám hrstka. Velrybářská loď měla po mnoho let v minulosti hlavní průkopnické zásluhy o propátrání nejvzdálenějších a nejméně známých končin světa. Prozkoumala moře a souostroví, která nebyla na žádných mapách, kam se Cook ani Vancouver jakživi nedostali. Jestliže dnes americké a evropské válečné lodi klidně vplouvají do přístavů dříve divošských, nechť tedy vypalují salvy ke cti a slávě lodi velrybářské, která jim první ukázala cestu a první přispěla k dorozumění mezi nimi a divochy. Nechť si lidé po libosti oslavují hrdiny výzkumných výprav, ty Cooky a Krusensterny! Já však říkám, že z Nantucketu vypluly celé desítky neznámých kapitánů, kteří byli stejně velcí, ba větší než váš Cook a váš Krusenstern. Bez pomoci a s prázdnýma rukama, v pohanských vodách hemžících se žraloky, u pobřeží neznámých a zrádných ostrovů bojovali s neznámými divy a hrůzami, čehož by se Cook se všemi svými námořníky a mušketami dobrovolně neodvážil. Co se tak honosně vynáší při líčení někdejších plaveb do jižních moří, to všechno bylo pro naše hrdinné Nantuckeťany jen běžnou všedností. Dobrodružství, jakým Vancouver věnuje tři kapitoly, nepovažovali tito muži často ani za hodna, aby byla zapsána do lodního deníku. Ach ten svět! Ó ten svět!

Do té doby, než se lovci velryb dostali za mys Horn, nebylo mezi Evropou a dlouhou řadou bohatých španělských osad na tichomořském pobřeží jiného obchodu než obchod koloniální a jiné styky než koloniální se téměř neudržovaly. Velrybářská loď první prorazila tuto žárlivou politiku španělské koruny, když navázala styky s oněmi osadami, a kdyby na to bylo místo, mohl bych jasně ukázat, jak tyto velrybářské lodi nakonec přivodily osvobození Peru, Chile a Bolívie z jařma starého Španělska a nastolení věčné demokracie v oněch zemích.

Onu velikou Ameriku na druhé straně zeměkoule, Austrálii, dali osvícenému světu velrybáři. Když první Holanďan tuto zemi náhodou objevil, všechny ostatní lodi se dlouho vyhýbaly oněm břehům barbarsky nebezpečným, ale velrybářské lodi se tam zastavovaly. Velrybářská loď je pravou matkou této dnes mocné kolonie. V počátcích osidlování Austrálie nadto vystěhovalce několikrát zachránily před hladem suchary darované velrybářskou lodí, která na štěstí zakotvila v tamních vodách. Nesčetné ostrovy celé Polynésie mohou dosvědčit totéž a vzdát poctu velrybářské lodi, která uvolnila cestu misionářům a obchodním lodím a v mnoha případech dopravila misionářské průkopníky na místa jejich prvotního určení. Bude-li Japonsko, ta země uzavřená dvojí závorou, někdy pohostinné, zaslouží se o to jedině loď velrybářská, protože ta už stojí na jeho prahu.

Jestliže přes to přese všechno dosud tvrdíte, že se k velrybaření nepojí žádné esteticky vznešené představy, tedy jsem ochoten potýkat se s vámi padesáti kopími a pokaždé vás srazit z koně s roztříštěnou přílbou.

Řeknete, že velryba dosud nenašla slavného spisovatele a velrybářství slavného kronikáře.

Velryba že dosud nenašla slavného spisovatele a velrybářství slavného kronikáře? Kdo první popsal našeho leviatana? Kdo jiný než silný Job! A kdo napsal první vyprávění o velrybářské výpravě? Nikdo méně vznešený než Alfred Veliký, který svým královským perem zaznamenal vyprávění Othera, norvéžského lovce velryb z oněch dob. A kdo proslovil v parlamentě zanícený chvalozpěv na nás? Kdo jiný než Edmund Burke!

To je sice pravda, ale velrybáři sami jsou jen ubožáci, v jejich žilách neproudí vznešená krev.

V jejich žilách že neproudí vznešená krev? Mají v sobě krev vznešenější, než je královská. Babička Benjamina Franklina byla Mary Morrelová, později provdaná Folgerová, jedna z nantucketských starousedlíků. Od ní se táhne dlouhá linie harpunářů Folgerů – kteří byli všichni pokrevně příbuzní se vznešeným Benjaminem – a ještě dnes vrhají nabroušené železo z jedné strany světa na druhou.

Nuže dobrá; ale všichni přiznávají, že velrybářství není jaksi počestné zaměstnání.

Velrybářství že není počestné? Velrybářství je královské řemeslo! Podle starého anglického zákona je velryba prohlášena za „královskou rybu“.

Ó, to jen podle jména. Velryba sama – tou se nikdy nikdo okázale nehonosil.

Velrybou se nikdo nikdy nehonosil? V jednom z nejvelkolepějších triumfálních průvodů, uspořádaném na počest římského generála při vjezdu do hlavního města světa, byly kosti velryby, dopravené sem až ze syrského pobřeží, nejvýznamnějším předmětem slavnostního průvodu.¹

Budiž tedy, když to uvádíte. Ale říkejte si co chcete, ve velrybářství není pravé důstojnosti.

Ve velrybářství že není důstojnosti? Důstojnost našeho povolání dosvědčují sama nebesa. Delfín je souhvězdí na jižní obloze! Už dost! Smekněte klobouk v přítomnosti carově a smekněte před Kvíkvegem! Už dost! Znám muže, který za svého života zabil tři sta padesát velryb. Považuji toho muže za důstojnějšího, než byl onen velký starověký vojevůdce, který se chlubil, že dobyl stejného počtu ohrazených měst.

A pokud jde o mne, ukáže-li se náhodou, že ve mně dřímají jakési talenty dosud neobjevené, a já si opravdu vysloužím slušné jméno v tomto malém, ale nesmírně mlčenlivém světě, po němž jsem snad docela oprávněně zatoužil; udělám-li potom něco, co by člověk celkem vzato raději udělal, než neudělal; jestliže při mé smrti vykonavatelé mé poslední vůle – nebo lépe moji věřitelé – najdou v mém stolku nějaký cenný rukopis, tedy v něm asi připíši všechnu čest a slávu velrybaření: pro mne byla velrybářská loď Yalskou i Harvardovou univerzitou.