CXXXI.PEQUOD POTKÁVÁ ROZKOŠ

Pequod horlivě plula dál; kolem ní se valily vlny a dny; rakev teď přeměněná v záchrannou plavatku se lehce houpala; vtom byla hlášena jiná loď, pojmenovaná velmi nešťastně Rozkoš. Jak se blížila, utkvěly všechny očí na širokých trámech, které na některých velrybářských lodích běží nad zadní palubou ve výši osmi nebo devíti stop; na trámech bývají náhradní, nevystrojené nebo poškozené čluny.

Na těchto trámech cizí lodi byla zpřerážená bílá žebra a několik roztříštěných desek z toho, co bylo kdysi velrybářským člunem. Nyní však jsme viděli skrze tento vrak tak jasně jako při pohledu skrz kostru staženého koně, zpola rozpadlou a sluncem vybílenou.

„Viděls bílou velrybu?“

„Podívej se!“ odpověděl ze svého místa na zádi kapitán vpadlých tváří a hlásnicí ukázal na vrak.

„Zabils jí?“

„Harpuna, která ji zabije, není ještě ukuta,“ odvětil cizí kapitán, smutně se dívaje na zaoblené visuté lůžko na palubě, jehož přitažené okraje několik námořníků mlčky sešívalo.

„Že není ukuta?“ Achab vytrhl z vidlice harpunu zhotovenou Parthem, zvedl ji a vzkřikl: „Podívej se, Nantuckeťane; tady v té ruce držím její smrt! Tato ostří jsou kalena v krvi a kalena blesky a přísahám, že je zkalím potřetí v tom horkém místě za ploutví, kde bílá velryba nejvíc cítí svůj prokletý život!“

„Pak tě opatruj Bůh, starče! Vidíš tohle?“ – ukázal na visuté lůžko. „Pohřbívám jen jednoho z pěti statečných mužů, kteří byli ještě včera večer živi, ale zemřeli, než přišla noc. Jen toho jednoho pochovávám. Ostatní byli pohřbeni, ještě než zemřeli – plujete nad jejich hrobem.“ Potom se obrátil k posádce: „Jste už hotovi? Položte prkno na zábradlí a zvedněte tělo! Tak tedy – ach Bože“ – přistoupil k zašitému lůžku se zdviženýma rukama – „nechť vzkříšení a život –“

„Kupředu! Kormidlo rovně!“ zahřměl Achab na své mužstvo. Ale náhle odrazivší Pequod nebyla tak rychlá, aby unikla zvuku šplíchnutí, které bylo slyšet při pádu mrtvoly do moře. Neměla dokonce ani čas vyhnout se tomu, aby některé odletující kapky nepostříkaly její trup strašidelným křtem.

Když Achab klouzal pryč od zkormoucené Rozkoše, vynikala podivná záchranná plavatka na zádi Pequody zvlášť zřetelně.

„Ha! Tamhle! Podívejte se tamhle, lidé!“ křičel za nimi varovný hlas. „Marně, vy cizinci, prcháte před naším smutným pohřbem. Jen se k nám obracíte zády, abyste nám ukázali svou rakev!“